22 Cdo 1815/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1815/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. Bc. L. Š. , zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 81/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co 590/2013-365, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 003 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Krejčího.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Svitavách (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. července 2013, č. j. 10 C 81/2012-108, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem, a to budově na pozemku p. č. st. 218, pozemku p. č. st. 31 a pozemku p. č. 32/1, vše zapsáno na LV č. 174 pro obec a katastrální území J., část obce J., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy , přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl 260 000 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalovanému (výrok VI.).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co 590/2013-365, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl 321 250 Kč (výrok I. bod č. 3) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a státu náhradu nákladů řízení (výrok I. body č. 4 a 5). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyni (výrok II.) i náhradu nákladů státu (výrok III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku I. bod č. 3, č. 4, č. 5, a výroků II. a III., podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný napadá především závěry o ceně nemovitých věcí, kdy odvolací soud nesprávně vyšel i z ceny jejich příslušenství, které však nebylo předmětem řízení. Odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008.

Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Na základě charakteru řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (tzv. iudicium duplex) nelze hovořit o konečném úspěchu či neúspěchu ve věci. Odvolací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř.; důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje žalovaný ve specifičnosti řízení, a žádnému z účastníků neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, který při stanovení ceny vyšel ze znaleckého posudku, přičemž znalec plně respektoval zadání znaleckého úkolu a tento řádně splnil. Poukazuje rovněž na skutečnost, že rozhodnutí ohledně nákladů řízení je plně v souladu se zákonem i rozhodovací praxí soudu dovolacího a nejsou zde žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel především namítá, že odvolací soud překročil žalobní návrh, když znalci zadal stanovit obvyklou cenu předmětných nemovitostí včetně jejich příslušenství, a na základě takto stanovené ceny určil výši vypořádacího podílu.

Nejvyšší soud v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, dovodil, že předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v žalobě a posléze i ve výroku rozhodnutí; příslušenství, které je jinak samostatnou věcí, účastníci předmětem řízení neučinili, a proto nelze soudu vytýkat, že se jím nezabýval. Jestliže by soud vyšel při stanovení ceny nemovitostí z ceny, za kterou by bylo možno nemovitosti prodat i s tímto příslušenstvím, šlo by o nesprávné skutkové zjištění.

Dovolací soud v usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, formuloval závěr, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel. Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Ze shora uvedeného vyplývá, že tato ani další námitky žalovaného vůči stanovení obvyklé ceny nemovitých věcí, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Dovolací soud k tomu poznamenává, že v posuzovaném případě odvolací soud nepřekročil žalobní návrh, neboť v rámci rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně je podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vypořádáno bez příslušenství předmětných nemovitostí, tedy v rozsahu navrženém žalobkyní.

Žalovaný rovněž polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Dle dovolatele na základě charakteru řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (tzv. iudicium duplex) neměla být žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž měl být aplikován § 150 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz) ].

Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvodů se od této ustálené rozhodovací praxe odchylovat.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.

Obdobně dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 8, str. 262), že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014).

Jestliže tedy soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobkyně navrhovala, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že charakter řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze bez dalšího považovat za důvod zvláštního zřetele hodný a nepředstavuje tedy důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Tímto důvodem rovněž nemůže být žalovaným tvrzená skutečnost, že nabízel žalobkyni na vypořádacím podílu částku 200 000 Kč. I v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014).

K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož dovolateli byla uložena povinnost nahradit státu částku ve výši 14 456 Kč, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení státu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu