22 Cdo 1736/2002
Datum rozhodnutí: 23.01.2003
Dotčené předpisy: § 22 předpisu č. 79/1957Sb., § 34 předpisu č. 79/1957Sb.




22 Cdo 1736/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) R. L., a B) V. L., zastoupených advokátem, proti žalované S. e., a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 12/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. března 2002, č. j. 40 Co 85/99-118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. června 1998, č. j. 17 C 12/97-92, uložil žalované povinnost vyklidit místnost označenou jako transformovna v přízemí domu číslo pop. 277 v Š., o velikosti 3,30 x 5,05 m do tří měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Po provedení všech navrhovaných důkazů dovodil, že žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že bylo vydáno povolení pro stavbu sporné transformovny a že tedy byly splněny podmínky pro vznik věcného břemene podle § 22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny. Pak je ovšem namístě závěr, že žalovaná užívá uvedenou místnost bez právního důvodu, a žalobci, kteří prokázali, že jsou vlastníky domu č. p. 277, se právem domáhají ochrany svého vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. března 2002, č. j. 40 Co 85/99-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení shora uvedené místnosti zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel sice z týchž listinných důkazů jako soud prvního stupně, ale dospěl k závěru, že i když v řízení nebyl předložen přímý důkaz o tom, že bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby sporné transformovny, nelze z toho dovozovat, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tohoto svého tvrzení. Existují totiž nepřímé důkazy, které vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby potvrzují. K tomu odvolací soud uvedl, že je nepochybné, že trafostanice T 18 vestavěná v budově, nyní ve vlastnictví žalobců, má svoji existenci již před rokem 1952 O existenci trafostanice v domě žalobců se již zmiňuje stavební dokumentace vyhotovená k vydání stavebního povolení z roku 1952 na rekonstrukci bytových jednotek v domě nyní ve vlastnictví žalobců (stavební povolení XI-711/2-1952 ze dne 4. 6. 1952), stejně jako další správní rozhodnutí vydané v roce 1959, rozhodnutí z 26. 3. 1959 o přípustnosti stavby rekonstrukce distribuční sítě a výstavby trafostanic v Š. v II. etapě, které se rovněž zmiňuje o již existující transformovně T 18 160 kVA, která byla provedena jako vestavěná v domě na n. M., s nutností tuto strojně vybavit. Dle obsahu zmiňovaného správního rozhodnutí všechny transformovny, jejichž výstavba proběhla v etapě předchozí, byly projednány ve zvláštním řízení a bylo vydáno zvláštní rozhodnutí o jejich přípustnosti . Odvolací soud dále poukázal na § 34 zákona č. 79/1957 Sb. a dovodil, že účinností tohoto zákona, tedy dnem 1. ledna 1958, vzniklo ve prospěch žalované věcné břemeno s právem provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby mimo jiné i malé stanice do rozlohy 30 m2 . I po účinnosti zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice, jímž byl zákon č. 79/1957 Sb. zrušen, platí, že oprávnění k cizím nemovitostem, která vznikla před 1. 1. 1995, zůstávají nedotčena (§ 45 odst. 3 uvedeného zákona), a tak nelze nároku žalobců přiznat soudní ochranu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle jejich názoru odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že i když nebylo předloženo příslušné stavební povolení, lze z nepřímých důkazů dovodit, že sporná transformovna byla v jejich domě již před 1. 1. 1958 a že tedy tímto dnem vzniklo věcné břemeno. Tento názor nepovažují za správný, jelikož zákon č. 79/1957 Sb. váže vznik věcného břemene na stavební povolení, zatímco podle stanoviska odvolacího soudu by stačila k jeho vzniku pouhá existence transformovny. Nepřímé důkazy, na které odvolací soud odkazuje, pak obsahují jen obecný text bez jakékoli konkretizace příslušného stavebního povolení. Žalobci proto navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen OSŘ ), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že splňuje podmínky stanovené v § 241 odst. 1 a 2 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě posoudil odvolací soud věc podle zákona č. 79/1957 Sb., který na věc skutečně dopadá, a tak nejde o použití nesprávného právního předpisu.

Pokud jde o správnost výkladu tohoto předpisu, je především třeba uvést, že žalobci neinterpretují závěry odvolacího soudu zcela přesně. Tento soud totiž neopřel své rozhodnutí o názor, že samotná existence zařízení uvedených v § 22 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona ke dni jeho účinnosti má za následek vznik věcného břemene podle § 22 odst. 5 zákona, nýbrž o závěr, že skutečnost, že bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby sporné transformovny, lze dovodit z provedených důkazů i přesto, že toto rozhodnutí nebylo předloženo. Jde o jiný skutkový závěr, než z jakého vycházel při svém rozhodnutí soud prvního stupně, a tak bylo nutno zvážit, zda odvolací soud nepostupoval v rozporu s § 213 odst. 1 OSŘ, když se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž důkazy, z nichž byla tato zjištění čerpána, sám zopakoval, tedy zda řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. K té by totiž dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Úvaha, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má samozřejmě místo v případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se projevuje zásada přímosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 OSŘ), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí publikované pod č. R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U takových důkazních prostředků, kde je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen (např. u listin podle § 129 OSŘ, písemného znaleckého posudku podle § 127 odst. 1 OSŘ nebo i u protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka před dožádaným soudem podle § 122 odst. 2 OSŘ), ovšem není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval. Obsah těchto důkazů má totiž odvolací soud k dispozici ve stejné podobě jako soud prvního stupně a má proto i stejné podmínky pro hodnocení důkazů postupem podle § 132 OSŘ. Způsob, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, pak může dovolací soud přezkoumávat jen v případě, je-li toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Odvolací soud však v této věci hodnotil provedené listinné důkazy způsobem, který těmto pravidlům neodporuje, a možnost i jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěl tento soud, nelze považovat za vadu hodnocení důkazů (srov. např. odůvodnění rozsudku dovolacího soudu z 5. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 241/99, uveřejněného v časopisu Soudní rozhledy č. 9/2000 nebo rozsudku téhož soudu z 19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, uveřejněného v časopisu Právní rozhledy č. 1/2000).

Dovolací soud tedy vychází ze stejných skutkových zjištění jako soud odvolací, t. j. i z toho, že na stavbu sporné trafostanice bylo vydáno stavební povolení. Pak ovšem právní závěr o vzniku věcného břemene k 1. 1. 1958 ve smyslu § 22 odst. 5 a § 34 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb. odpovídá skutkovým zjištěním a je i správným výkladem tohoto předpisu. Proto žalobci uplatněný dovolací důvod není naplněn. Jelikož pak žalobci netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ či vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá, bylo jejich dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2003

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu