22 Cdo 1828/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák.




22 Cdo 1828/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) N. J. M., a b) R. M., obou zastoupených JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 5, proti žalovaným: 1) M. P., a 2) A. P., oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 318/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2011, č. j. 18 Co 218/2011-240, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Sokolově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 7 C 318/2004-170, uložil žalovaným povinnost odstranit do čtyř měsíců od právní moci rozsudku část žumpy nacházející se na pozemku parc. č. 96/4 v katastrálním území K., obci Š., vedeném na LV č. 226 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, a to v rozsahu vyznačeném šrafováním v geometrickém plánu pro vyznačení věcného břemene ze dne 3. června 2005 č. 182-4380/2005, vyhotoveném GKS geodetickou kanceláří, s. r. o. (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 84.438,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a o povinnosti žalovaných zaplatit státu do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 10.460,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 96/4 a žalované pozemku parc. č. 96/3. Na pozemku žalovaných se nachází žumpa, která částečně zasahuje i na pozemek žalobců. Žumpu vybudoval původní vlastník pozemku parc. č. 96/3 pan M. B., který při její kolaudaci zjistil, že stavbou zasahuje zhruba půl metru i na sousední pozemek parc. č. 96/4. Dřívější majitel pozemku parc. č. 96/4 pan W. K. mu udělil souhlas s umístěním žumpy na svém pozemku. Žalobci se cítí být nevhodným způsobem užívání žumpy omezováni, a proto požadují odstranění části žumpy umístěné na jejich pozemku. Podle soudu prvního stupně se jedná o stavbu neoprávněnou, neboť souhlas vlastníka pozemku ani kolaudační rozhodnutí není právní skutečností, která by zakládala právo stavebníka (žalovaných), mít na cizím pozemku stavbu. Nárok žalobce tedy posoudil ve smyslu § 135c občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jako nárok na odstranění neoprávněné stavby. Dále se zabýval způsobem vypořádání. Při zvažování účelnosti odstranění stavby si vyžádal vyjádření znalce Ing. Zdeňka Kubičana a zjistil, že žumpa i po odstranění její části z pozemku žalobců zůstane funkční, přitom náklady na demolici této části by činily 60.190,- Kč s tím, že frekvence vyvážení žumpy by byla dvakrát vyšší než dosud. Pokud by žalované stavěly novou žumpu, vyčíslil náklady na její vybudování částkou 295.269,- Kč s tím, že by se jednalo o betonovou žumpu s nosným stropem, postavenou před domem žalovaných, s možností přejezdu osobním automobilem za účelem parkování. Připustil i možnost prodloužit stávající část žumpy na pozemek žalovaných nebo vybudování nové žumpy plastové s podstatně nižšími náklady. Nová plastová žumpa stojí podle velikosti od 20.000,- Kč do 60.000,- Kč a její životnost je 50 let. K tvrzení žalovaných, že v roce 1983 došlo ke zmenšení výměry jejich pozemku o 17 m a jsou tím zpochybněny hranice mezi pozemky parc. č. 96/3 a 96/4, uvedl, že z výslechu svědkyně ing. D. P., jednatelky geodetické kanceláře vyplynulo, že od roku 1983 se hranice mezi pozemky nezměnila a žumpa zasahuje na pozemek žalovaných ve výměře uvedené v geometrickém plánu. Dospěl k závěru, že odstraněním části stavby umístěné na pozemku žalobců žumpa nezanikne ani neztratí svůj účel, a protože hospodářská ztráta žalovaných spojená s odstraněním neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců není v kontrastu k oprávněnému zájmu žalobců na držení a užívání pozemku a jeho nakládání s ním, nařídil žalovaným, aby část žumpy z pozemku žalobců odstranili.
Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud ) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. října 2011, č. j. 18 Co 218/2011-240, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 42.298,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a oproti soudu prvního stupně jim neuložil povinnost zaplatit náklady řízení státu. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně uvedl, že věc již byla předmětem přezkoumání odvolacího soudu, který usnesením ze dne 6. dubna 2009, č. j. 18 Co 505/2008-117, zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se řídil pokyny odvolacího soudu a ze správně jištěného skutkového stavu dovodil právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a to jak v názoru na neoprávněnost stavby, tak i posouzení způsobu vypořádání, hospodárnosti odstranění stavby i vědomosti účastníků o existenci neoprávněné stavby, k níž uvedl, že údajnou nevědomost (neinformovanost) žalovaných o existenci neoprávněné stavby nelze přičítat k tíži žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Uplatňují přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Otázku zásadního právního významu spatřují v posouzení důvodu a podmínek pro odstranění stavby, konkrétně v posouzení dohody z 18. 8. 1999. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném závěru, že stavba žumpy na pozemku žalobců je stavbou neoprávněnou. Tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval obsahem dohody z 18. 8. 1999, na jejímž základě byl právnímu předchůdci žalovaných M. B. udělen souhlas vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 96/4 s umístěním části žumpy na tomto pozemku. Uzavřená dohoda je podle jejich názoru způsobilým právním titulem, který judikatura dovolacího soudu považuje za souhlas se stavbou na cizím pozemku. Dále se domnívají, že snížením výměry jejich pozemku mohlo dojít k posunu hranic, a bez nového vymezení hranic nelze určit, v jakém rozsahu zasahuje žumpa na pozemek žalobců. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.].
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podstatou dovolání je kritika právního závěru, že právu žalobců žádat odstranění stavby nebrání souhlas s umístěním stavby udělený právním předchůdcem žalobců.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 135c odst. 1 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 72, ročník 2000, uvedl, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1218, uvedl, že v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/2001, se uvádí, že v případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na právních názorech vyslovených v těchto rozhodnutích dovolací soud setrvává s tím, že se plně uplatní i v daném případě. Lze shrnout, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.
V dané věci není pochybnost o tom, že žalované nemají k pozemku žalobců časově neomezené právo umožňující mít na pozemku stavbu. Je sice pravdou, že pokud původní vlastník pozemku (právní předchůdce žalobců W. K.) se stavbou žumpy souhlasil (dohoda o umístění žumpy ze dne 18. 8. 1999), nejde o stavbu neoprávněnou. I v takovém případě se však uplatní pravidlo, že jakmile závazkové právo mít na cizím pozemku stavbu zanikne, musí se stavba odstranit (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Závazkové právo mít na cizím pozemku umístěnou část stavby zaniklo po změně vlastnického práva k pozemkům (nešlo o právo věcné). Proto nelze dovodit, že by rozhodnutí o odstranění části stavby bylo v rozporu se zákonem.
Spornou otázkou vedení hranic dotčených pozemků se nalézací soudy zabývaly a své závěry opřely o provedené důkazy. Podstata dovolání v této části spočívá v polemice s hodnocením důkazů (především výpovědí svědkyně Ing. D. P.) a s navazujícím zjištěním o vedení hranice mezi pozemky.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8836 ). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V dané věci nalézací soudy postupovaly při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem; dovolatelky kromě toho, že obecně namítají nesprávnost jejich postupu a předkládají svoji verzi skutkového stavu, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádějí a dovolací soud je ani nezjistil. Tato dovolací námitka tedy není důvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelky nebyly úspěšné a žalobcům náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu