22 Cdo 1774/2004
Datum rozhodnutí: 16.03.2005
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1774/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. K. M. v A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. č. p., K. s. p., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 150/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 5 Co 2311/2003-159, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 5 Co 2311/2003-159, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit na své náklady níže uvedené nemovitosti. Žalovaný namítal, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, protože není vlastníkem nemovitostí, které mají být vyklizeny.

Okresní soud ve Strakonicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 6 C 150/2001-133, výrokem pod bodem I. rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit pozemkovou parcelu č. 180/10 v k. ú. a obci M., zejména z této parcely na své náklady odstranit movitý objekt T., a dále je povinen vyklidit zděnou budovu bývalé strojovny lomu nacházející se na parcele č. 180/10 v k. ú. a obci M. a vyklizené tyto nemovitosti odevzdat do 3 měsíců od právní moci rozsudku . Výrokem pod bodem II rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětné parcely a budovy bývalé strojovny (dále jen nemovitosti ), zatímco movitý objekt T., umístěný na pozemku žalobce, vlastní žalovaný. Zjistil, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví státu. Městský národní výbor v B. je hospodářskou smlouvou, uzavřenou 19. 6. 1980, převedl do vlastnictví Základní organizaci S. T. B. Ta je převedla hospodářskou smlouvou, uzavřenou 25. 6., resp. 10. 7. 1986, na Základní organizaci Svazarmu v M., z níž později vznikla dobrovolná organizace Č. A., podle jejíchž stanov byl registrován žalobce jako nástupce základní organizace S. T. B. Soud prvního stupně konstatoval, že shora uvedená hospodářská smlouva z roku 1986 byla neplatná pro neurčitost, když z ní nebylo zřejmé, zda jde o převod vlastnictví nebo správy národního majetku, a tak na jejím základě na žalobce vlastnické právo nepřešlo. Žalobce však od roku 1986 nemovitosti držel a užíval jako jejich vlastník, takto byl veden v evidenci nemovitostí a následně v katastru nemovitostí. Byl tedy jejich oprávněným držitelem ve smyslu § 132a tehdy platného občanského zákoníku (dále ObčZ ) a jeho dobrá víra nebyla ničím zpochybněna. Shrnul, že žalobce byl nejméně od 10. 7. 1986 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí. Do desetileté vydržecí lhůty bylo třeba započítat i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem jeho právní předchůdkyní, kterou byla od 19. 6. 1980 základní organizace S. T. B.; tuto dobu bylo možno do vydržecí lhůty započítat ode dne 1. 4. 1983, tedy od účinnosti novely ObčZ provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Desetiletá vydržecí lhůta uplynula dnem 1. 4. 1993 a tímto dnem se žalobce stal vlastníkem nemovitostí. Základní organizace S. T. B. nabyla vlastnictví nemovitostí platnou hospodářskou smlouvou uzavřenou 19. 6. 1980 s Městským národním výborem B. Soud dále vyšel ze skutečnosti, že žalobce s žalovaným uzavřeli 15. 7. 1995 dohodu o dočasném užívání nemovitostí, když je žalovaný užíval od 1. 1. 1992 bez právního důvodu; takto byl uveden do souladu skutečný stav se stavem právním. Žalobce dal 18. 2. 2000 žalovanému písemnou výpověď z dočasného užívání nemovitostí s tříměsíční lhůtou, která počala běžet 1. 3. 2000 a končila 31. 5. 2000, přičemž dohoda o užívání nemovitostí byla vázána na souhlas vlastníka sousední nemovitosti, který svůj souhlas odvolal.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 5 Co 2311/2003-159, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. žalobu zamítl; výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud po provedení důkazu oběma shora specifikovanými hospodářskými smlouvami shledal, že jsou nesrozumitelné, tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem a jde tudíž o smlouvy absolutně neplatné. Důvodem nesrozumitelnosti je, že není zřejmé, zda jde o smlouvy o převodu správy či vlastnictví národního majetku. Konstatoval, že šlo o právní úkony učiněné podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném v letech 1980 a 1986 (dále jen hospodářský zákoník), a po podrobné analýze obsahu smluv uzavřel, že se ani jedna z nich nestala platným nabývacím titulem. Jejich obsah vyloučil dobrou víru držitelů nemovitostí jako předpokladu vydržení vlastnického práva žalobcem, neboť při vynaložení obvyklé opatrnosti by si museli být neurčitosti vědomi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nedošlo k vydržení vlastnického práva, protože to vylučuje obsah obou hospodářských smluv, které jsou jedinými listinami, na jejichž základě by mohla být založena dobrá víra tehdejších držitelů nemovitostí, když předmětné smlouvy neuvádějí jednoznačně o jaký převod se na jejich základě jedná zda jde o převod správy nebo převod vlastnictví. Vytýká odvolacímu soudu, že pro pouhé nezaškrtnutí příslušné kolonky v předtisku formuláře hospodářské smlouvy odmítá akceptovat existenci dobré víry tehdejších i nynějších nabyvatelů, držitelů nemovitostí. Zdůrazňuje zejména objektivní projevy existence dobré víry v daném případě a podrobně je dokumentuje v návaznosti na skutečnost zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, kde předmětná hospodářská smlouva byla vedena jako titul pro zápis vlastnictví. Připomíná, že žalobce byl považován za nezpochybnitelného vlastníka pozemku i státem, konkrétně Pozemkovým úřadem ve S., který pozemek v rámci rozhodování o nároku na jeho vydání podle zákona o půdě nevydal oprávněným osobám, neboť právě na základě předmětných hospodářských smluv měl za doložené, že pozemek byl převeden na základní organizaci S. M. Za vlastníka byl žalobce považován i finančním úřadem v rámci řízení o dani z nemovitostí. I stát tedy svými postoji podpořil, resp. utvrdil žalobce v dobré víře, že je oprávněným držitelem nemovitostí. Žalobce i jeho právní předchůdce o nemovitosti po celou dobu pečovali s péčí řádného hospodáře, starali se o jejich využití a svými členy i veřejností byli za vlastníky považováni a jako takoví byli veřejností respektováni. Za vlastníka nemovitostí považoval žalobce i stavební odbor Městského národního výboru v B., který v roce 1988 vydával stavební povolení ke stavbě ocelového přístřešku pro střelnici. Za významné dovolatel považuje zejména provedení vlastnického zápisu do evidence nemovitostí na základě hospodářských smluv a trvající stav zápisu v katastru nemovitostí. Toto vše žalobce, resp. jeho právního předchůdce, vedlo k poctivému přesvědčení, že je vlastníkem nemovitostí. Uzavírá, že pokud by odvolací soud vzal v úvahu všechny provedené důkazy, a nevycházel toliko z jediného faktu nezaškrtnutí příslušné kolonky v tiskopise hospodářské smlouvy, dospěl by nutně k jinému závěru. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl. Ztotožňuje se s argumentací i právními závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí z hledisek uplatněných v dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 132a odst. 1 občanského zákoníku (ObčZ) ve znění, platném do 31. 12. 1991 je oprávněným držitelem (zákon tohoto pojmu sice neužil, ale je zřejmé, že o něj jde) ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Subjektem oprávněné držby mohl být občan i právnická osoba. Oprávněná držba právnické osoby nemohla v důsledku úpravy vydržení, obsažené v § 135a ObčZ, vyústit v nabytí vlastnictví. Novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožnila i právnickým osobám nabývat vlastnické právo vydržením. Vlastníkem nemovitosti se tak od 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem.

V dané věci se držba žalobce (resp. jeho právního předchůdce) opírala o hospodářskou smlouvu z roku 1986, uzavřenou mezi dvěma společenskými organizacemi. Společenské organizace byly subjektem vlastnického práva, které bylo formou tzv. socialistického společenského vlastnictví, nemohly však vlastnit národní majetek ve smyslu § 64 odst. 1 hospodářského zákoníku; národní majetek tvořily věci ve státním socialistickém vlastnictví a mohl být jen ve správě státních organizací (§ 64 odst. 2 hospodářského zákoníku, viz též Plíva, S.: Hospodaření s majetkem státu. Orbis Praha 1975, s. 29 a násl.). Společenské organizace (§ 97 a násl. hospodářského zákoníku) nemohly být subjektem správy národního majetku a nemohly uzavřít smlouvu o převodu takové správy. Proto v případě, že společenské organizace při převodu majetku použily formulář, který umožňoval jak převod vlastnictví, tak i správy národního majetku, aniž proškrtly části formuláře, které se týkaly převodu správy národního majetku, je po provedeném výkladu (§ 25 hospodářského zákoníku) třeba dospět k závěru, že mělo jít o převod vlastnictví. To platí i pro smlouvu uzavřenou v roce 1980 mezi Městským národním výborem v B. a základní organizací S. T. B.; ani v tomto případě nemohlo jít o převod správy národního majetku a rubriky formuláře použitého ke smlouvě, které se správy týkají, je třeba oddělit od jejího zbývajícího obsahu.

Byla-li smlouva o převodu vlastnického práva z roku 1986, kterou základní organizace S. T. B. převedla sporné pozemky na základní organizaci S. v M., pro neurčitost neplatná (touto otázkou se Nejvyšší soud, vázán obsahem dovolání, nemohl zabývat), mohl být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stal vlastníkem pozemků, neboť mohl právem vycházet z toho, že části formuláře, týkající se převodu práva správy národního majetku, nemohly být součástí smluvního ujednání účastníků, kterým toto právo nenáleželo a nemohli jej převádět ani nabývat; za relevantní tak mohl právem považovat jen ty části, které se týkaly převodu vlastnictví. Nabyvatel právní předchůdce žalobce i žalobce tak mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, a tudíž i oprávněnými držiteli. Této objektivně dané dobré víře nasvědčuje i okolnost, že byli jako vlastníci zapsáni v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí. Dovolací soud je si vědom toho, že ve formuláři byl i převod vlastnictví označen jako převod vlastnictví k národnímu majetku a že o převod národního majetku nešlo. Tuto formulační nepřesnost však za důvod neplatnosti smlouvy nepovažuje.

Pokud odvolací soud považoval oprávněnou držbu nemovitostí žalobcem (jeho právním předchůdcem) za vyloučenou proto, že formulář použitý ke smlouvě upravoval i převod správy národního majetku a příslušné pasáže formuláře nebyly proškrtnuty, přičemž žalobce si měl být vědom toho, že smlouva je pro tento nedostatek neurčitá a tudíž neplatná, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu