22 Cdo 1823/2003
Datum rozhodnutí: 22.10.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1823/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce PhDr. O. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) V. H. a 2) A. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 89/89, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2002, č. j. 38 Co 270/2000-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. M. V.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 1998, č. j. 14 Co 194/95-90, změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 18. listopadu 1994, č. j. 6 C 89/89-70, kterým bylo určeno, že žalovaní jsou povinni vyklidit část parcely žalobců č. 73/1 zahrada v k. ú. M. zapsaném na LV č. 1466 u Katastrálního úřadu H. pracoviště K., o výměře 11 m² označenou písmenem a podle geometrického plánu F. K. č. zakázky 762-0009-9 ze dne 28. 1. 1969 do 15-ti dnů od právní moci rozsudku , tak že žalobu zamítl. Dále změnil i výrok o nákladech řízení a soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.

K dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. května 2000, č. j. 22 Cdo 799/98-103, uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 38 Co 270/2000-114, pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvedli, že považují dovolání za přípustné, a to podle ustanovení § 238 OSŘ, neboť ve věci byl vydán rozsudek Krajského soudu v Brně z 2. 2. 1998, č. j. 14 Co 194/95, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně z 19. 11. 1994, č. j. 6 C 89/89. Uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ, neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil tak, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, žalobce navrhl, aby bylo odmítnuto jako bezdůvodné.

Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy prvé, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými řádně a včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ. Takové vady žalovaní nenamítali a ze spisu zjištěny nebyly.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné, jak dovozují žalované, ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ však nejde. V dané věci nepředcházelo rozsudku odvolacího soudu zrušující usnesení odvolacího soudu, ale Nejvyšším soudem České republiky byl zrušen rozsudek soudu odvolacího, který ve svém novém rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Přípustnost dovolání by proto mohla vyplývat jen z § 239 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Žalovaní, jak vyplývá ze spisu, připuštění dovolání nenavrhli. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ tedy není dána a dovolání žalobce bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.

Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ povinni nahradit žalobci náklady, které mu v tomto řízení vznikly. Tyto náklady představuje odměna advokáta za vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 5 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.500,- Kč a paušální částka náhrady výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. října 2003

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r. předsedkyně senátu