22 Cdo 179/2012
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 2 obč. zák., § 130 odst. 1 obč. zák., § 868 předpisu č. 509/1991Sb.



22 Cdo 179/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) R. S., bytem v D. D., P. 531, b) M. V., bytem v D. D., Z. 528 a c) K. K., bytem v D. D., H. 117, zastoupených Mgr. Milošem Škamradou, advokátem se sídlem v Mikulově, Gagarinova 9, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 302/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2010, č. j. 14 Co 452/2009-99, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Břeclavi (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 11 C 302/2006-73, ve znění opravného usnesení ze dne 4. června 2009, č. j. 11 C 302/2006-76, zamítl žalobu na určení, že pozemky označené dle stávajícího stavu katastru nemovitostí jako parc. č. 5500 a parc. č. 5323, oba v katastrálním území D. D., byly ke dni 25. 4. 2001 ve vlastnictví P. K. (výrok I.), dále zamítl žalobu na určení, že Česká republika není vlastníkem pozemků parc. č. 5500 a parc. č. 5323, oba v katastrálním území D. D. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 14 Co 452/2010-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřely o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a odůvodnily je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Má za to, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil správně.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelky oprávněny napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen Soubor ).
Dovolatelky žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
I když dovolatelky tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňují zejména skutková zjištění a podávají svou verzi skutkového stavu. K těmto námitkám však nelze přihlédnout, což vyplývá výslovně i z § 237 odst. 3 o. s. ř. Tyto námitky ústí ve zpochybnění závěru, že nebyly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří. Dovolací soud však opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610). Soudy závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlily a jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že otec žalobkyň se v roce 1953 chopil přídělu po zemřelých manželích Š., mimo jiné domu č. p. 107 s blíže neurčenými pozemky o výměře 1217 m2 (zjištěno z protokolu sepsaného Místním národním výborem v D. 29. 6. 1958). Domníval se, že se jedná o pozemky tvořící zahradu domu. V roce 1959 uzavřel s Československým státem jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla budova č. p. 107, společně se stavebním pozemkem parc. č. 479 a pozemek parc. č. 60/3 zahrada, tedy části nemovitostí, jejichž držby se v roce 1953 chopil. Za této situace si již musel být vědom, že je mu prodáván pouze pozemek ve smlouvě výslovně označený, ne tak pozemek parc. č. 60/1, který v ní uvedený není. Tato skutečnost musela být podle názoru odvolacího soudu otci žalobkyň zřejmá. Rovněž porovnáním výměr nabytého pozemku parc. č. 60/3 zahrada, dnes součást parc. č. st. 479 o výměře 548 m2, s výměrou domněle nabytého pozemku původně parc. č. 60/1 o výměře 1984 m2, nyní parc. č. 5323 a 5500 o celkové výměře 2116 m2, musel mít důvodné pochybnosti o tom, že mu byly prodány pozemky ve výměře odpovídající 1217 m2, jejichž držby se v roce 1953 chopil. O nedostatku dobré víry dále svědčí směnný protokol z roku 1976, ve kterém je otec žalobkyň označen jako uživatel parc. č. 60/1, a dále pak nájemní smlouva z roku 1995, na jejímž základě si pronajal sporné pozemky od Pozemkového fondu.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že otec žalobkyň nebyl oprávněným držitelem, neboť vzhledem ke všem skutečnostem nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu