22 Cdo 1867/2006
Datum rozhodnutí: 25.07.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1867/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. D., proti žalované S. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 126/1998, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2005, č. j. 13 Co 379/2004-150, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2005, č. j. 13 Co 379/2004-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je spoluvlastníkem dále specifikovaných nemovitostí v rozsahu ideální 1/5. Spoluvlastnický podíl, původně náležející jeho matce, přešel v důsledku znárodnění nemovitostí na stát. Nemovitosti byly však v restitučním řízení neoprávněně vydány celé synovi dalšího původního spoluvlastníka, kterému náležel rovněž podíl v rozsahu ideální 1/5. Z titulu spoluvlastnického práva k nemovitostem domáhal se žalobce také na synovi tohoto dalšího spoluvlastníka (žalovaná je jeho právní nástupkyní) vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení.

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2000, č. j. 61 C 126/1998-62, výrokem I. tak, že návrh na vydání rozsudku, kterým by soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ½ nemovitostí pozemku parcel. č. 2574 o výměře 4546 m2, zastavěná plocha, včetně ostatního stavebního objektu, zapsaných na LV č. 3780 pro obec B. a v k. ú. Ž. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., a žalované se ukládá povinnost tyto nemovitosti vyklidit, se zamítá, výrokem II. zamítl návrh žalobce na zaplacení specifikovaných peněžních částek v celkové výši 720 000 Kč spolu s úroky a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalobce K. D. byla spoluvlastnicí výše zmíněných nemovitostí, a to v rozsahu ideální 1/5. Tyto nemovitosti přešly za života matky žalobce na stát znárodněním v roce 1953. Žalobce jako oprávněná osoba - syn původní spoluvlastnice, která zemřela, nárok na vydání spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neuplatnil. Nemovitosti byly vydány v celém rozsahu původně žalovanému R. N. (synovi dalšího původního spoluvlastníka E. N., kterému náležela ideální l/5 nemovitostí) na základě dohody, kterou uzavřel podle zákona č. 87/1991 Sb. dne 1. června 1992 se s. p. S. B.. R. N. smlouvou z 21. 12. 1992, registrovanou dne 22. 12. 1992, převedl ideální 1/3 pozemku parc. č. 2574 na JUDr. E. P. Žalovaný R. N. dne 29. 5. 1999 zemřel a na jeho místo vstoupila do řízení jeho jediná dědička dcera S. K. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu na určení zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal věcnou legitimaci, která je spolu s naléhavým právním zájmem jedním z předpokladů úspěšnosti určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ. Nedostatek věcné legitimace spatřoval v tom, že žalobce v zákonné prekluzivní lhůtě neuplatnil vůči povinné osobě nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem, svědčící mu podle zákona č. 87/1991 Sb. Z obdobných důvodů zamítl i žaloby na vyklizení sporných nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení. Posouzení otázky, zda byla celá nemovitost vydána původnímu žalovanému neoprávněně, neshledal pro rozhodnutí o dané věci významné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, č. j. 13 Co 379/2004-150, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2005, č. j. 13 Co 379/2004-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na vydání rozsudku, jímž by soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 1/5 nemovitostí - pozemku parcel. č. 2574 o výměře 4546 m2, zastavěná plocha, včetně ostatního stavebního objektu, zapsaných na LV č. 3780 pro obec B. a v k. ú. Ž. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., a žalované se ukládá v tomto rozsahu tyto nemovitosti vyklidit, se zamítá. Ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce nenabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem dědictvím po matce, neboť nemovitosti byly ještě za jejího života znárodněny. K obnově spoluvlastnického práva k nemovitostem v rozsahu ideální 1/5 pro žalobce jako syna původní spoluvlastnice v restitučním řízení nedošlo, neboť žalobce nárok na vydání tohoto podílu neuplatnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce nevyužil možnost ochrany vlastnického práva podle zvláštního předpisu, nemůže se domáhat ochrany podle předpisu obecného. Odvolací soud odkázal na shodný závěr vyslovený v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Okolnosti, za kterých nabyl nemovitosti v restitučním řízení právní předchůdce žalované, považoval odvolací soud rovněž za nepodstatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl výrok, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určovací žalobě, a dále výrok, potvrzující zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž se žalobce domáhal zaplacení specifikovaných peněžních částek z titulu bezdůvodného obohacení. Aniž žalobce zmínil, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem

nenabyl dědictvím po matce v roce 1953. Dále namítá, že sám sice neuplatnil nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem, ale spoluvlastnický podíl nezůstal ve vlastnictví státu a nemovitosti byly neoprávněně celé vydány původnímu žalovanému R. N. Žalobce spatřuje podstatný rozdíl v tom, zda majetek převzal stát nebo osoba bez dědického práva . Pokud byl vydáním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu poškozen stát, byl poškozen každý občan a žalobci jako občanovi náleží právo podat žalobu na určení vlastnického práva. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že nepodal žalobu na určení spoluvlastnického podílu k ideální ½ nemovitostí, jak rozhodl soud prvního stupně. Za výraz podjatosti soudce zřejmě předsedkyně odvolacího senátu považuje názor, že v daném případě nebylo třeba řešit okolnosti, za kterých původní žalovaný R. N. předmětné nemovitosti nabyl v restitučním řízení. Podle obsahu žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal zda jde o dovolání přípustné.

Otázku přípustnosti řešil dovolací soud jen ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci náleží spoluvlastnické podíly k nemovitostem v rozsahu ideální 1/5. Žalobce sice napadl dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o bezdůvodném obohacení, ale pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, bylo dovolací řízení v rozsahu dovolání do rozhodnutí o návrhu na vydání bezdůvodného obohacení zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. května 2006, č. j. 61 C 126/1998-185, které nabylo právní moci 7. 6. 2006.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Žalobce se domáhal určení spoluvlastnictví k ideální 1/5 nemovitostí, soud prvního stupně však nad rámec žaloby rozhodl o zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnického podílu v rozsahu ideální ½ nemovitostí. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ohledně ideální 1/5, rozhodl o žalobě podané žalobcem stejně jako soud prvního stupně. Jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/1997, publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nyní po novele § 237 odst. l písm. a) OSŘ, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. ).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozsudek odvolacího soudu nelze v napadené části považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Závěr, že určovací žaloba v daném případě nemůže být úspěšná, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (právní věta publikována pod C 2874/ sešit 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck), jak se o něm zmínil už odvolací soud. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na vydání majetku, který v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přešel na stát znárodněním vyvlastněním bez vyplacení náhrady, upravuje § 2 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ OSŘ). Dovolací soud ještě dodává, že namítanou vadou, spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce, by se mohl podle § 242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě dovolání přípustného. Taková vada je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) OSŘ.

Žalované by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu