22 Cdo 1721/2011
Datum rozhodnutí: 01.12.2011
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. b) ZKV, § 149 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 1721/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. S. S. Z., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, správkyně konkursní podstaty úpadce J. R, bytem v P., proti žalované E. R. , bytem v P., zastoupené JUDr. Josefem Kunáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 37, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 23/2001, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 318/2010-483, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 318/2010-483, a pokud se týká nezařazení hodnot členského podílu účastníků ve Stavebním bytovém družstvu Rozvoj se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, do vypořádávaného společného jmění manželů, se zamítá .
II. Ve zbývající části se dovolání žalobkyně odmítá .
III. Dovolání žalované se odmítá .
IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 23 C 23/2001-452, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že přikázal z věcí patřících do společného jmění účastníků do vlastnictví úpadce J. R. id. 2/3 nemovitostí, a to domu objekt bydlení na stavební parcele, stavební parcelu a zahradu, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území B., obec P., v ceně 14.550.300,- Kč, a výtěžek z prodeje automobilu Š. ve výši 150.000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 14.700.300,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do vlastnictví žalované movité věci v celkové hodnotě 30.000,- Kč. Výrokem pod bodem III. uložil úpadci J. R. povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 7.335.150,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl výroky pod body IV. až VI. o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. května 1999, sp. zn. 59 K 20/99, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce J. R. a tím ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zaniklo společné jmění (SJM) manželů R. Žalobkyně správkyně konkursní podstaty, která se domáhala vypořádání SJM, označila jako aktiva SJM věci uvedené ve výroku rozsudku a dále hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Rozvoj a jako pasiva dluh vůči Universal Bance, a. s., ve výši 42.966.059,23 Kč a pohledávky dalších věřitelů ve výši 5.300.000,- Kč. Navrhla, aby do vlastnictví úpadce připadly nemovitosti označené ve výroku rozsudku, výtěžek z prodeje osobního automobilu Š., který se uskutečnil v rámci konkursního řízení, a veškerá pasiva a do výlučného vlastnictví žalované, aby připadl členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Rozvoj a zařízení bytu. Soud zjistil, že manželé R. uzavřeli formou notářského zápisu 28. 5. 1992 dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které nabude stavební parcelu v k. ú. P. do výlučného vlastnictví J. R. Tato dohoda se tak netýkala nemovitostí, které byly zahrnuty do SJM. Soud prvního stupně nezahrnul do předmětu SJM hodnotu družstevního podílu k bytu vzhledem k tomu, že společné členství manželů R. v Bytovém družstvu R. nezaniklo. Pasiva tvrzená žalobkyní soud do SJM nezahrnul, neboť žalobkyně i přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) v otázce pasiv údajně neunesla důkazní břemeno, nespecifikovala pohledávky, jejich výši, okolnosti jejich vzniku a kolik a kým na ně bylo zaplaceno.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 318/2010-483, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do společného jmění účastníků do vlastnictví úpadce J. R. id. 2/3 nemovitostí, a to domu objekt bydlení na stavební parcele, stavební parcelu a zahradu, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území B., obec P., v ceně 14.550.300,- Kč, a výtěžek z prodeje automobilu Š. ve výši 150.000,- Kč a movité věci v hodnotě 30.000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 14.730.300,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal každému z manželů - úpadci J. R. a E. R. 1/2 dluhu v celkové výši 48.778.724,83 Kč, tedy částku 24.389.362,415 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil úpadci J. R. povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 7.365.150,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně pasiv SJM, neboť žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně je podáním z 25. 3. 2010 dostatečně konkretizovala. Odvolací soud provedl důkazy navržené žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně, a to seznamem pohledávek vypracovaným správcem konkursní podstaty z října a listopadu 1999 a seznamem přihlášených pohledávek v konkursním řízení, ze kterých vzal za prokázané, že do pasiv SJM náleží jednak úvěr vůči UNIVERSAL BANCE, a. s., v celkové výši 42.966.059,- Kč, o kterém bylo rozhodnuto v rámci incidenční žaloby, a dále pohledávky jednotlivých věřitelů dle seznamu přihlášených pohledávek a průběhu jednotlivých přezkumných jednání v celkové výši 5.815.665,60 Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu v v P. do SJM úpadce a jeho manželky žalované nelze zahrnout, neboť v době prohlášení konkursu v roce 1999 obchodní zákoník zánik členství v bytovém družstvu v souvislosti s prohlášením konkursu neupravoval. Tento důvod zániku členství byl včleněn do obchodního zákoníku až novelou č. 370/2000 Sb. účinnou od 1. 1. 2001. K zániku společného členství manželů R. tedy nedošlo.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn.
22 Cdo 1725/2006) v tom směru, že veškerá aktiva, správně zjištěná soudem prvního stupně, přikázal s ohledem na zájmy konkursních věřitelů úpadci. Výrokem pod bodem III. nově rozhodl o výši vypořádacího podílu, který uložil úpadci zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze SJM do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že nelze uložit vyplácení částek z konkursní podstaty a zdůvodnil, že jde o pohledávku 3. třídy ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., kterou lze z konkursní podstaty vyplatit.
Do masy SJM odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zařadil pasiva vzniklá v důsledku podnikání úpadce. Dospěl k závěru, že dohoda o zúžení BSM z 28. 5. 1992 se vztahuje pouze na pozemky v k. ú. P., které úpadce nabyl do svého výlučného vlastnictví koupí v roce 1992, nikoliv však na stavbu hotelu na uvedených pozemcích a posléze uzavřené půjčky poskytnuté na tuto stavbu. Stavba hotelu, který byl v rámci konkursu prodán, byla součástí SJM. O výši dluhu z tohoto titulu již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. března 2001, č. j. 2 Cm 13/2001-86, proto soud z tam vyčíslené částky vycházel, přičemž další dluhy vyplývají ze seznamu zjištěných pohledávek. Žalovaná nikdy netvrdila, že by o stavbě hotelu nevěděla či s ní nesouhlasila. Proto odvolací soud považoval za prokázané, že tyto dluhy spadají do SJM, a rozdělil je rovným dílem mezi úpadce a jeho manželku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá, že rozsudek odvolacího soudu nerespektuje rozhodovací praxi soudů a řeší právní otázku v rozporu se zákonnou úpravou v občanském zákoníku a v zákoně o konkursu a vyrovnání. V rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů soud ve výroku svého rozhodnutí pod bodem II. přikázal každému z manželů 1/2 dluhu v celkové výši 48.778.724,83 Kč, aniž konkrétně stanovil, které z dluhů přebírá úpadce a které jeho manželka. Dále uvádí, že v případě konkursního řízení veškeré závazky, tedy pohledávky přihlášené do konkursního řízení, které jsou správcem konkursní podstaty uznány, jdou jako celek za úpadcem, který je povinen v rámci konkursního řízení podle jeho výtěžku uspokojit jednotlivé věřitele (podle stanoveného pořadí) , přičemž jiný způsob rozdělení závazků by byl v rozporu s právy věřitelů. Pokud jsou závazky vyšší než majetek úpadce, pak jeho manželu reálně nemůže vzniknout pohledávka za úpadcem z důvodu vypořádání SJM. V tomto směru odkazuje na Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání autorů JUDr. Ing. J. Z. a JUDr. J. M., 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, 2002, Linde Praha, a. s., s. 666. Z uvedeného vyplývá, že nemohou být správné výroky rozsudku pod body II. a III. Pokud by žalované jako manželce úpadce měla být z konkursní podstaty vyplacena částka 7.365.150,- Kč, došlo by svým způsobem k jejímu zvýhodnění, a tím i ke zvýhodnění úpadce, současně by se manželka úpadce dostala výrokem pod bodem II. do neřešitelné situace, neboť by byla bez dalšího povinna věřitelům uhradit dluhy ve výši 24.389.362,415 Kč, jejichž výše přesahuje majetek v SJM, a takovou částkou ani nedisponuje. Tak by i jí hrozil úpadek a minimálně exekuce. Zákonodárce v zákoně o konkursu a vyrovnání neměl na mysli převádět dluhy na další osoby mimo konkursní řízení. Vzhledem k tomu, že majetek úpadce a jeho manželky nepostačuje k pokrytí dluhů věřitelům, je výplata jakékoliv částky z konkursní podstaty neopodstatněná a zkracuje věřitele. Soud měl rozhodnout o přikázání všech závazků úpadci, což je odůvodněné předlužeností SJM a principem ochrany věřitelů. Věřitelé ve vztahu k úpadci nejsou vázáni rozhodnutím soudu potud, že se mohou domáhat uspokojení svých pohledávek ze SJM ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) a § 145 odst. 3 obč. zák. z aktiv přikázaných do výlučného vlastnictví manžela úpadce.
Výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem III., kterým byla uložena úpadci J. R. povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 7.335.150,- Kč ve stanovené lhůtě je nesprávný, neboť je v rozporu s § 31 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve kterém jsou taxativně vyjmenovány pohledávky za podstatou, které lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení, o takovou pohledávku se nejedná, a jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Výrok v bodě III. je i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se pohledávka manžela za úpadcem nepřihlašuje do konkursního řízení a soud není oprávněn určit pořadí takové pohledávky za manželem úpadcem (stanovisko Nejvyššího soudu R 52/1998 bod XXXIII). Soud není oprávněn ani stanovit dobu splatnosti takové pohledávky, jak to učinil odvolací soud [§ 32 odst. 2 písm. c) nyní § 32 odst. 4 - zákona o konkursu a vyrovnání, R 20/2000]. Žalobkyně ani částkou 7.335.150,- Kč do doby zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty nedisponuje a pokud by takovou částkou disponovala a vyplatila ji podle rozsudku, poškodila by konkursní věřitele v jejich právech, aby předmětnou částku obdrželi v rámci rozvrhového usnesení a nemuseli se jí následně domáhat po žalované, která by již s ní nemusela disponovat.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že do majetku náležejícího do SJM nezahrnul hodnotu členského podílu v bytovém družstvu Rozvoj. Soud vyšel z toho, že v době prohlášení konkursu 14. 5. 1999 neplatil § 231 odst. 1 obchodního zákoníku (dále obch. zák. ), podle něhož členství v družstvu zaniká prohlášením konkursu, Pak měl za situace, kdy členství trvá, vzít v úvahu, že manželé R. jsou stále členy družstva a držiteli podílu, který má majetkovou hodnotu, kterou bylo nutné vypořádat. Podle znaleckého posudku Ing. V. V. byla hodnota členského podílu stanovena částkou 1.650.000,- Kč. Z toho vyplývá, že každý z manželů R. je držitelem hodnoty ve výši 825.000,- Kč. V rámci vypořádání SJM měla být tato částka výrokem soudu přikázána úpadci. Částka byla sice zahrnuta do konkursní podstaty, ale nebylo o ní rozhodnuto v rámci vypořádání SJM. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání i žalovaná; jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje jak uvádí - dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadá výrok odvolacího soudu pod bodem II., podle kterého jí byla přikázána polovina dluhu za úpadcem ve výši 24.389,- Kč (správně 24.389.362,415 Kč), ačkoliv se jedná o situaci, kdy závazky úpadce převyšují majetek v SJM a takové řešení dané situace je nepřípustné. Protiprávním shledává i výrok pod bodem III., ve kterém byla uložena úpadci povinnost vyplatit jí na vypořádání jejího podílu částku 7.365,- Kč (správně 7.365.150,- Kč) do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, protože pohledávka, která vznikla druhému manželovi vůči úpadci při vypořádání SJM se nepřihlašuje do konkursního řízení a soud není oprávněn určit její pořadí, neboť se jedná podle zákona o konkursu a vyrovnání o pohledávku druhé třídy. Dále namítá, že dodnes nejsou známa úpadcova aktiva a pasiva, která se ozřejmí až po skončení všech incidenčních sporů vyvolaných konkursem, které v dovolání konkrétně označuje. Žalovaná uvedla, že se nechtěla účastnit podnikatelských aktivit svého manžela, především stavby hotelu, a že vzniklé dluhy jsou nad rámec běžného plnění. Proto také došlo ke zúžení SJM, které se hlavně týkalo rozestavěné stavby devítipodlažního hotelu. Správkyně konkursní podstaty stavbu hotelu pojala do soupisu konkursní podstaty úpadce jako jeho výlučné vlastnictví a se souhlasem soudu ji prodala pod cenou mimo dražbu. Smlouvu o úvěru ve výši 35.000.000,- Kč uzavřel její manžel bez jejího souhlasu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí v části dotčené přípustným dovoláním žalobkyně přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen Soubor ) dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. .
Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze.
V dané věci je rozsudek odvolacího soudu měnícím rozhodnutím (kromě dovoláním nenapadené části týkající se movitostí v hodnotě 30.000,- Kč) jen ve výroku pod bodem II., kterým přikázal každému z manželů - úpadci J. R.i a E. R. 1/2 dluhu v celkové výši 48.778.724,83 Kč, tedy částku 24.389.362,415 Kč; v této části je dovolání žalobkyně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobkyně namítá, že odvolací soud pochybil, neboť v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů soud ve výroku svého rozhodnutí pod bodem II. přikázal každému z manželů 1/2 dluhu v celkové výši 48.778.724,83 Kč, aniž konkrétně stanovil, které z dluhů přebírá úpadce a které jeho manželka.
V rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, který se týkal obdobné věci, Nejvyšší soud uvedl: K vypořádání pasiv takto předluženého společného jmění pak dovolací soud považuje za potřebné poznamenat již nyní, že právě s ohledem na představu o tom, jak by měl výrok o vyrovnání podílů konkrétně znít, by bylo vhodné, aby pasiva společného jmění manželů byla mezi manžele rozdělena rovným dílem. Při této úvaze dovolací soud přihlíží též k tomu, že pasiva (společné dluhy manželů) nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce - srov. k tomu již citované R 20/2000 - jeho třetí právní větu. Logickým důsledkem této úvahy v daném případě by pak mělo být, že úpadci by bylo uloženo, aby žalované na vyrovnání podílů vyplatil odpovídající podíl. Podle názoru dovolacího soudu tak není v budoucnu vyloučeno, aby se žalované někdy později od úpadce (aniž by začala běžet promlčecí doba - viz § 114 obč. zák.) dostalo přisouzené hodnoty - poloviny hodnoty společných aktiv . V dané věci odvolací soud postupoval ve shodě s uvedeným názorem dovolacího soudu. Vypořádávaná pasíva pak nespecifikoval ve výroku rozhodnutí, ale v jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vypořádání pasív se nedotýká práv věřitelů a upravuje jen vztah mezi bývalými účastníky společného jmění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaný jako R 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu tam citovanou) nezakládá platební povinnost a nemůže být ani podkladem pro výkon rozhodnutí, nemůže jít o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; závěr o tom, že každý z účastníků se podílí na společných dluzích jednou polovinou, má význam pro stanovení výše podílů na vypořádání.
Žalobkyně též tvrdí, že měl být vypořádán i členský podíl v bytovém družstvu, a to navzdory tomu, že společné členství v bytovém družstvu a právo nájmu družstevního bytu účastníkům nezaniklo (konkurs byl prohlášen před nabytím účinnosti zákona č. 370/2000 Sb.). V této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Právní názor odvolacího soudu, že hodnotu členského podílu v bytovém družstvu nelze vypořádat, trvá-li společné členství manželů v družstvu a společný nájem družstevního bytu, je správný a je v souladu s judikaturou. Již v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. března 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71, publikovaném jako R 43/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jimž vzniklo za trvání manželství právo společného užívání družstevního bytu a společné členství v družstvu, nutno přihlédnout k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu Nutno ovšem přihlížet k tomu, že právo na členský podíl je závislé na členství v družstvu Závisí tedy rozhodnutí o vypořádání této majetkové hodnoty především na tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva družstevní byt užívat. Je proto třeba v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zjistit, zda o tom nebylo již dříve soudem pravomocně rozhodnuto, případně zda účastníci neuzavřeli dohodu v tomto smyslu . Ostatně toho si byl vědom i zákonodárce, když zákonem č. 370/2000 Sb. novelizoval obchodní zákoník tak, že členství v družstvu nadále zaniká prohlášením konkursu na majetek člena (§ 231 odst. 1 obch. zák.), čímž umožnil (ovšem nikoliv se zpětnou účinností) v tomto vypořádat i majetkovou hodnotu členského podílu v případě, že SJM zaniklo prohlášením konkursu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, která mohla být podrobena dovolacímu přezkumu, správné. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu podle obsahu rozhodnutím potvrzujícím. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá; je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243c odst. 2 o. s. ř.). I když je část týkající se odmítnutí dovolání z důvodů procesní ekonomie zařazena v rozsudku, má povahu usnesení, a proto dovolací soud jen stručně vykládá důvody, pro které je dovolání nepřípustné.
K dovolacím námitkám žalobkyně se uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem, který částečně i s přihlédnutím k předchozí judikatuře vyslovil Nejvyšší soud v již uvedeném rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, ze kterého lze citovat: Na právní vztahy mezi manžely vzniklé zánikem jejich společného jmění manželů prohlášením konkursu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. k) KV se použijí ustanovení občanského zákoníku upravující vypořádání společného jmění manželů po zániku manželství, i když manželství účastníků ke dni prohlášení konkursu trvalo či je nadále zachováno. Jedinou z judikatury dovolacího soudu známou modifikací vypořádání společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkursu oproti vypořádání tohoto jmění zaniklého zánikem manželství z hlediska zásad vypořádání je, že manžel úpadce je ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) KV zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do svého výlučného vlastnictví (viz druhá právní věta v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaného pod č. 20 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) .
Pravidelným výrokem soudu v rámci jeho rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů je stanovení částky na vyrovnání podílů. Pokud soud žalobu na vypořádání společného jmění manželů nezamítá, je k vyslovení takového výroku vždy povolán, i když není navrhován, protože podle § 153 odst. 2 o. s. ř. není vázán žalobním návrhem, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejde-li o případ, kdy by se rozhodnutím soudu mělo každému z účastníků dostat takových aktiv a pasiv, že by čistá hodnota jim přikázaného majetku byla shodná, je povinností soudu, má-li vyčerpat předmět řízení, aby rozhodl samostatným výrokem o tzv. vypořádacím podílu, přesněji o částce, kterou je povinen jeden z účastníků řízení zaplatit druhému tak, aby se každému z nich (za předpokladu stejné velikosti jejich podílů ve smyslu § 149 odst. 2 věty prvé obč. zák.) dostalo v úhrnu stejné hodnoty. I v případě, kdy by z rozdělení majetku vyplynulo, že si účastníci na vyrovnání nemají nic platit, neměl by soud opomenout vyslovit to ve výrokové části rozsudku samostatným výrokem.
K vypořádání pasiv takto předluženého společného jmění pak dovolací soud považuje za potřebné poznamenat, že právě s ohledem na představu o tom, jak by měl výrok o vyrovnání podílů konkrétně znít, by bylo vhodné, aby pasiva společného jmění manželů byla mezi manžele rozdělena rovným dílem. Při této úvaze dovolací soud přihlíží též k tomu, že pasiva (společné dluhy manželů) nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce srov. k tomu již citované R 20/2000 jeho třetí právní větu. Logickým důsledkem této úvahy v daném případě by pak mělo být, že úpadci by bylo uloženo, aby žalované na vyrovnání podílů vyplatil odpovídající podíl. Podle názoru dovolacího soudu tak není v budoucnu vyloučeno, aby se žalované někdy později od úpadce (aniž by začala běžet promlčecí doba viz § 114 obč. zák.) dostalo přisouzené hodnoty poloviny hodnoty společných aktiv.
K námitce, že výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem III. je i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se pohledávka manžela za úpadcem nepřihlašuje do konkursního řízení a soud není oprávněn určit pořadí takové pohledávky za manželem úpadcem (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, poř. č. 52, bod XXXIII), se uvádí, že soud pořadí pohledávky neurčoval; opakoval jen v odůvodnění závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, poř. č. 20, podle kterého Pohledávka manžela úpadce, založená po prohlášení konkursu rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je pohledávkou třetí třídy [§ 32 odst. 2 písm. c) zákona] (lze poznamenat, že nyní jde o čtvrtý odstavec věta druhá a také o druhou třídu).
Otázka, jak nadále postupovat v konkursním řízení po vypořádání SJM, není předmětem tohoto řízení.
Žalovaná v dovolání neuvádí nic, co by mohlo založit zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedeném shora. K stanovení platby na dorovnání podílů viz citovaný ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Ohledně hotelu neuplatňuje konkrétní právní připomínky; závěr, že SJM bylo zúženo jen ohledně stavebního pozemku, relevantně nezpochybňuje. Pokud jde o námitku, že není známa celá výše aktiv a pasiv úpadce, se poznamenává, že podle současné judikatury v řízení o vypořádání SJM soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor č. C 2943). Konečně dovolatelka přichází s tvrzením, že smlouvu o úvěru ve výši 35.000.000,- Kč uzavřel úpadce bez jejího souhlasu; tuto námitku však měla uplatnit v nalézacím řízení; přičemž měla být spojena s tvrzením, že šlo o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů viz § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dovolací řízení je řízením přezkumným a nová skutková tvrzení v něm nelze uplatnit.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované a částečně i žalobkyně
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žádné ze stran nebylo úspěšné (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 i § 146 odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu