22 Cdo 1823/98
Datum rozhodnutí: 28.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1823/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalované K., a. s., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 327/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 1998, čj. 7 Co 1336/98-77, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prachaticích rozsudkem z 16. 5. 1997, čj. 5 C 327/96-38, určil, že žalobce "je vlastníkem parcel původního pozemkového katastru 1134 a 1135 původně zapsaných v pozemkových knihách vložka č. 843 pro katastrální území P.". Vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem dědictvím "podle usnesení bývalého Státního notářství ve Strakonicích z 25. 4. 1961 čj. 244/61 a bývalého Okresního soudu v Prachaticích ze 4. 10. 1962, čj. čd. 411/61". V katastru nemovitostí je však zapsán jen jako vlastník části parcely č. 1134 o výměře 7208 m2, která byla sloučena do parcel 1069/2 a 1134/2. Jako vlastnice parcely č. 1135 o výměře 1000 m2 a parcely č. 1134 o výměře 8401 m2, které byly rovněž sloučeny a přečíslovány, je zapsána žalovaná. Ta odvozuje nabytí vlastnictví z privatizace Z. v. v. z., n. p. (dále "ZVVZ"), který uzavřel 14. 8. 1964 se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené pozemky. Podle soudu prvního stupně však žalovaná neunesla důkazní břemeno, že nemovitosti její právní předchůdce ZVVZ platně nabyl. Kupní smlouva ze 14. 8. 1964 je totiž neplatná pro nedostatek písemné formy, kterou právní úprava platná v době uzavření smlouvy - ustanovení 46 odst. l, 2 zák. č. 40/1964, obč. zák. (dále jen "obč. zák.") - vyžadovala. ZVVZ sice se žalobcem o koupi pozemků jednal, žalobce připustil, že se na prodeji pozemků také dohodli, potvrdil také příjem částky 1598,07 Kč, která měla představovat kupní cenu, smlouvu o prodeji pozemků však nikdy nepodepsal. Žalovaná totiž předložila opis kupní smlouvy ze 14. 8. 1964 ověřený bývalým Státním notářstvím v Prachaticích 1. 6. 1970. Podle tohoto opisu ZVVZ M. kupoval kromě předmětných pozemků od žalobce ještě pozemky od dalších 11 osob. V tomto opisu jsou pod textem smlouvy uvedeny za slovem "Prodávající" jména a příjmení všech prodávajících s doložkou "v. r." a dále že "MěNV v P. ověřuje podpisy prodávajících osob, jedná se o osoby národnímu výboru známé, kteří podepsali listinu před MěNV. V P. 20. 8. 1964, matrikářka S. v. r." V ověřovací knize MěNV P. pod položkou 28 je zápis ze 14. 7. 1964 o ověření podpisu A. S. a pod položkou 29 z 18. 9. 1964 o ověření podpisu J. Š., není tedy zaznamenáno ověření podpisu žalobce. Pokud žalobce v restitučním řízení ohledně pozemků uváděl, že kupní smlouvu ze 14. 8. 1964 podepsal pod nátlakem a pohrůžkou vyvlastnění, šlo o účelové prohlášení, vedené snahou domoci se pozemků v uvedeném řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 1. 8. 1997, čj. 7 Co 1733/97-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že důkazy, na základě kterých dospěl ke skutkovému zjištění (výslech F. S. a důkaz ověřovací knihou), nebyly provedeny řádně ve smyslu § 115 odst. 1 a § 122 odst. l o. s. ř. Uvedl také, že žalovanou netíží důkazní břemeno o nabytí vlastnictví jejím právním předchůdcem, jestliže vlastnictví doložila úředně ověřenou kopií kupní smlouvy ze 14. 8. 1964 a v její prospěch svědčí také zápis v katastru nemovitostí. Poukázal na § 16 zák. č. 265/1992 Sb., z něhož vyplývá, že zápisy právních vztahů provedené v evidenci nemovitostí podle dosavadních přepisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán opak. V dané věci je proto na žalobci, aby prokázal, že úředně ověřená kopie smlouvy neodpovídá originálu smlouvy ze 14. 8. 1964. Upozornil, že žalovaná namítá, že ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 10 Ca 529/95 má být uvedeno, že podpisy na kupní smlouvě ověřeny byly, ale chybí jen zápis o tomto ověření, dále že není vyloučena existence více ověřovacích knih a je možné, že žalobce uplatnil ohledně pozemků také restituční nárok u pozemkového úřadu. Konečně vytkl také soudu prvního stupně, že zjištění o účelovosti prohlášení žalobce o podpisu kupní smlouvy v korespondenci vedené mezi účastníky ohledně restituce pozemků nemá oporu v provedeném dokazování.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování výslechem žalobce a spisem sp. zn. 10 Ca 529/95, když na opakování důkazů výslechem svědkyně F. S. a ověřovací knihou účastníci netrvali a jiné důkazy nenavrhovali, rozhodl rozsudkem z 6. 3. 1998, čj. 5 C 327/96-59, tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že ověřený opis prokazuje existenci rukou psaných podpisů prodávajících na kupní smlouvě ze 14. 8. 1964 vzhledem k technice opisu dostupné v době ověření, jestliže jsou na opise jména a příjmení napsána psacím strojem s doložkou "v.r.". I když ověření podpisů kupní smlouvy ze 14. 8. 1964 žalobcem a dalšími prodávajícími není zapsáno v ověřovací knize MěNV P. a F. S. jako svědkyně uvedla, že ověření podpisů vždy do ověřovací knihy zapisovala, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce byl také MěNV P. dopisem z 12. 8. 1964 k podpisu smlouvy na 14. 8. 1964 pozván, převzal kupní cenu a že jeho tvrzení, že kupní smlouvu nikdy nepodepsal, bylo zpochybňováno tvrzeními opačnými, totiž že smlouvu podepsal pod pohrůžkou vyvlastnění.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 3. 6. 1998, čj. 7 Co 1336/98-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně a právní posouzení věci považoval za správné. Poukázal ještě na to, že podle § 2 odst. 2 zák. č. 93/1963 Sb., notářského řádu, tehdejší státní notářství mimo jiné osvědčovalo právně významné skutečnosti a podle § 100 odst. 2 téhož zákona ověřovalo opisy (fotokopie) listin a při pouhém ověření neneslo odpovědnost za obsah listiny. Postup při ověřování opisu listin byl upraven v §§ 159 až 161 jednacího řádu pro státní notářství (instrukce č. 4 Ministerstva spravedlnosti z 25. 2. 1964 čj. 216/64-L), podle kterého se správnost ověřuje po pečlivém porovnání opisu s předloženou listinou. Dále poukázal na § 9O odst. 3 téhož zákona, podle kterého notářské zápisy a jejich stejnopisy, protesty směnek a jiných listin, osvědčení, ověření a výpisy z pozemkových knih jsou veřejnými listinami, když s odkazem na § 134 o. s. ř. veřejná listina prokazuje, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není - li prokázán opak i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Podle odvolacího soudu "Veřejná listina může být zbavena své důkazní síly jen tak, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost listiny. U veřejné listiny důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, tedy v konkrétní věci na žalobci. Ten by měl prokázat, že na prvopise smlouvy ze dne 14. 8. 1964 chybí podpis". Žalobce však neprokázal nepravdivost obsahu ověřovací doložky z 1. 6. 1970. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení platnosti předmětné smlouvy není rozhodující, zda matrikářka uvedené podpisy ověřila, ale zda byl "u kupní smlouvy u jména žalobce podpis uveden". Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce "neprokázal nepravdivost ověřovací doložky z 1. 6. 1970 o existenci podpisu u jeho jména na smlouvě, což byl předpoklad jeho úspěšnosti". Odvolací soud zdůraznil, že teprve v odvolacím řízení žalobce připustil existenci podpisu u svého jména na smlouvě ze 14. 8. 1964, ale popřel pravost takového podpisu. Aby však mohl být učiněn závěr, že se nejedná o jeho vlastnoruční podpis, musel by smlouvu předložit. Nemožnost předložit smlouvu jde právě k tíži nikoho jiného než žalobce, byť tvrdí, že smlouvu nikdy neviděl. Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobce sám uvedl, že "...peníze od ZVVZ M. mu přišly s ústřižkem poštovní složenky a bylo tedy na něm, aby se záležitostí v přiměřeném čase zabýval, jestliže tvrdí, že smlouvu neviděl, resp. ji nepodepsal. Od uzavření smlouvy uběhla řada let, soudní řízení bylo žalobou zahájeno až 15. května 1996 je jen logické, že se postupem doby zhoršuje možnost účastníka určité skutečnosti prokázat...".

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalobce trvá na tom, že nikdy neuzavřel kupní ani jinou smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům. Kupní smlouvu, na základě které byl proveden zápis vlastnického práva k pozemkům ve prospěch právního předchůdce žalované, nikdy nepodepsal. Žalobce v obecné rovině nezpochybňuje tezi, že k zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí mohou být předloženy jak originály smluv, tak úřední opisy nebo úředně ověřené fotokopie. Namítá však, že opis smlouvy byl pořízen z listiny, kterou nepodepsal, nebyla projevem jeho vůle a šlo tedy o smlouvu absolutně neplatnou. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak žalobce uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., totiž že skutkové zjištění o tom, že podepsal předmětnou smlouvu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce uvádí, že originál smlouvy nebyl žalovanou předložen a pravděpodobně ani neexistuje, a tak prokazoval "nepodepsání" smlouvy jinými důkazy. Takové důkazy soud provedl a jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený obraz o skutkovém stavu, že smlouva nebyla žalobcem podepsána. To vyplývá zejména z neexistence zápisu o ověření podpisu prodávajících v ověřovací knize příslušné matriky, neexistence kulatého razítka na listině, a navazující výpovědi F. S. Nelze také přehlédnout, že žalovaná není schopna předložit prvopis kupní smlouvy, zápis vlastnictví jejího právního předchůdce byl proveden až po 6 letech po uzavření smlouvy a žalobce není jediný z účastníků smlouvy, kdo tvrdí, že uvedenou smlouvu nepodepsal. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání (§ 238 odst. l písm. b/ o. s. ř.) bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. l o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení ve smyslu § 237 odst. l o. s. ř. ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost skutkového zjištění o existenci jeho podpisu na kupní smlouvě datované dnem 14. 8. 1964.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. může dovolatel uplatnit s úspěchem jen tehdy, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací soud v prvé řadě považuje za správný závěr odvolacího soudu, že ověřovací doložka bývalého Státního notářství v Prachaticích z 1. 6. 1976 na opisu kupní smlouvy datované dnem 12. 8. 1964 osvědčuje, že na ověřované listině byl rukou psaný podpis "A. D.". Ten vychází jednak z výkladu soudu prvního stupně ohledně techniky pořízení opisu listiny a dále odvolacím soudem popsaného postupu notářství při ověřování listin, jak vyplýval i ze zmiňovaného jednacího řádu pro státní notářství. Nelze také nic vytknout závěru odvolacího soudu o tom, že ověřovací doložka byla prohlášena zvláštním předpisem - § 90 odst. 3 notářského řádu - veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. Tato doložka tedy ověřuje, že státnímu notářství byla předložena listina, obsahující kupní smlouvu datovanou dnem 14. 8. 1964, v níž je kromě jiného jako prodávající předmětných pozemků označen žalobce a rukou psaný podpis A. D. Listina předložená státnímu notářství k ověření - kupní smlouva ze 14. 8. 1964, která nebyla sepsána formou notářského zápisu - byla tedy listinou soukromou (a contr. § 134 o. s. ř.) a pořízením opisu se její charakter nezměnil, nestala se listinou veřejnou. Proto je také logické, že se veřejnou listinou nemohl stát ani ověřený opis smlouvy (jejího vlastního textu). Z toho vyplývá, že pokud žalovaný prokazoval nabytí pozemků jeho právním předchůdcem kupní smlouvou - soukromou listinou, bylo na něm, aby také prokázal její správnost a pravost, to znamená i to, že jde o listinu podepsanou žalobcem. Byť se však odvolací soud mýlil v posouzení otázky důkazního břemene, má skutkové zjištění, že podpis na kupní smlouvě ze 14. 8. 1964 je podpisem žalobce, v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů k posouzení těchto skutečností provedených je ve smyslu § 132 odst. l o. s. ř. logické, když vychází z rukou psaného podpisu na smlouvě, dále ze skutečnosti, že žalobce o uzavření smlouvy jednal, převzal peněžní částku, odpovídající kupní ceně ve smlouvě uvedené, a také v korespondenci se žalovanou, když se domáhal restituce pozemků, opakovaně uváděl, že smlouvu podepsal (byť pod pohrůžkou vyvlastnění). Už soud prvního stupně zdůvodnil, proč za této situace nepřikládal důležitost tomu, že ověření podpisu žalobce a dalších prodávajících není zapsáno v ověřovací knize MěNV P. a výpovědi F. S. Pokud žalobce namítá, že není z prodávajících uvedených ve smlouvě ze 14. 8. 1964 jediný, kdo pravost podpisu popírá, pak jen k návrhu žalované byl proveden důkaz spisem odvolacího soudu sp. zn. 10 Ca 529/95. Z něho vyplývá, že rozsudkem, čj. 10 Ca 529/95-31, který nabyl právní moci 25. 1. 1996, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v P. z 11. 9. 1995, čj. PÚ - 205//92/Kř/0/3582/95, jímž se M. R., jedna z prodávajících uvedená v kupní smlouvě ze 14. 8. 1964, domáhala vydání tehdy převáděných pozemků, když tvrzení o tom, že smlouvu nepodepsala, soud nepřisvědčil.

Pokud tedy bylo prokázáno, že existovala písemná kupní smlouva ze 14. 8. 1964, uzavřená žalobcem se ZVVZ M. o prodeji předmětných pozemků, jím podepsaná, šlo o platný právní úkon o převodu nemovitostí ve smyslu § 46 odst. 1 ve spojení s § 40 odst. l obč. zák. a právní posouzení věci odvolacím soudem je rovněž správné.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a dovolání bylo podle § 243b odst. l o. s. ř. zamítnuto.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2000

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková