22 Cdo 1811/2004
Datum rozhodnutí: 18.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1811/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 79/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 Co 1106/2003-521, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku (dále soud prvního stupně ) poté, co ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. dubna 1998, č. j. 6 C 79/93-150, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 28. srpna 1998, č. j. 5 Co 1875/98-173, rozsudkem ze dne 19. června 2000, č. j. 6 C 79/93-264, vypořádal společný majetek účastníků, jejichž manželství zaniklo rozvodem 6. 5. 1992, jako jejich společné jmění tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal letiště, automatickou pračku, vysavač s tepovačem, chladničku, dámské kolo, elektrický mixér s doplňky, elektrický šicí stroj, dvě žehličky, záclony, dvě lampičky, dvoudřez nerezový, obraz krajiny, vše v hodnotě 17 950,- Kč , do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal kombinovaný sporák, stůl, obývací stěnu, 2 koberce, mrazák, kuchyňské hodiny, věšákovou stěnu, obraz krajiny, rozestavěný dům č. p. 37 v K., nezabudovaný stavební materiál, vše v hodnotě 1 761 308,- Kč . Žalobkyni uložil, aby zaplatila dluhy u JZD Č. ve výši 17 000,- Kč, žalovanému uložil, aby zaplatil dluh u P.-t. v P. ve výši 28 052,- Kč a žalobkyni částku 646 153,- Kč. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.

Odvolací soud usnesením ze dne 29. září 2000, č. j. 5 Co 2371/2000-308, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 19. 6. 2000 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že po rozhodnutí soudu prvního stupně došlo ke změně právního předpisu o cenách nemovitostí, a protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je třeba cenu nemovitosti stanovit podle nového cenového předpisu s ohledem na její stav ke dni rozvodu manželství účastníků. Dále uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval námitkami účastníků vznesenými v odvoláních, zejména tím, co namítali nově, jako např. námitkou žalovaného, týkající se zásluh účastníků na nabytí společného majetku.

Po doplnění dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. ledna 2003, č. j. 6 C 79/93-467, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal tytéž věci jako dřívějším rozsudkem a dále závěsný lustr, vše v hodnotě 17 950,- Kč, stejně tak do vlastnictví žalovaného přikázal věci jako v dřívějším rozsudku, avšak v hodnotě 964 598,- Kč. Shodně jako v dřívějším rozsudku uložil účastníkům, aby zaplatili dluhy v částkách 17 000,- Kč a 28 052,- Kč a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 334 272,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení,

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za trvání manželství si účastníci pořídili ty věci movité, které učinil předmětem vypořádání a které přikázal tomu z účastníků, který je má ve svém držení. Tyto věci si účastníci sami ocenili, věci přikázané žalobkyni mají cenu 17 950,- Kč a žalovanému 10 150,- Kč. Tvrzené náhradní díly k automobilu podle účastníků ke dni rozvodu manželství žádnou hodnotu neměly. Pokud žalovaný tvrdil, že náhradní díly odvezla žalobkyně, soud uvedl, že tato skutečnost prokázána nebyla, a uzavřel, že kromě věcí uvedených ve výroku rozsudku žádné jiné movité věci, tj. ani motorová pila a bojler, ke dni rozvodu účastníků neexistovaly a žádný z účastníků takové další věci nevlastní. Do společného jmění účastníků dále patří rozestavěný dům č. p. 37 v K., ohledně jehož ceny soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. F. Š., který stanovil cenu rozestavěného domu částkou 850 000,- Kč a po jeho dostavění částkou 1 600 000,- Kč. Znalec Ing. Š. při stanovení ceny nemovitosti vycházel mj. ze znaleckého posudku znalce B., který v něm popsal stav rozestavěnosti domu. Znalec uvažoval s mírou rozestavěnosti domu v rozsahu 80,72 %. Do společného jmění soud prvního stupně dále zahrnul stavební materiál dříví. Znalec Ing. F. N. cenu tohoto materiálu stanovil dvěma cenami s ohledem na to, že se nepodařilo jednoznačně zjistit, kolik tohoto materiálu zůstalo nezabudovaného do domu ke dni rozvodu manželství účastníků, a soud za tohoto stavu z obou stanovených cen znalcem vypočetl průměrnou cenu ve výši 104 448,- Kč a z ní pak vycházel při vypořádání. Výpovědi rodičů žalovaného a svědků, kteří potvrzovali tvrzení žalovaného, že polovina dříví byla jeho rodičů, soud považoval za nevěrohodné. Půjčky v celkové výši 222 000,- Kč od J., T., manželů M. a R. sjednával žalovaný a žalobkyně o nich nemusela vědět. Tyto půjčky soud považoval za půjčky toliko žalovaného a protože je vynaložil na stavbu domu, jde podle soudu prvního stupně o vnos žalovaného do společného majetku, který je třeba při vypořádání zohlednit. Nebylo prokázáno, že účastníci vnesli do manželství nějaké finanční prostředky a pokud jde o finanční prostředky, které podle tvrzení žalovaného měla před rozvodem manželství žalobkyně odnést, soud prvního stupně vyslovil názor, že tyto prostředky byly nepochybně do rozvodu spotřebovány. Při rozhodování o vypořádání společného majetku účastníků neshledal důvod odchýlit se od zásady, že podíly obou manželů jsou zásadně stejné. Uvedl, že oba účastníci se o nabytí společného majetku zasloužili stejnou měrou. S ohledem na dluhy, které byly uloženy účastníkům k zaplacení, a vnos žalovaného do společného majetku z půjček ve výši 222 000,- Kč, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání částku 334 272,- Kč.

Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 Co 1106/2003-521, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal postel letiště , automatickou pračku, vysavač s tepovačem, chladničku, dámské kolo, elektrický mixér s doplňky, elektrický šicí stroj, dvě žehličky, záclony, závěsný lustr a dvě lampičky, dvoudřez nerez a obraz krajiny, vše v hodnotě 17 950,-. Žalovanému přikázal kombinovaný sporák, stůl, obývací stěnu, dva koberce, mrazák, kuchyňské hodiny, věšákovou stěnu, obraz krajiny, rozestavěný dům č. p. 37 v K., postavený na parc. č. 32 v kat. území K. u Č., a nezabudovaný materiál, vše v hodnotě 964 598,- Kč. Žalobkyni přikázal k zaplacení dluh u ZD Č. ve výši 17 000,- Kč a žalovanému ve výši 28 052,- Kč u P. t. ve V. u P. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 410 298,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce Ing. Š., výslech svědků V. S. st., M. S., J. J., H. T., M. M. a K. M. a úvěrovou smlouvou, uzavřenou V. S. ml. se společností H. C. F., a. s. se sídlem v B. z 19. 12. 2002 a učinil tato skutková zjištění: Nemovitost měla ke dni rozvodu manželství cenu 850 000,- Kč. Její cenu stanovenou znaleckým posudkem vyhláška č. 540/2002, která nabyla účinnosti 1. 1. 2003, neovlivnila, neboť ta by měla vliv na administrativní cenu nemovitosti, ale ne na cenu obvyklou. Cena stanovená znalcem byla stanovena s použitím běžné metodiky s přihlédnutím k tomu, že pozemek, na němž stavba domu stojí, je jiného vlastníka, dále s ohledem na procento rozestavěnosti a její prodejnost v daném místě a čase. Sám žalovaný na stavbu domu si vypůjčil od J. J. částku 35 000,- Kč, od manželů M. částku 70 000,- Kč a od H. T. 10 000,- Kč. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že si od H. T. vypůjčil další částku 17 000,- Kč, a pokud H. T. před soudem prvního stupně vypověděla, že žalovanému půjčila částku vyšší, pak s ohledem na její výpověď před odvolacím soudem výpověď před soudem prvního stupně nepovažoval za věrohodnou. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že si třikrát půjčil od Z. R. po 30 000,- Kč. Žalovaný výslech Z. R nenavrhl a tuto skutečnost nebylo možno vzít za prokázanou z výpovědí rodičů žalovaného, ani z úvěrové smlouvy z 19. 12. 2002, z níž nebylo zjistitelné, na co peníze takto získané byly žalovaným použity. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že cena nezabudovaného materiálu stavebního dříví byla nesprávně stanovena, případně že do vypořádání žádné takové dříví nepatří. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o tom, které movité věci patří do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že nelze jen z toho, že některé věci byly za trvání manželství nabyty a tyto se ve společném bytě nenacházejí, bez dalšího dovodit, že je má v držení žalobkyně. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně ohledně vnosů účastníků do manželství a spotřebě finanční hotovosti, která si žalobkyně vzala pro potřebu svou a dětí, když se stěhovala ze společné domácnosti. Za nedůvodnou považoval námitku žalobkyně, že jí nebyla přikázána část stavebního dřeva odpovídající dluhu u ZD Č. K tomu uvedl, že v současné době toto dříví již neexistuje, neboť bylo použito na dokončení stavby domu, příp. k jiným účelům. Při vypořádání odvolací soud vyšel z toho, které věci ten který z účastníků drží, zohlednil, kolik každý z nich zaplatí na dluzích a vnos žalovaného do společného majetku ve výši 115 000,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále podle obsahu dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, i když tento dovolací důvod dovolatel výslovně v dovolání nezmiňuje. Uvedl, že stav rozestavěnosti domu byl v souladu se zájmy účastníků zachycen ve znaleckém posudku znalce B., proto je třeba z něho vycházet a provést jen přepočet ceny na současný stav. Nelze tudíž vycházet z jiného ocenění, než z toho, které učinil znalec Ing. Š. ve výši 850 000,- Kč. S oceněním domu souvisí otázka množství a ceny nezabudovaného materiálu řeziva. Vyslovil nesouhlas s jeho oceněním znalcem Nečasem s tím, že znalec vypracoval znalecký posudek včetně jeho dodatku na podkladě fotodokumentace předložené žalobkyní, která však postrádá časové rozlišení i použití poměrových měřítek . Fotografie byly pořízené v různých časových obdobích a nemohou dokumentovat stav, jaký zde byl k datu rozvodu 6. 5. 1992. S poukazem na rozpory ve výpovědích žalobkyně a syna účastníků, výpovědi svědků, včetně svědka K., otce žalobkyně, lze podle dovolatele učinit závěr, že nejméně polovina veškerého dříví byla majetkem jeho otce a druhá polovina byla ještě před rozvodem použita na stavbu, neboť až do rozvodu ve stavbě pokračoval. Pro tento závěr svědčí i výpověď svědka M., který vypověděl, že se tehdy nemohlo vydávat na jednoho stavebníka více než 10 m3 stavebního dřeva. Jediný závěr je, že v době právní moci rozsudku o rozvodu manželství již žádné jejich stavební dříví neexistovalo, ale bylo součástí ocenění stavby domu. Pokud žalobkyně vznášela námitky týkající se věrohodnosti jeho rodičů, lze podle jeho názoru namítat nevěrohodnost tvrzení matky žalobkyně, která v rozporu s výpovědí žalobkyně uvedla, že obraz byl osobní dar jen žalobkyni. Motorová pila měla být zařazena do bezpodílového spoluvlastnictví. Její existence je doložena nákupním dokladem a výpovědí svědka V., jemuž ji žalobkyně nabízela při odvozu věcí ze společné domácnosti. Pokud není prokázáno, že ji má v držení žalovaný, pak je logické, že byla odvezena žalobkyní. Soud také nevzal v úvahu zjištění týkající se dveří, o nichž žalobkyně tvrdila, že se v době rozvodu nacházely v domě, když pominul doklady o koupi dveří z doby již po rozvodu manželství. Bylo by nelogické, aby kupoval dveře, pokud by je měl. Ohledně vnosů účastníků z doby před uzavřením manželství do společného majetku žalovaný namítá, že žalobkyně před uzavřením manželství žádné vlastní finanční prostředky neměla. Svědčí o tom i její výdělky, kterých dosahovala. Naopak on měl slušný výdělek a je svědecky prokázáno, že do manželství vnesl 45 000,- Kč, 15 000,- z SPM, 25 000,- Kč, které dostal darem od rodičů, 20 000,- Kč darem od matky a dalších 20 000,- Kč, které měl předat své matce jako podíl z chalupy, ale které si podle vyjádření matky ponechal na stavbu. Od svého otce obdržel 5 000,- Kč a 3 000,- Kč. Tyto vnosy bylo třeba vypořádat. Na půjčku ve výši 25 000,- z FKSP, jak lze zjistit ze sdělení ZD Čížová, bylo do rozvodu manželství zaplaceno nejméně 8 000,- Kč. V době od 1. 5. 1992 do 31. 3. 1993 žalobkyně na tuto půjčku zaplatila 5 000,- Kč. Setrval na tvrzení, že žalobkyně při opuštění společné domácnosti si ze společných prostředků odvezla částku 22 000,- Kč, která by měla být rovněž vypořádána. Naznačil, že právě z těchto peněz uhradila zmíněných 5 000,- Kč. Nebyl také vypořádán závazek z firmy p. K. ve výši 28 052,- Kč. Žalobkyně tvrdila, že Z. R. nezná. Ve své výpovědi 17. 9. 2003 připustila, že ho jednou viděla v P., a zcela pominula, že jim na stavbu dopravoval materiál a že byl v jejich domácnosti přítomen. Argumentace žalobkyně rozpočtem stavby je nepřesvědčivá a nelogická. K tomu uvedl, že rozpočet stavby byl dodatečně zvýšen a tomu odpovídala potřeba uzavření půjček za účelem výstavby. Stavba nemohla být realizována bez jím tvrzených půjček. Do bezpodílového spoluvlastnictví patří i další movité věci, jde zejména o náhradní díly k motorovému vozidlu, které žalobkyně odvezla a jejichž cena činí 76 826,- Kč. Žalobkyně sama 4. 5. 1993 potvrdila, že si vzala náhradní díly a pneumatiky. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví by se mělo přihlížet k tomu, jak se kdo z účastníků přičinil o získání majetku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

I když odvolací soud výrok rozsudku ve věci samé formuloval jako výrok měnící, ve skutečnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že ve prospěch žalovaného nezapočetl jeho vnos do společného majetku v částce 17 000,- Kč, kterou měl získat půjčkou od H. T., a v částce 90 000,- Kč půjčkou od Z. R. Odlišná výše částky, kterou odvolací soud uložil zaplatit žalovanému žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je pak jen odrazem uvedené změny. V této části ohledně částky 117 000,- Kč je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, neboť odvolací soud naprosto shodně se soudem prvního stupně rozhodl o tom, které věci patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, kolik činily dluhy účastníků ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, stejně shodně posoudil otázku náhrady finančních prostředků žalobkyní do společného majetku, vnosů finančních prostředků účastníků z doby před uzavřením manželství do jejich společného majetku, vnosu žalovaného z půjček v rozsahu částky 115 000,- Kč i způsobu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

Pokud odvolací soud nezapočetl ve prospěch žalovaného jako jeho vnos do společného majetku částku 117 000,- Kč, nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru vychází ze skutkových zjištění, která učinil z výpovědí svědků H. T. a V. a M. S., rodičů žalovaného, a úvěrové smlouvy z 19. 12. 2002. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 8, svazek 1, dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.

Skutková zjištění odvolacího soudu ohledně žalovaným tvrzených půjček od H. T. ve výši 17 000,- Kč a Z. R. ve výši 90 000,- Kč mají oporu v provedeném dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud přesvědčivě a logicky zhodnotil jím provedené důkazy a na jeho skutkových závěrech nemohou nic změnit námitky vznesené v dovolání.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže dovolací soud s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s hmotným právem a neřeší takovou právní otázku, která by mohla mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů, a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru pod C 297, svazek 3.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ naplněny. Námitkami týkajícími se dokazování a hodnocení důkazů ve vztahu k potvrzujícímu rozsudku by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatel je nenamítal.

Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 OSŘ dovolání žalovaného zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu