22 Cdo 1737/98
Datum rozhodnutí: 27.11.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1737/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 990/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1998, čj. 8 Co 903/98-48, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1998, čj. 8 Co 903/98-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 22. 6. 1998, čj. 4 C 990/97-17, uložil žalované, aby vyklidila "nemovitost dům čp. 111 a parc. č. 58/IV o výměře 400 m2 v O., J. H. do jednoho roku od právní moci rozsudku" a rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle rozhodnutí Finančního úřadu v Jindřichově Hradci z 15. 10. 1997 (právní moc 18. 11. 1997) nabyl žalobce předmětné nemovitosti jako vydražitel příklepem za cenu 2.100.000 Kč. Takto byly vydraženy nemovitosti, které náležely do nevypořádáného bezpodílového spoluvlastnictví žalované a jejího bývalého manžela S. M., když jejich manželství zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně ze 14. 11. 1995, čj. 5 C 798/95-26, který nabyl právní moci 7. 12. 1995. V předmětném domě bydlí žalovaná spolu s dvěma dětmi, které byly uvedeným rozsudkem pro dobu po rozvodu svěřeny do její výchovy, z nichž mladší E. M., nar. 15. 7. 1982, je dosud nezletilá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná pozbyla vlastnického práva k nemovitostem, nadále je však bez právního důvodu užívá. Zasahuje tak neoprávněně do vlastnického práva žalobce k těmto nemovitostem a proto mu byla poskytnuta ochranu podle § 126 odst. l obč. zák. Dále soud prvního stupně dovodil, že vyklizení žalované nelze vázat na zajištění bytové náhrady. Žalobce s nabytím vlastnictví k nemovitostem nepřevzal žádné závazky vůči žalované, ze zákona mu povinnost zajistit pro žalovanou byt nevyplývá a nelze použít ani analogie podle § 853 obč. zák. Ani na základě § 3 odst. l obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující práva či povinnosti, když výrokem o bytové náhradě by soud založil žalované dosud neexistující právo a žalobci uložil tomu korespondující povinnost. Vzhledem k tomu, že žalovaná bydlí v domě žalobce s dvěma dětmi a jedno z nich je dosud nezletilé, považoval soud prvního stupně s odkazem na § 3 odst. l obč. zák. za přiměřenou jednoroční lhůtu k vyklizení.

K odvolání účastníků změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované, aby předmětné nemovitosti vyklidila po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále zjistil i po doplnění dokazování výslechem žalované a usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze 16. 12. 1997, čj. 2 C 142/97-44, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení než v domě žalobce. Dědictvím po otci J. T., zemř. 31. 1. 1997, kterému náležela polovina domu čp. 412 na st. pl. 438 a st. pl. 438 v Ž. nabyla sice spoluvlastnický podíl v rozsahu 2/6 (bratr žalované V. T. nabyl 1/6 a již dříve 1/2). Podle dědické dohody schválené usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze 16. 12. 1997, čj. 2 C 142/97-44, bylo však zřízeno věcné břemeno ve prospěch manželky zůstavitele a matky žalované B. T., spočívající v užívání domu čp. 412, tj. bytu o velikosti 2 a 1 s příslušenstvím. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k odlišnému závěru v řešení otázky, zda žalované jako bývalé spoluvlastnici domu, jehož nabyl žalobce, a který žalovaná užívá bez právního důvodu, přísluší při jeho vyklizení náhradní byt. Podle odvolacího soudu je třeba vzhledem k tomu, že není zákonem řešena, postupovat za použití analogie (§ 853 obč. zák). podle ustanovení o zajištění náhradního bytu v případech neodvozeného zániku nájmu bytu, tj. podle § 712 obč. zák. Odvolací soud uvedl, že se tak přiklonil k právnímu závěru bývalého Nejvyššího soudu vyplývajícího z rozhodnutí uveřejněného pod č. 35/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že vázal vyklizení žalované na zajištění náhradního bytu. Neshledal ve smyslu § 3 odst. l obč. zák. důvody k odepření práva žalované na náhradní byt, když její bytová potřeba není uspokojena. Dům v Ž., jehož je spoluvlastnicí, užívá na základě věcného břemene její matka, která jej užívala již se zůstavitelem před jeho smrtí. Za odporující dobrým mravům nepovažoval skutečnost, že účastnící dědického řízení zcela běžným způsobem vyřešili vzniklou situaci tak, že vlastnické právo k domu přešlo na děti, nicméně užívací právo matky zůstalo zachováno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá také na nesprávném právním posouzení věci, ačkoliv podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vytýká odvolacímu soudu jen nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně analogicky podle § 853 obč. aplikoval § 712 obč. zák. Podle žalobce nepřipadá analogie v úvahu, neboť vlastnické právo může být omezeno jen zákonem, tj. jen v případech uvedených v § 711 a 712 obč. zák. Omezení vlastníka se tedy váže se jen k existujícímu nájmu bytu. Žalobce prokázal, že nepřevzal ve smyslu § 336 o. s. ř. s nemovitostmi žádná věcná břemena ani jiné omezení vlastnického práva a že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání jeho nemovitostí. Žalobce také nesouhlasí s aplikací § 3 odst. l obč. zák., kterým odvolací soud odůvodnil, že žalované nelze odepřít právo na náhradní byt. Podle tohoto ustanovení nelze totiž právo ani povinnost konstituovat. Zajištění náhradního bytu by tížilo jeho jako vlastníka nemovitostí. I když může požádat obec podle § 1 odst. l zákona č. 102/1992 Sb. o zajištění bytové náhrady pro žalovanou, sám se této povinnosti nezbaví. K tomu žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 30. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 330/96, a nález Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995, sp. zn. II ÚS 190/94, a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno všas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 238 odst. l písm. a/, § 240 odst. l a § 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Proto se dovolací soud dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

V dané věci se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva k nemovitostem podle § 126 odst. l obč. zák., který stanoví, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Tímto ustanovením je tedy konkretizován čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v němž je uvedeno odstavci 1, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný dosah a ochranu, v odstavci 3, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu druhých nebo v rozporu s chráněnými obecnými zájmy. Podle odstavce 4 téhož článku je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu a na základě zákona.

Ustanovení § 126 odst. l obč. zák. je tedy třeba vykládat vždy v návaznosti na čl. ll Listiny základních práv a svobod. To znamená, že omezení vlastnického práva musí být stanoveno zákonem neboli mimo omezení zákonem upravená nelze vlastníka v jeho právu - resp. ve kterékoliv ze složek tohoto práva věc držet, užívat, brát z ní užitky a s věcí nakládat, dále omezovat. Pokud zákonodárce mínil vlastníka v jeho právech omezit, vyjádřil tuto vůli zákonem. Není - li zákonem omezení stanoveno, nelze vlastníka dále omezovat, tedy ani za pomocí analogie ve smyslu § 853 obč. zák. Jestliže odvolací soud odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, uveřejněný pod č. 35/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je třeba považovat tam uvedený výklad za překonaný v souvislosti s nálezem Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. 190/94, publikovaným pod č. 87 Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu (dále jen Sbírka), svazek 4, v němž Ústavní soud jednoznačně uvedl, že zákon připustil omezení vlastníka jen v případech uvedených v § 711 a § 712 obč. zák., které se vážou k nájmu bytu a následně taxativně upravují náhrady oprávněných. Na tom nemění nic ani to, že ve věci řešené Ústavním soudem bylo rozhodováno o vyklizení žalovaného, který vždy užíval nemovitost vlastníka bez právního důvodu. Stejně se k otázce omezení vlastnického práva pouze na základě zákona vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve Sbírce nálezů a usnesení tohoto soudu svazek č. 15. V tomto nálezu ústavní soud také zdůraznil, že nepřiměřenou tvrdost, která může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti lze zmírnit postupem podle § 3 odst. l obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy.

Právní posouzení věci odvolacím soudem není tedy správné, neboť použil předpis - § 853 obč. zák. v návaznosti na § 712 obč. zák.- který aplikovat neměl. V souvislosti s tím také nesprávně rozhodoval podle § 3 odst. l obč. zák. o odepření práva žalované na náhradní byt, když v úvahu by připadalo jen odepření práva žalobci na ochranu jeho vlastnického práva podle tohoto ustanovení pro rozpor s dobrými mravy. To znamená, že by pro vyklizení byla stanovena delší lhůta, případně žaloba by byla zamítnuta.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. l, 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2000

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková