22 Cdo 1799/2004
Datum rozhodnutí: 21.06.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 129 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 170 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1799/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 180/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Cdo 2621/2003-246, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Cdo 2621/2003-246, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. srpna 2003, č. j. 2 C 180/2001-204, v části týkající se určení, že žalovaný ČR správce Pozemkový fond není vlastníkem parc. č. 1156/3, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Cdo 2621/2003-246, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. srpna 2003, č. j. 2 C 180/2001-204, tak, že se určuje, že jedinou vlastnicí parc. č. 1156/3 role o výměře 23 731 m2 v obci J. H., kat. území O. u J. H., je žalobkyně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 2 C 180/2001-204, zamítl žalobu, že žalovaná strana ČR správce Pozemkový fond není vlastníkem parcely č. 1156/3 role o výměře 23731 m2 v obci J. H., kat. ú. O. u J. H. a že jedinou vlastnicí označeného pozemku je žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že přídělovou listinou č. j. K2792/48-I pro kat. území O. byla manželům R. a S. T. přidělena usedlost č. p. 1, kde je vyznačeno asi 11 hektarů , a to každému z nich v rozsahu ½. V seznamu přídělců z 27. 5. 1948 byli uvedeni pod číslem 3 a podle usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci byli v červnu 1948 pod Čd 544/48 zapsáni ve vložkách 231-251 pro kat. území O. Podle dokladů o přídělu, v nichž R. a S. T. byli zapsáni pod číslem 15, nabyli mj. pozemek podle pozemkového katastru parc. č. 1080 roli. Dne 15. září 1958 byl u MNV v O. sepsán zápis se S. T. za účelem uspořádání pohledávky majetkové podstaty pozemkových reforem, podle kterého S. T. jako člen JZD v O. vnáší majetek do JZD. Splácení přídělové ceny za majetek vnesený do JZD včetně pozemků bylo z tohoto důvodu zastaveno. Darovací smlouvou z 30. 8. 1967, schválenou bývalým ONV v J. H. a 27. 9. 1967 registrovanou bývalým Státním notářstvím v Jindřichově Hradci, S. T. daroval nemovitosti, zapsané v pozemkové knize pro kat. území O. v přídělové vložce č. 233, mj. pozemek parc. č. 1080, I. S. Pozemek parc. č. 1080 o výměře 85138 m2 nyní tvoří parc. č. 1156/3 orná o výměře 23731 m2 a další přesně specifikované části. Sporný pozemek parc. č. 1156/3 je zapsán též na LV č. 556 pro kat. území O. u J. H. ve prospěch vlastníka J., a. s. Na LV č. 5029 pro kat. území O. u J. H. je duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch žalobkyně na podkladě darovací smlouvy z 30. 8. 1967 a ČR správce Pozemkový fond ČR podle návrhu k provedení zápisu správy nemovitosti ve vlastnictví státu z 24. 7. 1997. Podle předávacího protokolu č. 14/93 z 24. 3. 1994 a dohody o vydání pozemků z 8. 4. 1994 ZD H. uzavřelo se žalobkyní dohodu o vydání pozemků po skončení jejich nájmu, mj. pozemku parc. č. 1156/3. Sporný pozemek byl převeden podnikem J., a. s. na Pozemkový fond ČR protokolem ze 16. 5. 1997. Ze zprávy Katastrálního úřadu v J. H. soud zjistil, že sporná parcela vznikla podle zápisů v pozemkové knize vložce č. 269 pro kat. území O. z části původní parcely č. 1157/3, 1155, 1156 dílu i (sloučeném do parc. č. 1157/3, do níž byla následně sloučena i parc. č. 1155). Podle přídělového operátu vznikla z části původní parc. č. 1080 z přídělu NP 15. Z dílů parcel čísel 1155, 1157/3 a 1156 byla vytvořena parc. č. 1157/3, která byla následně sloučena do většího půdního celku, a to do parc. č. 1156/1. V roce 1971 byla obnovena hranice parc. č. 1157/3 oddělením od parc. č. 1156/1, avšak s novým parcelním číslem 1156/3. Parc. č. 1080 byla geometrickým plánem založeným pod čd. 42/51 rozdělena na parc. č. 1080/1, 1080/2 a 1080/3. Pod čd. 450/58 je pak zaknihován situační plán ze 14. 3. 1956, jímž byl pozemek parc. č. 1080 rozdělen jen na parc. č. 1081 a 1080/2. Ze znaleckého posudku Ing. J. K. soud zjistil, že parc. č. 1156/3 nevznikla z parc. č. 1080, nýbrž z původních parc. č. 1157/3, 1155 a 1156 dílu i , sloučeného do parc. č. 1157/3, která od roku 1971 je vedena jako parc.č. 1156/3. V roce 1949 v kat. území O. proběhlo přídělové řízení, jehož výsledek je na podkladě katastrální mapy znázorněn na polohopisném nástinu. Při přídělovém řízení byla původní parc. č. 1080 zvětšena a byla zařazena mezi přídělové parcely. Geometrickým plánem založeným pod č. d. 490/49 a č. d. 42/51 byla převzata parc. č. 1080 z přídělu č. 15 a rozdělena na parc. č. 1080/1, 1080/2 a 1080/3. Tyto nově vzniklé parcely nebyly zaknihovány a nebyly provedeny v původním pozemkovém katastru. Situačním plánem ze 14. 3. 1956, zapsaným v pozemkové knize pod č. d. 450/58, byla pozemková parc. č. 1080 podle stavu v pozemkovém katastru rozdělena na parc. č. 1080/1 a 1080/2. Tato parc. č. 1080/2 je v přídělové listině vedena pro n. p. J. a není totožná s parc. č. 1080/2, která měla vzniknout podle geometrického plánu, založeného pod č. d. 490/49 a č. d. 42/51. Na podkladě skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva z 26. 7. 1967 byla uzavřena v souladu s tehdy platnými právními předpisy, že však žalobkyně neprokázala své vlastnické právo ke spornému pozemku, který nevznikl z pozemku parc. č. 1080, jež byl předmětem darovací smlouvy, ale který jako takový ke dni darování neexistoval. Pokud byl tento pozemek předmětem darovací smlouvy, je smlouva z tohoto důvodu v této části neplatná.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co2621/2003-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, týkající se určení, že žalovaný ČR správce Pozemkový fond není vlastníkem parc. č. 1156/3, a ve zbývající části jej změnil tak, že určil, že jedinou vlastnicí parc. č. 1156/3 role o výměře 23 731 m2 v obci J. H. a kat. území O. u J. H. je žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování vyjádřením znalce Ing. J. K. a návrhem přídělů pozemků a budov v k. ú. O. a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Z vyjádření znalce zjistil, že nynější parc. č. 1156/3 vznikla z nově utvořené parc. č. 1080 v přídělovém řízení sloučením parc. č. 1080, 1155, 1156, části 1157 a části 1078/1 podle pozemkového katastru, což koresponduje s přílohou č. 3 a 4 znaleckého posudku Ing. K., z nichž vyplývá, že parc. č. 1080 se v přídělovém řízení zvětšila a že parc. č. 1156/3 vznikla z parc. č. 1080 dle přídělu. Podle návrhu přídělů pozemků a budov v k. ú. O. návrh přídělu pozemků v kat.území O. pro S. a R. T. byl označen číslem 15. Výměra parc. č. 1080, uvedená na str. 2 tohoto návrhu, je totožná se součtem výměr parcel sloučených do parc. č. 1080 na str. 3 návrhu, kdy výměra v obou případech činí 85 138 m2. Přisvědčil žalobkyni, že parcely č. 1080 byly celkem dvě, jednak katastrální zapsaná v pozemkové knize, jednak přídělová, která byla předmětem darovací smlouvy z 30. 8. 1967, a z níž je třeba při posuzování vzniku parc. č. 1156/3 vycházet. Protože nebylo prokázáno, že by manželům T. byl příděl z 27. 5. 1948 odňat nebo že vlastnictví jím založené pozbyli, stát, pokud v roce 1961 přídělovými listinami přidělil n. p. J. parc. č. 1080/2 a část parc. č. 1156, nakládal s tím, co již nebylo jeho vlastnictvím. Dovodil, že stát se tak nestal vlastníkem těchto pozemků a vlastnické právo k nim nenabyl ani vydržením, neboť nakládal-li s pozemky, které již jednou sám přidělil, je vyloučena jeho dobrá víra a oprávněná držba. Označení pozemků včetně pozemku parc. č. 1080 v darovací smlouvě z 30. 8. 1967 výslovně podle předběžné přídělové listiny z 27. 5. 1948, č. j. K 2792/48-I, s odkazem na usnesení Státního notářství v Jindřichově Hradci z 27. 9. 1956, č. j. D 460/56-9, s tím, že jsou v užívání JZD H., odvolací soud považoval za určité. Nelze klást k tíži žalobkyně, že nedošlo k zaměření přídělových pozemkových parcel, a nelze tím ani zpochybňovat platnost označené darovací smlouvy. Podle odvolacího soudu žalobkyně prokázala, že sporná parcela vznikla z parc. č. 1080 a že je její vlastnicí. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na pozitivním určení vlastnictví a pokud se současně domáhala určení, že žalovaný není vlastníkem pozemku parc. č. 1156/3, pak podle názoru odvolacího soudu o tom je rozhodnuto na základě návrhu žalobkyně pozitivně vymezeného .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. S poukazem na znalecký posudek Ing. J. K. pod bodem 6. 3. namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že parc. č. 1156/3 vznikla z parc. č. 1080 z přídělového řízení nemá oporu ve znaleckém posudku, ani v doplňujícím vyjádření znalce, a je též v rozporu se zprávou Katastrálního úřadu v J. H. z 8. 4. 1994. Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že ONV v J. H. v roce 1961 nakládal s tím, co již nevlastnil, když přidělil n. p. J. mj. parc. č. 1080/2 a část parc. č. 1156. Tento závěr nezohledňuje stanovisko znalce, že parc. č. 1156/3 vznikla z původních parc. č. 1157/3, 1155 a z dílu parc. č. 1156. Poukazuje na to, že parc. č. 1157/3 a 1155 byly přiděleny n. p. STAP, spojeným továrnám na stuhy a prýmky V. (posléze n. p. J. a J., a. s.) přídělovou listinou Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství v Praze z 3. 6. 1950, kdy zápis tohoto přídělu byl v pozemkové knize ve vložce č. 269 proveden 23. 6. 1950. Tuto skutečnost odvolací soud zcela pominul. Nesouhlasí s právním závěrem, že žalobkyně sporný pozemek nabyla darovací smlouvou z 30. 8. 1967. Uvádí, že parc. č. 1156/3 byla utvořena na základě situačního plánu ze 14. 3. 1956, takto byla evidována podle jednotné evidence pozemků do 1. 4. 1964, následně pod stejným číslem v evidenci nemovitostí střediska geodézie a pod tímtéž číslem byla převzala do katastru nemovitostí. Parc. č. 1156/3 existovala již v roce 1956, ale v darovací smlouvě uvedena není. Parc. č. 1080, uvedená ve smlouvě, v době uzavření smlouvy neexistovala a nebyla ani evidována. Sporná parcela byla od počátku vzniku v evidenci nemovitostí vedena jako státu s právem hospodaření pro podnik J., který ji přenechal do užívání tehdejšího JZD H. Právo hospodaření tomuto podniku zaniklo podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, a podle § 17 odst. 1 tohoto zákona pozemek přešel do správy Pozemkového fondu ČR. K formálnímu předání pozemku došlo protokolem ze 16. 5. 1997, který byl podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Pokud by existovaly pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku státem, pak jej stát nabyl vydržením. Žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením nabýt nemohla. Dovolatel je názoru, že neupřesněním přídělu manželům T. přídělové řízení nebylo dokončeno. Pokud je žalobkyně přesvědčena, že sporný pozemek tvoří součást dřívější přídělové parc. č. 1080, pak mohla zjistit, že je evidován ve vlastnictví státu a mohla vůči státu uplatnit restituční nárok. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci a navrhla zamítnutí dovolání. Podle jejího názoru podstatou tohoto sporu je, který příděl je platný, zda platí označení parcelními čísly přídělovými, nebo bez ohledu na přídělové řízení lze přidělované nemovitosti označovat parcelními čísly pozemkového katastru. Ve shodě s názorem znalce, svědků i katastrálního úřadu je třeba vycházet z parcelních čísel přídělových, jak to také učil odvolací soud. Setrvala na svém tvrzení, že sporná parcela vznikla z parc. č. 1080, kterou nabyla označenou darovací smlouvou. Sporný pozemek podnik J. nebo J. nikdy neužíval, protože od počátku byl zemědělským pozemkem v užívání JZD H. Stát nemohl vydržet vlastnické právo k tomuto pozemku proto, že nemohl být v dobré víře a že pozemek nedržel a nehospodařil na něm. Zdůraznila, že přídělová parc. č. 1080 se nikdy nestala vlastnictvím čs. státu, ani jinak do vlastnictví státu nepřešla. Pozemek parc. č. 1156/3 byl vytvořen z parc. č. 1080, předmětný pozemek jí byl vydán a ona na něm hospodaří, proto vydání tohoto pozemku neuplatnila podle zákona č. 2291991 Sb. Pozemek nebyl ani vlastnictvím n. p. J., ani státního podniku J., který jej převedl jako zemědělskou půdu na Pozemkový fond.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem pozemku parc. č. 1156/3, proto, že na takovém určení neshledal naléhavý právní zájem s ohledem na to, že o tom je bez dalšího rozhodnuto na základě návrhu žalobkyně pozitivně vymezeného .

Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu se stávající judikaturou. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 1859, svazek 25, podle kterého podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byly určeny negativně . Pokud by rozhodnutí soudu mělo vést k odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, nemůže být dán naléhavý právní zájem na takovém negativním určení.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání, směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 8, svazek 1, dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.

Skutková zjištění odvolacího soudu, že pozemkové parcely č. 1080 existovaly dvě, jedna katastrální, zapsaná v pozemkové knize, a druhá přídělová, vzniklá v rámci přídělového řízení, kdy k parc. č. 1080 byly sloučeny parc. č. 1155, 1156, 1157 a 1078/1, která byla předmětem darovací smlouvy z 30. 8. 1967 a z níž vznikla sporná parc. č. 1156/3, mají oporu v provedeném dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud přesvědčivě a logicky zhodnotil jím provedené důkazy a na jeho skutkových závěrech nemohou námitky vznesené v dovolání nic změnit.

Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1920, svazek 25, odkázal na právní názor, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1998, že žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy, jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká. Část pozemku dříve evidována jako samostatná pozemková parcela, později sloučena s jinými pozemky je v žalobě náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v pozemkové knize . To, co platí pro určitost žalobního návrhu, lze tím spíše použít pro určitost předmětu převodní smlouvy. Uvedený právní názor je použitelný pro náležitou identifikaci i pozemku celého. Byly-li v darovací smlouvě z 30. 8. 1967 pozemky, v té době v užívání JZD H., včetně pozemku parc. č. 1080, označeny čísly, pod kterými byly vedeny v pozemkové knize ve vložce č. 233 pro kat. území O., do níž byli jako spoluvlastníci zapsáni právní předchůdci žalobkyně na základě předběžné přídělové listiny Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 27. května 1948, č. j. K 2792/48-I, nelze tuto darovací smlouvu považovat za neplatnou pro neurčitost označení předmětu smlouvy. Podstatné je, že žalobkyni bylo darováno to, co bylo jejím právním předchůdcům R. a S. T. přiděleno a není relevantní, zda sporný pozemek byl v době darování v operátech evidence nemovitostí zachován, resp. zda v nich byl jako takový zobrazen a označen. Významným je, že žalované byl darován dostatečně určitě vymezený či vymezitelný pozemek, který byl ve vlastnictví převádějícího a celý byl převeden na žalobkyni. Přitom platí, že při rozporu mezi údaji evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí) a skutečným stavem práv k nemovitosti je rozhodný skutečný stav.

Neobstojí ani námitka, že sporný pozemek nabyl stát vydržením. Pozemek parc. č. 1080 přidělený R. a S. T. byl jimi vnesen do JZD O., později byl v užívání JZD H. Žalovaný opírá držbu sporného pozemku o přídělové listiny, jimiž byl sporný pozemek přidělen n. p. S. a následně n. p. J. a n. p. J. Byl-li sporný pozemek, který nebyl ve vlastnictví státu, neboť nebylo prokázáno, že by R. a S. T. pozbyli vlastnické právo k pozemku parc. č. 1080, z jejíž části sporný pozemek vznikl, přidělen označeným podnikům, postupoval přidělující státní orgán vědomě v rozporu se zákonem a takové jednání nemohlo založit dobrou víru státu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 19. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 469/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2005, str. 185, podle kterého pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy umožnil, aby se detentorem věci stal stát, nelze o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, uvažovat , (viz také C 2549 Souboru rozhodnutí, sešit 29). Chybí zde tak základní předpoklad vydržení, tj. oprávněná držba (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 ObčZ).

Žalobkyně nemohla ve vztahu ke sporným pozemkům uplatňovat restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, [§ 6 odst. 1 písm. p) žádný jiný důvod dovolatel nezmiňoval ani se nenabízí], neboť na stát tento pozemek nikdy nepřešel. Stát se ho nikdy neuchopil, protože podle obsahu spisu byl v užívání družstevním, jelikož byl právními předchůdci žalobkyně předán do družstevního užívání zemědělskému družstvu, které ho také žalobkyni k 1. 11. 1992 vydalo, jak se podává z dohody o vydání pozemků z 8. 4. 1994, uzavřené mezi ZD H. a žalobkyní. I podle nálezu Ústavního soudu z 2. 2. 2005, sp. zn. II ÚS 114/04, existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných, jestliže uplatňovaný nárok podle restitučních předpisů nebylo možno uplatnit.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného, kdy jeho dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, a z toho, že úspěšné žalobkyni vznikly náklady řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu