22 Cdo 186/99
Datum rozhodnutí: 10.07.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 186/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyň: A) M. M., a B) H. Š., proti žalované J. P., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 702/97, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 1998, čj. 17 Co 243/98-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 10. března 1998, čj. 6 C 702/97-28, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně jsou majitelkami každá jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1851 v obci a katastrálním území V.", a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně A) svá vlastnická práva dovozovala z kupní smlouvy ze dne 24. listopadu 1966, žalobkyně B) dále z darovací smlouvy ze dne 29. srpna 1990, kterou jí žalobkyně A) darovala ideální polovinu předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem téhož soudu ze dne 29. září 1994, čj. 9 C 921/93-33, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 1995, čj. 17 Co 775/94-70, byla na základě žaloby podané žalovanou proti oběma žalobkyním zrušena kupní smlouva ze dne 24. listopadu 1966 uzavřená mezi manžely P. jako prodávajícími a manžely M. jako kupujícími, registrovaná bývalým Státním notářstvím ve Svitavách dne 6. prosince 1966 pod RI 626/66 v části týkající se i pozemkové parcely č. 1851 v obci a kat. úz. V., a to podle § 8 odst. 3 zákona číslo 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb.). Pokud žaloba směřovala proti žalobkyni A), byla zamítnuta. Dále dovodil, že označený rozsudek, jímž došlo ke zrušení části předmětné kupní smlouvy, je svoji povahou rozsudkem určujícím s účinky ex tunc a je tedy třeba vycházet z toho, že žalovaná a její zemřelý manžel nepřevedli vlastnické právo k pozemkové parcele č. 1851 na žalobkyni A), která je nemohla platně převést na žalobkyni B). Nemůže být proto důvodná žaloba opírající vlastnické právo žalobkyň k předmětnému pozemku o kupní smlouvu ze dne 24. listopadu 1966. Soud prvního stupně také neshledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě s tím, že taková žaloba nevede k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 1998, čj. 17 Co 243/98-46, nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobkyně navrhly v průběhu odvolacího řízení, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. V tomto návrhu žalobkyně uvedly, že zásadní právní význam rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, zda rozsudek, jímž byla smlouva zrušena podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. zavazuje i účastníky původní smlouvy, vůči nimž byla žaloba o zrušení smlouvy zamítnuta, a zda i vůči nim se smlouva považuje za zrušenou. Odvolací soud zjistil z listu vlastnictví č. 587 pro obec a kaz. úz. V., že v katastru nemovitostí jsou zapsáni jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 1851 - pastviny žalovaná a její manžel J. P., a dospěl k závěru, že za tohoto stavu ze strany žalobkyň nemůže být naléhavý právní zájem dán, neboť platí zásada, že žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem musí směřovat proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Jestliže je žaloba o určení zamítnuta z důvodu naléhavého právního zájmu, je vyloučeno přezkoumávat věc po stránce věcné. Návrh na připuštění dovolání zamítl s tím, že řešením otázek nastolených žalobkyněmi se nezabýval vzhledem k nedostatku naléhavosti právní zájmu na určení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že obecně lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, jsou však přesvědčeny, že ani tento závěr neodůvodňuje vzhledem ke skutkovému stavu zamítnutí žaloby. Nelze přehlédnout, že J. P. zemřel, což bylo známo již v průběhu řízení. Jedinou dědičkou po zemřelém J. P. je žalovaná, tato skutečnost byla soudu sdělena, a pokud žaloba směřuje proti ní, je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, jestliže je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Jsou toho názoru, že okruh dědiců mohl soud posoudit podle řízení o dědictví, jinak přicházelo v úvahu přerušení řízení a podání podnětu k dodatečnému projednání dědictví. Domnívají se však, že by k dodatečnému projednání nemuselo dojít, pokud by se dospělo k závěru, že zemřelý ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich názoru má zásadní právní význam. Tento spatřují v posouzení výše uvedené právní otázky a dále, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem je dán v případě, kdy jako žalovaný vystupuje jediný dědic osoby, která zemřela a je zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, zabýval se dovoláním nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatelka netvrdila, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou postiženo.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. anebo v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Dovolání žalobkyň by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že by šlo o případ uvedený v § 239 odst. 2 o. s. ř. , když odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání však není přípustné ani z tohoto důvodu.

Vymezil-li dovolatel v odvolacím řízení konkrétní právní otázku, jejíž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, může učinit předmětem či důvodem (jinak nepřípustného) dovolání jen právní posouzení otázky uvedené dovolatelem v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. V tomto ohledu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998 sp. zn. 2 Cdon 2054/97 publikované v Právních rozhledech č. 10/1998, str. 520.

Dovolatelky včas podaným návrhem na připuštění dovolání v rámci odvolacího řízení vymezily právní otázku, jejíž řešení mělo rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím po právní stránce zásadního významu konkrétně tak, zda rozsudek, jímž byla smlouva zrušena podle § 8 odst. 3 zák. č. 229/91 Sb. zavazuje i účastníky původní smlouvy, vůči nimž byla žaloba o zrušení smlouvy zamítnuta, a zda i vůči nim se smlouva považuje za zrušenou". S ohledem na uvedenou judikaturu dovolacího soudu se tato právní otázka mohla stát předmětem přezkumu dovolacího soudu jen za předpokladu, že odvolací soud na řešení této otázky v neprospěch dovolatelek postavil své rozhodnutí. Odvolací soud však dovoláním napadené rozhodnutí opřel o nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c/ o. s. ř. nikoli o posouzení závaznosti rozsudku vydaného v jiném řízení. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nijak neřeší právní otázku, formulovanou dovolatelkami v návrhu na připuštění dovolání (a shodně v dovolání), nelze dovodit splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Ve vztahu k druhé až v dovolání formulované právní otázce, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem je dán, jestliže jako žalovaný vystupuje jediný dědic osoby, která zemřela a je zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí", chybí předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., tj. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání stran této otázky.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalované, která v tomto řízení byla úspěšná, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.

V Brně dne 10. července 2000

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková