22 Cdo 1732/2010
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 604 obč. zák.




22 Cdo 1732/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. et Mgr. V. S., proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2) Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, o určení existence práva a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 218/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. 28 Co 622/2009-329, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Berouně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. září 2009, č. j. 7 C 218/2007-283, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že existuje a trvá předkupní právo žalobce s věcnými účinky k pozemkům parc. č. 1644/35, 1713/15, 1713/17, 1713/13, 1644/36, 1713/18, 1644/33 a 1713/12 v k. ú. L., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun na listu vlastnictví č. 3 a k pozemkům parc. č. 1625/4, 1627/14, 1606/31, 1683/26, 1667/13, 1667/18, 1712, 1710/3, 1710/7 a 1713/4 v k. ú. L., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun na listu vlastnictví č. 10002 .

Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného České republiky Ministerstva zemědělství, zastoupeného Pozemkovým fondem ČR tak, že žalovaný Česká republika Ministerstvo zemědělství uzavírá se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji pozemků parc. č. 1625/4, 1627/14, 1606/31, 1683/26, 1667/13, 1667/18, 1712, 1710/3, 1710/7 a 1713/4 v k. ú. L., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun na listu vlastnictví č. 10002, za celkovou kupní cenu 229.330,- Kč, eventuelně, že žalovaný Česká republika Ministerstvo zemědělství, zastoupený Pozemkovým fondem ČR, činí nabídku prodeje pozemků parc. č. 1625/4, 1627/14, 1606/31, 1683/26, 1667/13, 1667/18, 1712, 1710/3, 1710/7 a 1713/4 v k. ú. L., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun na listu vlastnictví č. 10002, za celkovou kupní cenu 229.330,- Kč . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že odevzdací listinou ze dne 29. 1. 1942 odevzdal Okresní soud v Hořovicích pozůstalost po A. F., pozůstalým dětem Ing. J. F. a M. K., a to s poukazem na jejich dohodu. Podle ní M. K. obdržela domek č. p. 6 v K. se stavební parcele č. 261 a hospodářskými budovami a pozemky č. 816, 817, 818 a 819 a Ing. Josef Fencl obdržel nemovitosti zapsané ve vložce č. 408 a 703 pozemkové knihy pro k. ú. L. a z nemovitostí zapsaných ve vložce č. 215 téže pozemkové knihy k domu čp. 6 v K. obdržel role č. k. 826, 839/1, 671, 657 a pastvu č. k. 658 s výhradou předkupního práva k těmto nemovitostem pro sestru M. K. a její právní nástupce. Toto předkupní právo bylo zaknihováno, a to k pozemkům ve zjednodušené evidenci - parcelám původního pozemkového katastru č. 590/9, 576/3, 839/4, 839/5, 843/2, 3125, zapsaným v knihovní vložce pro k. ú. L., a dále k pozemkům č. 826, 839/1, 671, 657 a 658 zapsaným v knihovní vložce č. 819, a k pozemkům č. 828 a 834 zapsaným v knihovní vložce č. 408. M. K. a dědili po ní dědicové ze zákona pozůstalý syn M. S. a pozůstalá dcera S. U., tj. původní žalobci, kteří žili již v době zřízení předkupního práva. Pozemky č. k. 839/1, 839/4, 839/5, 843/2 a 3125 daroval Ing. J. F. dne 6. 6. 1962 státu. Pozemky byly později přečíslovány. V katastru nemovitostí na LV č. 3 a 10002 pro k. ú. L. jsou pozemky vedeny pod parcelními čísly 1627/14, 1644/33, 1644/35, 1644/36, 1710/3, 1710/7, 1713/12, 1713/13, 1713/15, 1713/17, 1713/18 jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro Ministerstvo zemědělství a pozemky parcelní čísla 1606/31, 1625/4, 1667/13, 1667/18, 1683/26, 1712 a 1713/4 jsou vedeny jako vlastnictví České republiky ve správě Pozemkového fondu ČR. Dne 4. 9. 2006 uveřejnil žalovaný 2) veřejnou nabídku pozemků určených k prodeji podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., ve které nabízel mimo jiné k prodeji parcely pozemkového katastru č. 573/3 (správně 576/3), 671, 828 a 834. Dne 22. 5. 2007 žalovaný 2) prodal uvedené pozemky B. K. Vlastnické právo k uvedeným pozemkům nebylo vloženo do katastru nemovitostí s ohledem na toto probíhající řízení.

Dne 18. 4. 2007 uplatnili původní žalobci M. S. a S. U. předkupní právo k pozemkům ve zjednodušené evidenci parcelám původního pozemkového katastru č. 576/3, 671, 826, 828 a 834 u žalovaného 2), a k pozemkům č. 839/1, 839/4, 839/5, 843/2 a 3125 u Státního statku Jeneč. Téhož dne také požádali Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, o zápis jejich předkupního práva k pozemkům uvedeným v žalobě do katastru nemovitostí. Katastrální úřad rozhodl, že opravu v katastru nemovitostí podle jejich návrhu neprovede. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze. Žalobkyně S. U. v průběhu řízení zemřela a do řízení vstoupil na její místo M. S. (ten zemřel v průběhu dovolacího řízení a na jeho místo vstoupil do řízení jeho syn - současný žalobce).

Soud prvního stupně vzhledem k době zřízení předkupního práva posoudil věc podle § 1072, § 1073, § 1074 a § 881 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (o. z. o.). Dospěl k závěru, že předkupní právo pro žalobce M. S. a jeho sestru S. U. nevzniklo, neboť zřízení předkupního práva pro jinou osobu na dohodě nezúčastněnou by bylo obcházením zákona. Předkupní právo mělo být zřízeno ve prospěch dědiců, což zákon vylučoval (§ 1074 o. z. o.). Předkupní právo nebylo v jejich prospěch zřízeno ani na základě smlouvy ve prospěch třetích osob podle § 881 o. z. o., neboť toto ustanovení dopadá na jiné případy. V dědické dohodě bylo zřízeno předkupní právo pro M. K. a její právní nástupce, kteří nebyli blíže specifikováni, tudíž se jednalo o neurčité označení osob. Právní nástupce bylo možné zjistit až po smrti M. K., kdy se jimi stali její dědicové - původní žalobci. Ti však žili již v době zřizování předkupního práva a již tehdy bylo možné je konkretizovat. I jako nezletilí mohli být účastníky dohody a předkupní právo jim mohlo být zřízeno po schválení opatrovnickým soudem. Skutečnost, že do smrti M. K. nebylo možné určit její právní nástupce, znamenala, že nebylo možné zjistit, kdo se takového práva mohl dovolávat a uplatňovat je. Původní žalobci by se takového práva dovolávat nemohli. Žalobce tak své předkupní právo neprokázal, a proto nemohl mít ve věci úspěch.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 28 Co 622/2009-329, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předkupní právo k předmětným pozemkům M. S. ani S. U. na základě odevzdací listiny ze dne 29. 1. 1942 nevzniklo. Podle dobové judikatury musely být osoby, v jejichž prospěch bylo zřízeno předkupní právo, určeny konkrétně, i když se připouštělo, že třetí osoba nemusí být ve smlouvě určena individuálně, ale postačuje, je-li podle objektivních známek určitelná. Není pochyb o tom, že předkupní právo věcné bylo zřízeno ve prospěch M. K. Odvolací soud zkoumal, zda další osoby označené jako její právní nástupci byly objektivně zjistitelné a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Jestliže M. K. a Ing. J. F. měli při uzavírání dědické dohody v úmyslu ujednat předkupní právo současně ve prospěch tehdy již žijících původních žalobců M. S. a S. U., měli tak učinit jejich jednoznačným označením. Pokud je označili jen jako právní nástupce , učinili tak neurčitě a nesrozumitelně. Odvolací soud uzavřel, že z toho důvodu je jejich ujednání v této části dohody neplatné (§ 863 a § 869 o. z. o.). V době uzavření dědické dohody tu konkrétní právní nástupci M. K. nebyli. Kdo jimi je, bylo možné určit až v době její smrti a mohly jimi být i osoby odlišné od původních žalobců.

Námitku žalobce, že je možné použít jako výkladové pravidlo § 529 o. z. o., považoval soud za nepřípadnou, neboť se netýká předkupního práva, které obdobné ustanovení nemá. Pokud M. K. a Ing. J. F. měli v úmyslu sjednat předkupní právo pro případ úmrtí M. K. pro její právní nástupce, bylo jejich ujednání v rozporu se zákonem, a proto podle § 879 o. z. o. neplatné, neboť podle § 1074 o. z. o. bylo dědění předkupního práva vyloučené. Předkupní právo nemohli původní žalobci zdědit ani po smrti M. K. v roce 1975, neboť občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v tehdy účinném znění, předkupní právo neupravoval a neobsahoval ani ustanovení, které by umožňovalo přechod či převod existujícího předkupního práva na jinou osobu.

Žalobce také namítal, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně stojí rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami č. j. 26 D 473/2007-241, rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 135/2008 (č. l. 303) a rozhodnutí knihovního soudu zn. Čd. 540/1943, která potvrzují vznik předkupního práva žalobce a nebyla zrušena, změněna či nahrazena. K tomu odvolací soud uvedl, že rozhodnutí knihovního soudu nelze v současné době měnit ani rušit, protože knihovní soudy byly před lety zrušeny. To však neznamená, že zápis práva v pozemkové knize je nedotknutelný, že nelze přezkoumat listinu, podle které byl vklad či zápis proveden. To bylo možné i před rokem 1950. Situace je obdobná dnešnímu ( současnému ) rozhodnutí katastrálního úřadu o záznamu či vkladu práva do katastru nemovitostí; soud může rozhodnout o tom, že zapsané právo nevzniklo podle listiny, na jejímž základě bylo do katastru zapsáno. Je tomu tak proto, že katastrální úřady (dříve knihovní soudy) posuzují listiny jen podle určitých zákonem vymezených kritérií (§ 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). To je také důvod, proč nemá pro posouzení otázky existence předkupního práva význam rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 135/2008, který zápis předkupního práva posuzoval jen z hledisek § 5 zákona č. 265/1992 Sb. K významu rozhodnutí č. j. 26 D 473/2007-241 soud uvedl, že dědické rozhodnutí nemá konstitutivní charakter, dokládá pouze, jaká práva dědic zdědil, a to v některých případech bez ohledu na to, zda je měl zůstavitel ke dni smrti. Pouze na okraj odvolací soud uvedl, že žaloba na nahrazení projevu vůle ohledně pozemků, které má ve své správě žalovaný 2), by nemohla být úspěšná i pro nedostatek pasivní legitimace, neboť žalovaný 2) není organizační složkou státu, ale je samostatnou právnickou osobou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal původní žalobce M. S. dovolání, v němž přípustnost opíral o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud řešil právní otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, v rozporu s hmotným právem. Za otázky zásadního právního významu považoval jednak otázku pravomoci obecných soudů k přezkumu rozhodnutí knihovního soudu, jímž bylo intabulováno předkupní právo s věcnými účinky rozšířené na právní nástupce (třetí osoby) do pozemkové knihy, jestliže takové rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno. Dále, zda bylo možné zřídit předkupní právo s věcnými účinky rozšířené i na právní nástupce (třetí osoby) za použití ustanovení § 881, § 1073 ve spojení s § 529 a § 731 o. z. o. formou označení příslušných třetích osob obecně užívaným termínem právní nástupci , jestliže v den zřízení práva žili a byli objektivně určitelní ve smyslu stávající judikatury.

Miloslav Sládek v průběhu dovolacího řízení zemřel a do řízení na jeho místo vstoupil současný žalobce (dovolací soud usnesením z 20. 10. 2010, č. j. 22 Cdo 1732/2010-376, rozhodl, že s ním bude pokračováno v řízení namísto žalobce M. S.).

Žalobce trvá na tom, že předmětné věcné předkupní právo jako právo veřejné ve prospěch M. K. a jejich právních nástupců, tj. původních žalobců, vzniklo a nadále existuje, stejně jako nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí knihovního soudu, na základě kterého bylo zaknihováno. Vytýká nalézacím soudům nesprávné právní posouzení možnosti vzniku předkupního práva ve prospěch původního žalobce M. S. (S. U.); soudy nesprávně dospěly k závěru, že došlo k obcházení zákona, konkrétně § 1074 o. z. o., a tudíž bylo ujednání v tomto směru podle § 879 o. z. o. neplatné. Ustanovení, které by sankcionovalo obcházení zákona neplatností, na rozdíl od dnešní úpravy v době zřízení předkupního práva v obecném zákoníku občanském nebylo.

Odvolací soud v rozporu s judikaturou a s ustanoveními obecného zákoníku občanského (§ 529, § 731, § 881 a § 1073 o. z. o.) dovodil, že právo nevzniklo z důvodu nedostatečné individualizace oprávněných z předkupního práva. Žalobce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1929, sp. zn. Rv I 475/28, ze kterého vyplývá, že ujednání ve prospěch třetí osoby v rozhodné době bylo možné a že nebylo třeba, aby třetí osoba byla již ve smlouvě individuelně určena, stačilo, byla-li podle objektivních známek určitelná. Z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že rozšíření předkupního práva i na právní nástupce M. K. bylo v souladu se zákonem i s judikaturou. Nešlo o dědění předkupního práva, ale o originální nabytí na základě smlouvy ve prospěch třetích osob ve smyslu § 529 a § 731 o. z. o.

Za chybný považuje žalobce i závěr odvolacího soudu, že na danou věc nelze vztáhnout § 529 o. z. o., a v dovolání rozvádí důvody, proč toto ustanovení na danou věc dopadá. Polemizuje i s názorem odvolacího soudu o tom, že předkupní právo, které nemá charakter práva majetkového, ale práva vázaného k osobě M. K., nemohli v roce 1975 po její smrti M. S. a S. U. zdědit, neboť to tehdy platný občanský zákoník neumožňoval.

Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že sice uvádí, že rozhodnutí knihovního soudu nelze měnit či rušit, lze však nově přezkoumávat listinu, na jejímž základě bylo toto rozhodnutí knihovního soudu o zápisu předkupního práva do pozemkových knih vydáno; sám se však těmito listinami a právní úpravou k okamžiku intabulace vůbec nezabýval a přesto toto rozhodnutí pominul. Stejně tak nevzal v úvahu rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci dědictví po S. U. a rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 36 C 135/2008. U posledně zmíněného rozhodnutí argumentuje tím, že soud posuzoval věc pouze z hledisek uvedených v § 5 zákona č. 265/1992 Sb. Nic takového však z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá. Obdobně uvádí i o rozhodnutí knihovního soudu, že vycházel pouze z určitých kritérií, aniž by uvedl z jakých kritérií a podle jakého právního předpisu. Snižuje tím význam knihovního soudu a jeho rozhodování na úroveň pouhého správního úřadu , kterým však nebyl a stejně tak řízení před ním nemělo charakter správního řízení. K názoru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně jednoho ze žalovaných uvádí, že žalované označil v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť určovací žaloba musí být vedena proti subjektu, který je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, což je v obou případech Česká republika, která je oprávněná tyto pozemky zcizit, a to prostřednictvím Pozemkového fondu ČR. Pokud se odvolací soud domníval, že označení bylo třeba upřesnit, měl postupovat podle § 43 o. s. ř. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.

Žalovaný 2) dovolání nepovažuje za důvodné. Odvolací soud věc správně posoudil. Podle § 1074 o. z. o. nemůže být předkupní právo postoupeno jiné osobě nebo převedeno na dědice. Pokud by v roce 1942 bylo předkupní právo zřízeno pro tehdy nezletilé původního žalobce a jeho sestru jako právní nástupce M. K., jednalo by se o obcházení zákona (§ 137 a násl. o. z. o.), neboť podle § 216 o. z. o. takový úkon musel být schválen opatrovnickým soudem. Žalovaný poukazuje na to, že práva proti třetí osobě, a to i vložená do pozemkové knihy podle § 1479 o. z. o., zanikla zpravidla třicetiletým neužíváním nebo mlčením. Podle § 91 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., účinného do 31. 3. 1964, který zrušil obecný občanský zákoník z roku 1811, se práva zapsaná do pozemkových knih promlčují v deseti letech. Žalovaný se domnívá, že to také byl důvod, proč nebyl zápis předkupního práva převzat do evidence nemovitostí. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, posouzení otázky, zda podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo možné předkupní právo sjednat ve prospěch blíže neurčených právních nástupců prodávajícího.

Platnost ujednání o zřízení předkupního práva je třeba posoudit podle práva účinného v době jeho uzavření, tedy podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Je třeba zabývat se i otázkou, jaký vliv měla na právní účinky absolutně neplatné smlouvy okolnost, že na jejím základě bylo do pozemkové knihy vloženo předkupní právo jako právo věcné.

Kdo prodá věc s výminkou, že mu kupec má nabídnout výkup, kdyby ji chtěl opět prodat, má předkupní právo (§ 1072 o. z. o.). Předkupní právo je zpravidla osobním právem. Co do nemovitých statků může býti zápisem do veřejných knih přeměněno v právo věcné (§ 1073 o. z. o.). Předkupní právo také nelze ani postoupit třetí osobě ani převést na dědice oprávněné osoby (§ 1074 o. z. o.).

Odborná literatura vysvětluje toto omezení snahou o potlačení tzv. rodinného retraktního práva (viz např. Sedláček, J.: Obligační právo. II. Brno 1946, reprint Wolters Kluwer a. s., s. 74 a násl.; V. Kubeš in Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Praha: 1936, s. 808 a násl.); jde tedy o zjevný úmysl zákonodárce zamezit zřízení předkupního práva s účinky pro dědice oprávněného. Komentář rovněž uvádí, že předkupní právo může být zřízeno jen ve prospěch určitých osob individuálně určených (s. 812 zvýraznil V. Kubeš), J. Sedláček pak ve zmíněném Obligačním právu konstatuje, že o. z. o. předkupní právo jako ius personalissimum určité fyzické nebo právnické osobě . Proto také nemohlo být postoupeno třetí osobě; z tohoto omezení smluvní volnosti jasně vyplývá úmysl zákonodárce zúžit okruh oprávněných osob. Lze dodat, že na podobných principech stály i pozdější úpravy, včetně platného občanského zákoníku (viz Eliáš, K., a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, sv. II., s. 1769). Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na nyní platnou úpravu.

Předkupní právo mohlo být sjednáno ve prospěch třetí osoby (§ 881 o. z. o.), a tedy i dědiců či právních nástupců oprávněné osoby, ovšem jen v případě, že by tyto osoby byly již v době jeho smluvení určeny ve smlouvě individuálně. Pokud by bylo předkupní právo sjednáno ve prospěch dědiců , neznamenalo by to nic jiného, než jeho zakázaný přechod na dědice. Jestliže pak bylo zřízeno nikoliv ve prospěch dědiců, ale blíže neurčených právních nástupců , šlo nepochybně o totéž, jako by bylo zřízeno ve prospěch dědiců (byť byl použit jiný výraz); taková smlouva byla v rozporu se zákonem a byla neplatná. Proto by bylo nadbytečné zabývat se ještě otázkou, zda označení oprávněných osob bylo určité, jestliže jimi měly být právní nástupci , o jejichž osobách nebyla v době sjednání předkupního práva jistota, nebo zda dokonce mohlo neexistující právo přejít děděním; pro stručnost zde dovolací soud odkazuje na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. Rv I 75/31, publikovaném v informačním systému ASPI, se uvádí: Knihovní vklad není formálním aktem v tom smyslu, že má i účinnost po stránce hmotněprávní bez ohledu na hmotněprávní předpoklady. Neboť knihovní převod bez platného titulu nemá jiný význam než odevzdání při movitých věcech, a má hmotněprávní účinnost jen, jsou-li splněny veškeré předpoklady, které předpisuje občanský zákon pro zamýšlenou a chtěnou změnu, předpokládají tudíž podle § 424 obč. zák. i titul a, je-li jím smlouva, i platně uzavřenou smlouvu (§§ 861, 869 obč. zák.) . I v době platnosti o. z. o. se tak uplatňovalo stejné pravidlo jako v současnosti, a to že vklad na základě absolutně neplatné smlouvy nemůže zhojit vady smlouvy. V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7162).

Z uvedeného se podává, že záznam práva předkupního (§ 37 knihovního zákona č. 95/1871 Sb.) měl za následek vznik předkupního práva věcněprávní povahy jen v případě, že smlouva o jeho zřízení nebyla absolutně neplatná. V době platnosti o. z. o. z roku 1811 však nebylo možné předkupní právo sjednat ve prospěch blíže neurčených právních nástupců prodávajícího; na neplatnosti smlouvy o zřízení takového práva nic nezměnilo ani to, že údajné právo bylo zapsáno do veřejných knih.

Odkazům dovolatele na ustanovení o. z. o. upravující smlouvu ve prospěch třetího, resp. týkajících se osobní služebnosti, nelze přisvědčit. O tom, že předkupní právo mohlo být zřízeno ve prospěch třetího, není sporu; jak však bylo vyloženo výše, musela by to být osoba identifikovatelná již v době zřízení práva; toto kritérium právní nástupci žijící osoby nesplňují. Předkupní právo pak není osobní služebností, a pravidlo o jejich zániku (§ 529 o. z. o.) zde vůbec nelze užít.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšným žalovaným by náležela vůči žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevnikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. února 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu