22 Cdo 1807/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1807/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. Č., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. T. a 2) D. T., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 73/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2004, č. j. 20 Co 18/2004-175, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2004, č. j. 20 Co 18/2004-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 6 C 73/2002-126, uložil žalovaným, aby vyklidili a vyklizené odevzdali žalobkyni nemovitosti, a to část pozemku parc. č. 9 zahrada a část pozemku parc. č. 238 ostatní plocha, ostatní komunikace, nacházející se v obci N. a kat. území B., zapsané u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 4890, které jsou zobrazené ve znaleckém posudku Ing. Z. N. č. 67/2003 z 15. 3. 2003, jež je přílohou rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně učinil tyto skutkové a právní závěry. Zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parcelních čísel 9 a 238 v obci N., kat. území B. Žalovaní jsou tamtéž vlastníky domu č. p. 4 a pozemku parc. č. 8, jehož výměra nebyla měněna. Mezi účastníky byla 13. 10. 1993 uzavřena nájemní smlouva ohledně užívání pozemku, označeného jako parc. č. 9/1, žalovanými. Nájemné ve formě finanční částky ve smlouvě nebylo sjednáno, ale místo nájemného ve formě finanční částky bylo ujednáno vybudování kanalizace, revizní šachty a údržba plotu. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že nájemní vztah skončil výpovědí z nájmu, výpovědní lhůta uplynula 31. 3. 2002, v dubnu 2002 byla podána žaloba v této věci a od té doby žalovaní užívají nemovitosti bez právního důvodu. Soud prvního stupně dále zjistil, že v roce 1928 byl vyhotoven situační plán rozdělující pozemek parc. č. 9 na pozemky parcelních čísel 9/1 a 9/2, který měl být podkladem pro sepis smlouvy. Smlouva týkající se těchto pozemků však neexistuje, existence takové smlouvy ani nebyla tvrzena a prokazována a ani v katastru nemovitostí nebyl učiněn žádný zápis, který by zachytil obsah takové smlouvy. Žalovaní, kteří namítali, že vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyli vydržením, svoji dobrou víru, že jim pozemky patří, opírali o hlášení Bernímu úřadu okresu N. z roku 1939, které ohlašovalo změnu držitele u zastavěné plochy a nádvoří domu č. p. 4 v B., který však nebyl vyznačen v katastru nemovitostí. Podle soudu prvního stupně toto hlášení nemělo za následek změnu vlastnických vztahů k pozemkům a s ohledem na skutečnost, že ve smlouvách, týkajících se převodů domu č. p. 4 a pozemku parc. č. 8, je uvedena výměra pozemku parc. č. 8 vždy v rozsahu, jak vyplývá z identifikace parcel, žalovaní neměli důvod se domnívat, že vlastní větší pozemek, než jak se uvádí v listinách. Je nesporné, že předmětné pozemky byly užívány i právními předchůdci žalovaných, ale dělo se tak na základě smluvních ujednání, jako tomu bylo i případě smlouvy z 12. 6. 1976, uzavřené mezi právními předchůdci účastníků J. T. a J. T., z níž vyplývá, že se týkala pozemku bezprostředně přiléhajícímu k domu č. p. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že důkazy předložené žalovanými nesvědčí pro závěr, že nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 20 Co 18/2004-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaní vyklidili tu část pozemku vyznačeného ve vytyčovacím náčrtu soudního znalce z oboru geodézie a kartografie Ing. Z. N. ze dne 15. 3. 2003, který je součástí tohoto výroku, mezi body 3, 7, 8, 16 a 3 . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce Ing. Z. N. a dospěl k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že je vlastnicí sporné části pozemku ve výše uvedeném vytyčovacím náčrtu body 7, 8, 16 a 3, neunesla. Hranice mezi pozemky účastníků uvedená ve snímku z katastrální mapy, který je veřejnou listinou, je totiž nejasná. nelze tedy ani z katastrální mapy zjistit, zda je v současné době hranice mezi pozemky v katastru nemovitostí vedena mezi body 7 a 3 vytyčovacího náčrtu nebo mezi body 7, 8 a 16 . Uvedl, že bylo prokázáno, že hranice mezi pozemky účastníků vedla původně mezi body 7, 8 a 16. Následně v rámci bezúplatných sluček s ohledem na to, že tato hranice se dotýkala domu žalovaných, byla vyznačena tak, že vedla mezi body 3 a 7 uvedeného náčrtu. Podle posledního záznamu o podrobném měření z roku 1939 vedla hranice mezi pozemky účastníků mezi body 3 a 7. V roce 1940 byla zaznamenána poslední změna hranic mezi pozemky bez uvedení důvodu změny, kdy došlo ke zvětšení výměry pozemku parc. č. 9 na úkor pozemku parc. č. 8. Podle názoru znalce zřejmě proto, že někdo dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro bezúplatnou slučku a bez dalšího hranice posunul zpět . Hranice mezi pozemky účastníků vedoucí mezi body 3 a 7 byla vlastníky obou pozemků respektována, o čemž svědčí také vyjádření právního předchůdce žalobkyně J. T. z 11. 10. 1967, kdy souhlasil s adaptací domu žalovaných za předpokladu, že přístavek bude vzdálen od jeho pozemku 3,5 m, čili nepředpokládal, že hranice mezi pozemky by se dotýkala domu žalovaných. Odvolací soud dále poukázal na to, že rozlohou se jedná o nepatrný pozemek, který bezprostředně přiléhá k domu žalovaných a tvoří část dvorku tohoto domu, a dovodil, že i kdyby žalobkyně prokázala své vlastnické právo ke spornému pozemku, byl by výkon jejího vlastnického práva z těchto důvodů v rozporu s dobrými mravy .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, namítá, že jestliže žalovaní tvrdí, že hranice mezi pozemky parcelních čísel 8 a 9 vede mezi body 3 a 7 a ne mezi body 7, 8 a 16, s níž se ztotožnil i odvolací soud, spočívalo důkazní břemeno ohledně rozšíření parc. č. 8 a na úkor parc. č. 9 na žalovaných. Žalovaní však důkazní břemeno v tomto směru neunesli. Uvedla, že žalovaní k důkazu předložili situační plán z roku 1928 na rozdělení pozemků parc. č. 9 a par. č. 238, kterým byl pozemek parc. č. 9 rozdělen na dvě části, a to parc. č. 9/1 a parc. č. 9/2, protože právní předchůdce žalovaných chtěl koupit pozemek parc. č. 9/2, k čemuž ale nikdy nedošlo. Právní předchůdci žalovaných ani žalovaní se nikdy nestali vlastníky pozemku vytyčeného body 3, 7, 8, 16 a 3. Pokud v roce 1940 byla výměra pozemku parc. č. 8 uvedena do původního stavu (194 m2), pak byla napravena chyba, k níž došlo v roce 1939, kdy na podkladě výkazu změn pro Berní úřad okresu N. byla změněna výměra tohoto pozemku ze 194 m2 na 254 m2. Ostatně i odvolací soud konstatuje, že hranice původně vedla mezi body 7, 8 a 16. Takto hranice vedla i v roce 1966 a 1976, kdy docházelo k převodům vlastnictví z právních předchůdců žalovaných až na žalované. Žalovaní proto neměli důvod se domnívat, že vlastní větší pozemek, než jaký je uveden v převodních smlouvách. Předmětem smlouvy z 12. 6. 1976, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným 1), byl pronájem pozemku, který se nachází bezprostředně za domem č. p. 4 , který podle smlouvy potřeboval žalovaný 1) ke zřízení dvorečka a skládky u svého obytného domu . Nájemné bylo stanoveno částkou 30,- Kč za jeden kalendářní rok. Této smlouvě předcházelo užívání sporných částí pozemků právními předchůdci žalovaných vždy jen se souhlasem právních předchůdců žalobkyně za to, že se postarají o přívalové vody. Zde poukázala na výpověď svědka J. T. Závěr odvolací soudu o tom, že žalovaní a jejich právní předchůdci byli přesvědčeni o tom, že hranice mezi pozemky vede mezi body 3 a 7, je podle žalobkyně naprosto mylný. Žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že sporné části pozemku užívali jako jejich vlastníci. V rozporu s dobrými mravy naopak je, jestliže žalovaní tvrdí, že sporné pozemky mezi body 3, 7, 8, 16 a 3 jsou jejich, přestože ví, že jejich právní předchůdci ani oni je nekoupili, a žalovaný 1) ohledně nich v roce 1976 uzavřel nájemní smlouvu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Zcela se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že předmětem nájmu z roku 1976 byla část pozemku parc. č. 9 o výměře 20 m2 za spojnicí bodů 3 a 7.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ) v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném posouzení důkazního břemene. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, zaujal právní názor, že postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb nyní jde o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998). Žalobkyně tvrdila, že hranice mezi jejím pozemkem parc. č. 9 a pozemkem žalovaných parc. č. 8 vedou mezi body 7, 8 a 16 a toto své tvrzení doložila (unesla důkazní břemeno) stávajícím katastrálním operátem. Také z výpovědi znalce vyplynulo, že tato hranice je hranicí původní a jiná uvažovaná hranice mezi body 3 a 7 se v katastrálním operátu objevila bez právního podkladu v roce 1939 a v roce 1940 došlo k návratu k tzv. původní hranici. Přitom podle § 20 katastrálního zákona (zákona č. 344/1992 Sb.) geometrické určení nemovitosti patří mezi údaje katastru, které jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Z uvedeného vyplývá, že důkazní břemeno se v daném sporu přeneslo na žalované a bylo na nich, aby doložili své tvrzení, že změna sporné hranice zaznamenaná v roce 1939 vedoucí mezi body 3 a 7 byla právně opodstatněná a trvalá, popřípadě, že z jiného důvodu vede hranice jinudy, než doložila žalobkyně.

Již z právě učiněného závěru dovolacího soudu nelze než dovodit, že napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím nesprávným pro vadné právní posouzení věci. Pro úplnost je třeba ještě poznamenat, že pokud odvolací soud označil sporný pozemek, který mají žalovaní vyklidit, za velmi nepatrný, měla by být jeho výměra součástí potřebných skutkových zjištění, která by neměla zůstat v odůvodnění rozsudku opomenouta. Konečně lze poznamenat, že důvodem zamítnutí předmětné žaloby z důvodu výkonu vlastnického práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) nestačí pouhá skutečnost, že sporný pozemek přiléhá k domu žalovaných a tvoří část dvorečku žalovaných. Ostatně v dalším řízení by mělo být rovněž ujasněno, zda se žalobkyně svým žalobním návrhem podle § 126 odst. 1 ObčZ domáhá vyklizení sporné části pozemku z důvodu jeho vydání (vindikace), protože ho žalovaní okupují, anebo jí jde o to, aby žalovaní z jeho povrchu odstranili svoje věci.

Dovolací soud s ohledem na uvedené z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2006

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu