22 Cdo 1734/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1734/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Z. , advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 946/9, proti žalovaným: 1) P. P. , a 2) Ing. S. M. , oběma zastoupeným Mgr. Danou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Tyršova 498/31, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 150/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 57 Co 132/2013-166, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 57 Co 132/2013-166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 14 C 150/2012-42, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 566/2, zahrada (dále jen ,,předmětný pozemek ), v obci a katastrálním území K. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobkyně jí darovací smlouvou převedli vlastnické právo k pozemku parc. č. 566/1 díl 1 (zahrada) a díl 2 (ostatní plocha). Součástí spisu Státního notářství v Novém Jičíně sp. zn. NZ 571/85 byl i geometrický plán, kde byl barevně vyznačen převáděný pozemek. S tímto pozemkem sousedí předmětný pozemek, který žalobkyně užívá od roku 1985. Předmětný pozemek nabyli žalovaní kupní smlouvou do podílového spoluvlastnictví. Prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně, že žalobkyni chtěla darovat také předmětný pozemek, avšak omylem jej do smlouvy neuvedla, soud považoval za nevěrohodné. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nejdříve předmětný pozemek darovala panu J. Š., přičemž ve smlouvě bylo zároveň zřízeno věcné břemeno doživotního užívání předmětného pozemku ve prospěch dárce. Z toho soud dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně nechtěla předmětný pozemek prodat. Žalobkyně tvrdila, že předmětný pozemek užívala v jeho hranicích tak, jak jí ukázali rodiče. Sama však nebyla schopna sdělit, kudy podle jejího názoru vede hranice pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nemohla nabýt, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží. Ve smlouvě totiž bylo specifikováno, že předmětem převodu je pozemek parc. č. 566/1, nikoliv však předmětný pozemek. Žalobkyně mohla v řízení o povolení stavby na předmětném pozemku, kterou budovala, zjistit jednoduchým způsobem, zda je skutečně vlastníkem tohoto pozemku, a to pouhým nahlédnutím do katastru nemovitostí.

Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky I. až III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 645/2014-124, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu. Tomu však odvolací soud nedostál, když závěr o dobré víře na straně žalobkyně opřel v zásadě toliko o skutečnost, že předmětný pozemek užívala od roku 1985, tj. od uzavření darovací smlouvy s rodiči, na základě které nabyla sousedící pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a 2 a současně se chopila i držby předmětného pozemku, který užívala v domnění, že jí byl darován rodiči. Odvolací soud přihlédl k výměře nabytého a drženého pozemku i době oprávněné držby. Dále zohlednil, že označení pozemku v terénu není zřejmé a situace v terénu se může lišit od pohledu na katastrální mapu . Účastníci darovací smlouvy vycházeli z toho, že se jedná o dva pozemky s rozdílnou kulturou zahrada a ostatní plocha, přičemž pozemek parc. č. 566/2 byl označen jako zahrada a také byl takto užíván. Dovolací soud připustil, že zmíněná hlediska jsou relevantní pro úvahu o dobré víře žalobkyně, nejde však o hlediska jediná, jejichž existence vyšla v průběhu řízení najevo. Zdůraznil, že předmětem darovací smlouvy nebyl předmětný pozemek, ale toliko pozemek parc. č. 566/1. Jestliže vzal odvolací soud za prokázáno, že úmysl darovat žalobkyni nejen pozemek parc. č. 566/1, ale i předmětný pozemek potvrdila původní spoluvlastnice pozemku V. P. v notářském zápisu ze dne 12. 6. 2012, měl se zabývat okolnostmi uzavření darovací smlouvy, jestliže jejím předmětem předmětný pozemek nakonec nebyl. Pro rozhodnutí ve věci tak je podstatné posouzení okolností, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy, a to zejména z pohledu, zda bylo vůlí smluvních stran převést i předmětný pozemek, resp. posouzení, proč předmětný pozemek nakonec předmětem smlouvy nebyl, jestliže jinak došlo k darování toliko jednoho jiného pozemku parc. č. 566/1 a smluvní strany smlouvy deklarují záměr převést vlastnické právo i k předmětnému pozemku. Tento postup bude v dalším řízení namístě tím spíše, že se odvolací soud nevypořádal s další podstatnou okolností, která se podávala z účastnické výpovědi samotné žalobkyně před soudem prvního stupně, že darovací smlouvu ani dokumenty při jejím uzavření zpracované nestudovala (a tudíž se s nimi zřejmě ani neseznámila). Relevantní skutečností je poukaz žalované 1) na geometrický plán, v němž byl pozemek parc. č. 566/1 zakreslen a byly z něj zřejmé jeho hranice, přičemž dalšími podklady při uzavření darovací smlouvy byly znalecký posudek a čestné prohlášení. Tím žalovaná 1) naznačuje, že seznámení se s obsahem darovací smlouvy a dokumentů k ní se vážících by muselo u žalobkyně založit vědomost o tom, že předmětný pozemek předmětem darovací smlouvy nebyl, přičemž takové zjištění by nepochybně vedlo k nápravě zjištěného stavu. Jestliže tyto okolnosti odvolací soud do svého rozhodnutí nepromítl, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud poukázal rovněž na skutečnost, že žalobkyně nebyla ani jako vlastnice předmětného pozemku vedena v katastru nemovitostí, přičemž podstatnou okolností může být také otázka placení daní z předmětného pozemku, které je významnou, byť nikoliv jedinou, skutečností pro posouzení dobré víry držitele, neboť nepochybně ve vztahu k pozemku parc. č. 566/1 žalobkyně platit daň z nemovitosti musela. Bez významu nemusí být také zjištění, zda se žalobkyně domáhala zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí či nikoliv, a v takovém případě z jakého důvodu. Tyto okolnosti však v dosavadním řízení zjišťovány nebyly.

Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 57 Co 132/2013-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky I. až III.). Po doplněném dokazování se neztotožnil se závěrem o skutkovém stavu, který učinil soud prvního stupně. Bylo prokázáno, že žalobkyně předmětný pozemek drží od roku 1985, kdy uzavřela darovací smlouvu s rodiči, kterou nabyla pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a díl 2, a současně se chopila držby předmětného pozemku, který je oddělen zdí od domu č. p. 18, tehdy patřícího jejím rodičům, v přesvědčení, že se jedná o pozemky, které jí byly darovány rodiči a tyto užívala jako vlastní nerušeně do prosince 2009, kdy bylo zjištěno, že užívá i předmětný pozemek, u něhož není jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Matka žalobkyně potvrdila úmysl dárců darovat žalobkyni i předmětný pozemek a přesvědčení, že se tak při uzavření písemné darovací smlouvy stalo. Po celou dobu držby nikdo nezpochybňoval právo žalobkyně s předmětným pozemkem nakládat, když došlo k omylu o tom, že předmětem darovací smlouvy byl i předmětný pozemek, avšak jejich omyl podle odvolacího soudu nespočíval v tom, že by se všechny tyto osoby domnívaly, že předmětný pozemek byl uveden v textu smlouvy, ale jejich omyl spočíval v tom, že plochu předmětného pozemku považovali za součást pozemku parc. č. 566/1 díl 1 a 2 jednak se zřetelem k tomu, že takto byl pozemek žalobkyni v terénu ukázán, a v omylu je utvrdil i znalec, který do ocenění zahrnul i stromy nacházející se na předmětném pozemku, jehož tvar fakticky odpovídá tvaru zdi kolem statku. Byť žalovaní poukazovali na různé listiny, z nichž žalobkyně mohla zjistit existenci samostatného pozemku parc. č. 566/2, což mělo narušit její dobrou víru, nebylo prokázáno, že se tak stalo, neboť z důkazů nevyplynulo, že by takovou povědomost získal stavební úřad, a konečně ani při převodu předmětného pozemku na J. Š. nevznikly pochybnosti o oprávněnosti držby pozemku žalobkyní; předmětný pozemek nebyl přitom převeden samostatně, nýbrž společně se zbytkem doposud jimi užívaných pozemků včetně domu, ve kterém bydleli. Pokud žalobkyně po zjištění, že není evidována jako vlastnice předmětného pozemku, neučinila právní kroky k nápravě tohoto stavu, lze jí sice vytknout liknavost, ale na naplnění vydržecí doby to nemá vliv. Žalobkyně nemusela získat pochybnost na základě stavebních a geometrických plánů, neboť nebylo prokázáno, že by měl pochybnosti stavební úřad, nadto J. Š. ani po nabytí předmětného pozemku nezjistil jeho držbu sousedy. Pokud by tomu tak bylo, nic nebránilo nápravě, neboť dárci byli přesvědčeni, že žalobkyni předmětný pozemek darovali. Nadto je třeba zdůraznit, že žalobkyně je osobou práva neznalou, špatně se orientující v listinách a všechna jednání s úřady v souvislosti s předmětným pozemkem za ni vyřizoval manžel na základě plné moci. To se týkalo i geometrického plánu, kdy rozhraničení v geometrickém plánu zakreslených pozemků nebylo zřejmé a situování pozemků v terénu při pohledu na katastrální mapu může vyznít odlišně, když zejména základním ukazatelem byla pro účastníky zeď oddělující pozemky nadále užívané dárci od pozemků žalobkyni darovaných, který vede rovnoběžně s hranicí pozemků parc. č. 566/1 a 566/2. Při celkové velikosti užívaných pozemků nebyl rozdíl ve výměře jednoznačně zřejmý, neboť předmětný pozemek měl výměru 775 m 2 a pozemek parc. č. 566/1 měl výměru 3260 m 2 . Omyl žalobkyně i dárců spočíval v nesprávném přiřazení číselného označení pozemku ke konkrétní pozemkové ploše a situaci v terénu při poměru výměr. Žalobkyně nestudovala obsah smlouvy s tím, že ve víře ve správnost postupu notáře vycházela z toho, že text smlouvy odpovídá zadání, a právě s ohledem na to, že její omyl (i omyl dárců) spočíval v nesprávném přiřazení číselného označení pozemků, nemohla to, že ve smlouvě nejsou uvedena všechna čísla pozemků z vlastního textu smlouvy seznat, stejně jako z výpisu evidence nemovitostí. Naopak podle znaleckého posudku oceňujícího i stromy na předmětném pozemku neměla důvod k pochybnostem. Jediným možným zdrojem pochybností tak mohla být katastrální mapa, na které však v notářském spise nebyly barevně odlišeny jednotlivé pozemky. Právě použití geometrického plánu mohlo být důvodem pro opomenutí uvedení předmětného pozemku do textu smlouvy a omylu v číslování pozemků. To, že by žalobkyně platila daň z nemovitostí i za předmětný pozemek, netvrdila ani neprokázala, to však nezpochybňuje její dobrou víru. S ohledem na uvedené odvolací soud shledal, že žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela, když podotkl, že podle nyní platné právní úpravy by vydržela vlastnické právo na základě mimořádného vydržení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce možnosti vydržení vlastnického práva k nemovitosti, která není uvedena ve smlouvě (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4911/2007), a v otázce objektivního posouzení dobré víry držitele (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 2190/2000). V této souvislosti je otázkou, zda může být držitel s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem, aniž by si přečetl smlouvu, od níž svou dobrou víru odvozuje, a aniž by se seznámil s podklady, které byly při uzavření smlouvy prokazatelně k dispozici. Odvolací soud odůvodnil své závěry odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, řešící jen část předpokladů dobré víry, vůbec se však nezabýval relevantními námitkami žalovaných upozorňujících na skutečnosti, které dobrou víru žalobkyně vylučují. Předně se dostatečně nevypořádal s námitkou, že dobrou víru žalobkyně vylučuje sama skutečnost, že předmětný pozemek není v darovací smlouvě vůbec uveden, což podle současné judikatury nemůže vést k jeho vydržení. Nebyla správně vyhodnocena skutečnost, že žalobkyně darovací smlouvu vůbec nečetla a neseznámila se s podklady, které byly při jejím uzavření k dispozici, zejména s geometrickým plánem. Za dané situace nemůže být v dobré víře, že jí jiná než ve smlouvě uvedená nemovitost náleží, neboť její jednání nelze považovat za jednání v rámci běžné opatrnosti. Důsledkem toho je, že žalovaná pozbyla vlastnické právo k pozemku, jehož vlastníka si předem ověřila v katastru nemovitostí. Odvolací soud při posouzení dobré víry nevycházel ani tak z přesvědčení žalobkyně, nýbrž jejího manžela, když žalobkyně doslova prohlásila, že se o celou záležitost příliš nestarala, neboť vše zařizoval její manžel. Sama nebyla schopna vysvětlit, kde jsou v terénu hranice předmětného pozemku. Odvolací soud se nevypořádal s pokyny dovolacího soudu v rušícím rozhodnutí. Ač žalobkyně smlouvu nečetla, lze očekávat, že ji četli alespoň její rodiče, nadto smlouvu zpracoval notář, takže je zarážející, že by on s tolika podklady udělal chybu. Rovněž reakce žalobkyně po zjištění problému v roce 2009 byla zvláštní, kdy celou záležitost řešila až po třech letech. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně z nemovitosti platila daň. Navíc bylo prokázáno, že v průběhu 10leté vydržecí doby byla dobrá víra žalobkyně narušena nejméně 3krát. Zaprvé se žalobkyně neseznámila s obsahem darovací smlouvy a s příslušnými listinami, zadruhé v roce 1986 požádala o stavební povolení, přičemž z projektové dokumentace je jednoznačně zřejmá hranice příslušných pozemků, zatřetí z ohlášení stavby oplocení v roce 1994 je patrné, že žalobkyně a její manžel ohlašovali oplocení ve dvou případech pouze na pozemku parc. č. 566/1 a jednom případě i na pozemcích parc. č. 566/1 a 566/2, takže si museli být vědomi toho, že se jedná o dva rozdílné pozemky. Žalovaná upozorňuje na zjevně nesprávná skutková zjištění a na skutečnost, že dobrou víru váže soud k manželu žalobkyně. Za markantní považuje dovolatelka tu skutečnost, že žalobkyně tvrdí svou držbu ke zdi, přičemž pozemek je ve tvaru písmene L, takže žalobkyně sama popírá část držby pozemku, jehož vlastnictví se z titulu držby sama domáhá. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal jinému odvolacímu soudu, případně přikázal věc alespoň jinému senátu k projednání, neboť nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že odvolací soud se zcela řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, když doplnil dokazování v tom směru, aby byl schopen objektivně posoudit okolnosti uzavření darovací smlouvy z roku 1985, vyjádřil se k povinnosti žalobkyně k hrazení daní za předmětný pozemek, jakož i skutečnosti, zda se domáhala zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť odvolací soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě náležitě věc po právní stránce rozhodl. Vyjadřuje se podrobněji k jednotlivým argumentům žalované 1) a závěrem navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaná 1) rozporuje dobrou víru žalobkyně v oprávnění držet předmětný pozemek, když poukazuje na některé významné okolnosti doprovázející uchopení se držby (absenci předmětného pozemku v nabývacím titulu, přiložený geometrický plán), jakož i okolnosti průběhu držby.

Dovolání je v této otázce přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž i důvodné.

Předně je třeba od sebe odlišit dva typy v posuzované věci obecně do úvahy přicházející a na první pohled vykazující obdobné znaky případů, které mohou vést k vydržení vlastnického práva k pozemku. Nezbytnost rozlišování těchto případů vyplývá z toho, že některé rozhodné okolnosti pro posouzení objektivní dobré víry nahlíží judikatura odlišně.

Judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.

Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska [k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru)]. V tomto typovém případě na druhou stranu není v zásadě podstatný poměr výměry ze smlouvy nabytého pozemku a pozemku drženého, neboť držitel staví svou dobrou víru nikoliv na omylu ve vedení vlastnické hranice pozemku, který skutečně nabyl, nýbrž na skutečnosti, že se domníval, že nabyl pozemek na základě smlouvy, i když v ní nebyl uveden.

Dále judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt.

Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak v tomto případě je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku.

I přes naznačené rozdíly existují i společné znaky. Především pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní držební vůle ( animus possidendi ) a faktické ovládání věci ( corpus possessionis ). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 4, str. 184)].

Dále je shodné i pojetí dobré víry, jíž se rozumí psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].

Dobrá víra držitele se zřetelem ke všem okolnostem se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

V obou případech platí, že dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel (případně jeho zástupce) od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud nedávno přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).

V obou případech také platí, že je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu a že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].

V posuzovaném případě lze odvolacímu soudu vytknout především dvě zásadní pochybení, jichž se dopustil. V první řadě není z rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87) zcela zřejmé, o který ze dvou výše uvedených typových případů vydržení se mělo jednat. Na jednu stranu totiž odvolací soud neustále reflektuje skutečnost, že toliko omylem nemělo dojít k převodu předmětného pozemku na žalobkyni na základě darovací smlouvy z roku 1985 (č. l. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na druhou stranu opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že žalobkyně nevěděla, kudy vede vlastnická hranice v terénu, takže se domnívala, že pozemek parc. č. 566/1 vedl až ke zdi. Jak je přitom patrno z uvedeného výkladu, oba případy se v zásadě nedoplňují, nýbrž vylučují. Buďto se tedy žalobkyně domnívala, že nabyla předmětný pozemek na základě smlouvy, byť v ní nebyl uveden, nebo se domnívala, že nabyla toliko pozemek parc. č. 566/1, chopila se však držby i sousedního pozemku. Toto odlišení je přitom podstatné z hlediska zkoumání rozhodných skutečností.

Usuzoval-li odvolací soud, že se jednalo o druhý případ, tedy připlocení pozemku , pak je třeba zdůraznit, že by jeho úvaha o dobré víře o oprávněné držbě celého předmětného pozemku v současné podobě nemohla obstát. Konkrétně odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že se žalobkyně domnívala, že pozemek parc. č. 566/1 dosahuje až ke zdi (tj. až ke stavení patřící původně jejím rodičům), přičemž poukázal na rovnoběžné vedení vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. 566/1 a parc. č. 566/2. V této souvislosti však odvolací soud zcela pominul, že předmětný pozemek má tvar písmene L, takže při pohledu od veřejné cesty zasahuje i před uvedenou zeď, která až k této cestě nedosahuje. Nadto část předmětného pozemku před zdí měla být podle tvrzení žalované 1) od zbývající části pozemku oddělena stromy a žalobkyně údajně neměla mít tuto část předmětného pozemku v držbě. Pokud by přitom byť část předmětného pozemku nebyla ve faktické držbě žalobkyně, pak není možné uvažovat o tom, že by žalobkyně mohla vydržet vlastnické právo k celému pozemku.

Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu je opětovně neúplné, tudíž věcně nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tudíž uplatněn právem.

V další fázi řízení odvolací soud řádně vysvětlí, o který ze dvou výše uvedených typových případů se jedná, následně řádně posoudí veškeré okolnosti týkající se nabytí držby žalobkyní, jakož i veškeré okolnosti v průběhu vydržecí doby, které by mohly zpochybnit dobrou víru žalobkyně, že je oprávněnou držitelkou předmětného pozemku (či jeho patřičné části). Při posouzení dobré víry žalobkyně nelze vyloučit ani posouzení jednání jejího manžela, který jak bylo v rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazněno za žalobkyni veškeré záležitosti týkající se darovací smlouvy, jakož i výstavby hospodářské budovy na předmětném pozemku vyřizoval. Odvolací soud se také nezapomene vypořádat i se všemi námitkami žalované 1).

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 1095 o. z., upravující tzv. mimořádné vydržení, není přiléhavý. Z tohoto odkazu především není patrno, jak by se uvedené ustanovení mělo promítnout do poměrů souzené věci, tj. zda by o něj odvolací soud opíral závěr o vydržení vlastnického práva žalobkyní tehdy, pokud by dospěl k závěru, že k vydržení nedošlo v režimu zákona č. 40/1964 Sb. Aplikovatelnost § 1095 v dané věci je vyloučena přechodným ustanovením § 3066 o. z., jenž případné mimořádné vydržení podmiňuje mimo jiné uplynutím doby alespoň pěti let držby od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Spor mezi účastníky však byl zahájen již v roce 2012, tj. ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení, když oproti návrhu žalované 1) neshledal důvody pro to, aby věc přikázal k projednání jinému senátu či jinému odvolacímu soudu; takový postup přichází do úvahy toliko mimořádně, a to s ohledem na respekt k ústavně zaručenému právu na zákonného soudce [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV ÚS 956/09, bod 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013 (uveřejněné pod č. C 15 041 v Souboru)]. I když se odvolací soud zcela důsledně neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v jeho rušícím rozhodnutí, nelze však učinit závěr, že by ho vůbec nerespektoval a byl by dán důvod pro přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu