22 Cdo 1742/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 1742/2011
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. P. D. , a b) Mgr. V. D. , obou bytem v P., B. 8, zastoupených JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému M. R. (právnímu nástupci původně žalované M. H., zemřelé, posledně bytem v P. P., T. 7), bytem v P. P., T. 232/7, s adresou pro doručování: U. B., D. 2049, P., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, o určení práva společné štítové zdi, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 30/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 1. června 2010, č. j. 69 Co 137/2010-340, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Přerově (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č. j. 13 C 30/2008-277, vyhověl žalobě o určení práva společné štítové zdi způsobem specifikovaným v meritorním výroku I. a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání původně žalované M. H. Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku.
Protože žalovaná M. H. zemřela, soud prvního stupně usnesením ze dne 22. prosince 2010, č. j. 13 C 30/2008-390, rozhodl, že procesním nástupcem zemřelé je M. R., bytem shora. Žalovaný (dále již dovolatel ) podal sám v zákonné lhůtě dovolání, s jehož obsahem se posléze ztotožnil jeho advokát.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu sice bylo podáno včas a oprávněnou osobou (účastníkem řízení), není však ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel v dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování, a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně poukazuje na procesní vady, jež podle jeho názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Tím ovšem dovolatel nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. [vzhledem k tomu, že žalobcům žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly] osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu