22 Cdo 1734/2006
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1734/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., proti žalovaným: 1) L. N., a 2) L. N., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 200/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 23 Co 264/2005-190, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pardubicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. března 2005, č. j. 15 C 200/2003-148, uložil žalovaným, aby vyklidili nemovitost č. p. 323 v P., zapsanou u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P., na LV č., a vyklizenou odevzdali žalobci. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 25. 3. 1998, uzavřenou mezi žalovanými jako prodávajícími a žalobcem a jeho bývalou manželkou E. S. jako kupujícími, žalovaní prodali žalobci a E. S. rodinný dům č. p. 323 na stavební parcele č. 333 a pozemek parc. č. 169/7, zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV č. pro obec P. a kat. území S., za dohodnutou kupní cenu 400 000,- Kč. V řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 198/98, se žalovaní proti žalobci a jeho bývalé manželce domáhali určení neplatnosti označené kupní smlouvy. Rozsudkem soudu prvního stupně ze 7. 2. 2001, č. j. 17 C 198/98-113, byla žaloba žalovaných na určení neplatnosti kupní smlouvy z 25. 3. 1998 zamítnuta a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 2. 2002, č. j. 20 Co 342/2001-133, byl tento rozsudek potvrzen, neboť nebyly shledány důvody neplatnosti této smlouvy. Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 2. 2002 bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 2002, č. j. 30 Cdo 1831/2002-150, jako nepřípustné odmítnuto. V katastru nemovitostí na LV č. je jako vlastník nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy z 25. 3. 1998, veden žalobce, který je nabyl do výlučného vlastnictví dohodou o vypořádání společného jmění manželů s bývalou manželkou E. S. Dopisem z 30. 8. 2002 žalobce vyzval žalované k vyklizení sporné nemovitosti. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť žalovaní přes výzvu žalobce nemovitost stále užívají, a tím neoprávněně zasahují do jeho vlastnických práv. Poukázal na to, že důvody neplatnosti kupní smlouvy z 25. 3. 1998 se soudy zabývaly již v dřívějším řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 198/98, kdy nebyl shledán ani jediný důvod, pro který by tato smlouva byla neplatná. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby uzavření předmětné kupní smlouvy předcházela jednání, která by se týkala půjčky, popř. zástavy nemovitosti, neměnilo by se nic na tom, že výsledkem jednání mezi účastníky bylo uzavření kupní smlouvy. Žalovaní si byli vědomi, že podepisují kupní smlouvu a nikoli smlouvu o půjčce či smlouvu zástavní, a zároveň si museli být vědomi budoucích následků s tím spojených a skutečnosti, že vlastníkem nemovitosti se stane strana kupující .


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 23 Co 264/2005-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že v dané věci je soud podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) vázán rozhodnutím ve věci sp. zn. 17 C 198/98 soudu prvního stupně, neboť bylo vydáno ve sporu mezi týmiž účastníky a na základě týchž tvrzených skutečností žalovanými jako v tomto souzeném sporu. Protože po vydání rozsudku ve věci sp. zn. 17 C 198/98 ze 7. 2. 2001 nenastaly žádné okolnosti, na základě nichž by žalovaní nabyli vlastnické právo k domu, žalobce se zcela důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud neshledal důvod pro odepření ochrany vlastnického práva žalobci podle § 3 ObčZ, a to ani s ohledem na to, za jakých okolností došlo ke změně vlastnických poměrů, či že žalovaní nemají jinou možnost, jak zajišťovat své bytové potřeby.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že soud se musí zabývat otázkou platnosti právních úkonů v každé fázi řízení. Poukázali na to, že z dosavadních důkazů je zřejmé, že se stali oběťmi podvodu, kdy cílem žalobce bylo po domluvě s J. R. získat dům žalovaných v ceně 2 900 000,- za částku 350 000,- Kč. Kupní smlouva z 25. 3. 1998 nebyla skutečně kupní smlouvou, ale měla být jen zástavou na půjčené peníze ve výši 350 000,- Kč, o čemž svědčí i obsah plné moci udělené žalovaným jejich dcerou a přiložené prohlášení z 30. 11. 2005. J. R. nevrátil dluh L. G. úmyslně po domluvě se žalobcem. Dále vytkli oběma soudům, že se nezabývaly jejich odstoupením od kupní smlouvy z 27. 9. 1999, které učinili písemně a doručili žalobci. V předcházejícím řízení se soudy otázkou ceny nemovitostí zabývaly, ale jen zběžně, podle názoru žalovaných cena nemovitostí měla být v kupní smlouvě stanovena v souladu s obecně závaznými právními předpisy, tj. v přiměřené výši odpovídající tržní ceně. Vadu řízení spatřují v tom, že u odvolacího soudu navrhli nový důkaz, a to zopakování výslechu J. R. a provedení důkazu jeho prohlášením, které obsahuje vylíčení okolnosti, za nichž došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy, které odvolací soud neprovedl. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Považuje rozsudky soudů obou stupňů za zcela správné a tvrzení žalovaných v dovolání za účelová. Z rozsudků soudů vyplývá, že nenastaly žádné právní důvody, které by opravňovaly žalované k odstoupení od smlouvy. Žalovaní od počátku jednali s úmyslem jeho osobu finančně poškodit.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ( OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). Dovolací soud s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ by byl oprávněn přezkoumával správnost skutkových zjištění nalézacích soudů jen pokud by šlo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. O takový případ v dané věci nejde.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila. Ostatně dovolatelé ani nevymezili právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Bylo-li pro daný spor o předběžné otázce platnosti kupní smlouvy z 25. 3. 1998 pravomocně rozhodnuto v dřívějším sporu, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 198/98, byly soudy v souzené věci podle § 135 odst. 2 OSŘ vázány rozsudkem soudu prvního stupně ze 7. 2. 2001, č. j. 15 C 198/98-113, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 2. 2002, č. j. 20 Co 342/2001-133, a právní posouzení věci odvolacím soudem je pak logickým důsledkem zjištění, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalobce a že žalovaní přes výzvu žalobce, aby nemovitosti vyklidili, tyto nadále užívají. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 198/98 se žalovaní domáhali vedle určení neplatnosti kupní smlouvy také určení, že předmětné nemovitosti jsou v jejich společném jmění, rovněž z důvodu, že podáním z 27. 10. 1999 odstoupili od kupní smlouvy z 25. 3. 1998, neboť smlouvu uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Oba soudy se v řízení pod sp. zn. 17 C 198/98 důvodem odstoupení žalovaných od smlouvy zabývaly a ve svých rozhodnutích se s ním náležitým způsobem vypořádaly. Soudy neshledaly, že by žalovaní smlouvu uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žaloba žalovaných na určení, že nemovitosti jsou v jejich společném jmění, byla i z tohoto důvodu zamítnuta. Otázka, zda výkon práva žalobce je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, není otázkou, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 308, svazek 3).


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. března 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu