22 Cdo 1848/2000
Datum rozhodnutí: 21.02.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1848/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Zemědělského družstva M., zastoupeného advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 7 C 196/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 1999, čj. 13 Co 650/98-116, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. P. H.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - jih (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 22. dubna 1998, čj. 7 C 196/95-78, určil, "že vlastníkem domu č. 77 se stavební parcelou č. 71/1 a zahrady č. 52, vše zapsané na listu vlastnictví č. 174 Katastrální úřad P., obec M., katastrální území M., je Zemědělské družstvo M., IČO 117 862". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 24. února 1987 došlo mezi žalovanou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím k uzavření kupní smlouvy ohledně označených nemovitostí. Poté, co se žalobci vrátila kupní smlouva podepsaná žalovanou, žalobce zjistil, že ve smlouvě bylo zakotveno věcné břemeno užívání bytu v předmětném domě ve prospěch JUDr. K., otce žalované, který v té době pracoval jako právník pro družstvo a označenou kupní smlouvu vyhotovil. Se zřízením věcného břemene žalobce nesouhlasil a poněvadž ohledně věcného břemene mezi účastníky nedošlo k dohodě, rozhodl se žalobce od kupní smlouvy odstoupit, neboť za tohoto stavu objekt nevyhovoval potřebám a záměrům družstva. Dne 8. dubna 1988 byl žalované odeslán návrh dohody o odstoupení od kupní smlouvy, který ještě v srpnu 1988 odpůrkyní nebyl podepsán. V lednu 1989 žalovaná vrátila žalobci (po jeho předchozí výzvě) z kupní ceny (558 837,64

Kč) částku odpovídající věcnému břemenu (18 455 Kč a předala klíče od domu. Poté žalobce začal provádět úpravy domu. V té době byl žalobce v katastru nemovitostí veden jako vlastník. V roce 1991 žalobce zjistil, že u střediska geodézie je jako vlastnice vedena žalovaná, a to na základě dohody o odstoupení od smlouvy ze dne 9. dubna 1988, podepsané oběma účastníky. Od této doby měl žalobce do domu omezený přístup, postupně žádný. Soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán a nelze jej zpochybňovat tím, že žalobce předmětnou nemovitost nedrží a není ani zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, když držení předmětné nemovitosti je žalovanou znemožňováno. Dohoda o odstoupení od označené kupní smlouvy je neplatná, neboť nebyla žalovanou přijata bez zbytečného odkladu a byla na geodézii předložena žalovanou až po roku 1991, aniž by se tato dohoda žalovanou podepsaná někdy vrátila žalobci. Žalobce se nikdy nepřestal chovat jako vlastník.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. května 1999, čj. 13 Co 650/98-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za postačující pro rozhodnutí a sám z nich vycházel. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Tvrdí-li žalobce, že je vlastníkem označených nemovitostí a jako vlastník není v katastru nemovitostí uveden, pak je nutno domáhat se žalobou určení tohoto vlastnického práva, poněvadž podkladem pro zápis vkladu vlastnického práva pro žalobce může být pouze rozsudek soudu. Podle odvolacího soudu není prokazatelné, kdy došlo k podpisu dohody o zrušení kupní smlouvy, podepsané právním předchůdcem žalobce dne 8. dubna 1988, žalovanou, která ji však předložila Středisku geodézie P. dne 5. února 1992. Vzhledem k tomu, že k posuzovaným právním úkonům došlo před účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., odvolací soud v souladu s § 868 zákona č. 509/1991 Sb. posuzoval vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé, podle dosavadních předpisů. Pokud jde o dohodu vyhotovenou žalobcem dne 8. dubna 1988, označovanou jako dohoda o odstoupení od smlouvy, je tento právní úkon s ohledem na § 48 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále ObčZ) podle § 39 ObčZ neplatný, neboť možnost odstoupení od smlouvy nebyla v kupní smlouvě dohodnuta. Odstoupení od smlouvy, jakožto jednostranný právní úkon, žádný z účastníků neučinil a jeho učinění ani netvrdil, ani neprokázal. I kdyby byla připuštěna možnost, že dohoda o odstoupení od smlouvy byla uzavřena platně, pak by šlo o smlouvu týkající se převodu, která by podle § 64 odst. 3 v té době účinného notářského řádu, nabyla účinnosti až dnem vydání rozhodnutí, kterým by byla registrována v té době státním notářstvím. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdí, že dohodu o zrušení kupní smlouvy podepsala dne 8. dubna 1988, ke své účinnosti by potřebovala registraci státním notářstvím, k níž by podle tehdy platných předpisů muselo dojít do 8. dubna 1991. Poněvadž k registraci nedošlo, platí, že účastníci od této smlouvy odstoupili a zůstává tedy v platnosti předchozí kupní smlouva, na jejímž základě přešlo vlastnictví k označeným nemovitostem na žalobce. Pokud žalovaná dodatečně vznesla námitku vydržení, jejíž základní podmínkou je dobrá víra, pak tato dobrá víra byla "přetržena" podáním předmětné žaloby soudu prvního stupně dne 15. června 1995. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když vlastníkem označených nemovitostí určil žalobce, byť na základě odlišného právního hodnocení věci. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť neshledal žádnou otázku, jejíž řešení by bylo po právní stránce zásadního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Domnívá se, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to v právním výkladu pojmu "nová smlouva" použitého v § 44 odst. 2 nyní platného ObčZ (v tomto řízení dříve platného § 45 odst. 2 obč. zák), dále ve výkladu "zrušení smlouvy", který obsahově koresponduje s pojmem - právním úkonem "odstoupení od smlouvy" (§ 48 odst. 1 a 2, § 49 dříve platného ObčZ), a v právním výkladu pojmu "naléhavý právní zájem" na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c/ OSŘ tím spíše, že výkladem tohoto ustanovení jsou u téhož krajského soudu ve dvou rozhodnutích prezentována rozdílná právní stanoviska. Namítá, že "původní kupní smlouva (její návrh z 24. 2. 1987) nebyla s právní účinností vůbec uzavřena, navíc žalobce od projevu uzavřít novou smlouvu prokazatelně ustoupil (§ 45 odst. 3 dříve platného ObčZ), takže žalovaná zůstala i nadále po 2. 3. 1987 až do doby současné výlučným vlastníkem nemovitostí". Poukázala na to, že původní kupní smlouvu podepsala dne 2. března 1987 ve smyslu svého upřesňujícího dopisu z téhož data. Představenstvo právního předchůdce žalobce již dne 28. března 1987 vyslovilo nesouhlas s vymezeným věcným břemenem ve prospěch otce žalované, žádalo bod 4 návrhu smlouvy vypustit. V takovém případě bylo třeba zpracovat novou smlouvu. Právní úkon "zrušení kupní smlouvy" je nutné hodnotit podle obsahu vůle žalobce (jeho právního předchůdce) a nikoliv jen podle formálního názvu. Projevem vůle žalobce bylo kupní smlouvu od počátku zrušit, právně řečeno odstoupit od ní, což také s konečnou platností dne 28. července 1987 učinil. Odvolacímu soudu Vytýká, že nevzal v úvahu usnesení představenstva právního předchůdce žalobce ze dne 28. července 1987 a jeho přípis ze dne 17. srpna 1987 a právně ani skutkově je nezhodnotil. Kupní smlouvu (v návrhu ze dne 24. února 1987), i kdyby byla platná, nebylo třeba registrovat státním notářstvím, a proto ani odstoupení od smlouvy nepotřebovalo takové registrace. Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, namítá, že napadený rozsudek směšuje příčinu (předpoklad) podání žaloby se žalobou samou a opomíjí zcela zákonný pojem "naléhavý právní zájem". Ten může být prokázán v poloze důkazů a nikoliv v poloze tvrzení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že není splněna podmínka rozhodnutí zásadního právního významu a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z provedených důkazů, které byly v předcházejících řízeních zcela vyčerpány.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ").

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, pokud by nebylo řízení postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1. OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatelka ani netvrdila, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelka shledává rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu především pro právní výklad pojmu "nová smlouva" použitého v § 44 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., (před touto novelou v § 45 odst. 2.ObčZ). Odvolací soud však otázku platnosti původní kupní smlouvy ze dne 24. února 1987 a 2. března 1987 neposuzoval. Ostatně ani žalovaná se její neplatnosti nedovolávala, naopak dovolávala se platnosti odstoupení od této smlouvy, přičemž platí, že odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976). Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku platnosti původní kupní smlouvy, jakož i otázku "nové smlouvy", pak právní otázka nastolená dovolatelkou v tomto směru nemůže být přezkoumávána dovolacím soudem a tedy ani činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dovolacím řízení také není možné uplatňovat nová tvrzení se samostatným skutkovým a právním základem, která nebyla předmětem dosavadního nalézacího řízení, jak to učinila dovolatelka. Posouzení povahy právního úkonu podle jeho individuálního obsahu - v daném případě, zda dohoda vyhotovená žalobcem dne 8. dubna 1988 o zrušení kupní smlouvy z 24. 2. a 2. 3. 1987 je jednostranným odstoupením od smlouvy ve smyslu § 48 odst. 1 a 2 a § 49 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., není s ohledem na jedinečnost tohoto konkrétního úkonu otázkou zásadního právního významu, která by se hodila ke zobecnění. V souladu se soudní praxí byla odvolacím soudem posouzena i otázka naléhavého právní zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) OSŘ. Pro soud, který v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, posuzuje naléhavost právního zájmu ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je rozhodný právní zájem žalobce nikoli zájem strany žalované. Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto ustanovení je dán již existenci rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který zde je v důsledku předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná nebyla úspěšná (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalovaná nahradit žalobci, vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) a představují odměnu za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání v částce 500,-, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21.února 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová