22 Cdo 1713/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 144 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 1713/2014



ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. F. , zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 125/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 37 Co 10/212-134, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 37 Co 10/212-134, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. října 2011, č. j. 11 C 125/2010-100, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Blansku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 11 C 125/2010-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí ideální 1/2 vzhledem k celku nemovitosti, a to rodinného domu na pozemku parc. č. 507- zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 507 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 105 m , pozemku parc. č. 506 - ovocn ý sad o výměře 4049 m, pozemku parc. č. 508 - orná půda o výměře 1306 m a pozemku parc. č. 512/15 - orn á půda o výměře 407 m, zapsaných na LV č. 982 pro obec Ž., k. ú. Ž., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Blanko. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla manželkou otce žalované, jejího právního předchůdce P. S. Manželství, které uzavřeli 25. 2. 2000, zaniklo rozvodem 12. 1. 2007. Za trvání manželství dne 28. 2. 2000 žalobkyně uzavřela s manželem darovací smlouvu, kterou mu darovala nemovitosti zapsané na LV. č. 806 pro obec a k. ú. L. Právní účinky vkladu vznikly 22. 3. 2000. P. S. uzavřel 27. 10. 2003 s R. S. kupní smlouvu, kterou mu prodal nemovitosti v obci a k. ú. L. včetně rozestavěného rodinného domu; právní účinky vkladu vznikly 30. 10. 2003.

P. S. poté 29. 10. 2003 koupil od M. P. nemovitosti v obci Ž. a k. ú. Ž., a rodinný dům na pozemku parc. č. 507, pozemky parc. č. 506, 507, 508 a 512/15 za sjednanou kupní cenu 3 000 000,- Kč, kterou kupující zaplatil hotově při podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vznikly 30. 10. 2003.

P. S. dále uzavřel 5. 10. 2005 darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene se žalovanou - svojí dcerou, kterou jí daroval rodinný dům na parc. č. 507, a pozemky parc. č. 507, 506, 508 a 512/5 v obci Ž. a k. ú. Ž.

P. S. byl později soudem prohlášen za mrtvého, přičemž za den jeho úmrtí se považuje den 29. 4. 2007; žalovaná je jeho jedinou dědičkou.

Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že P. S. sice zakoupil nemovitosti v Ž. za trvání manželství se žalobkyní, nikoli však ze společných prostředků, ale ze svých výlučných prostředků. Získal je prodejem svých nemovitostí v L.; 29. 10. 2003 obdržel část kupní ceny 4 000 000,- Kč, z čehož 3 000 000,- Kč zaplatil za nemovitosti v Ž. Žalobkyně ani neprokázala, že na zaplacení kupní ceny byla použita částka 1.200.000,-Kč, získaná do společného jmění manželů darem od její matky. Ta jako svědkyně vypověděla, že šlo o dar určený na vyplacení půjčky, která vázla na nemovitostech žalobkyně v L.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 37 Co 10/2012- 134, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že žalobkyně uvedla v odvolání nová tvrzení o tom, že nedokončená stavba v L. zůstala v jejím vlastnictví, ačkoliv v žalobě tvrdila, že byla ve společném jmění manželů (jejím a P. S.), a navrhla k tomu nové listinné důkazy. Ty však považoval odvolací soud v režimu neúplné apelace nepřípustné, a proto je neprovedl. Připomněl také, že při jednání soudu prvního stupně 30. 6. 2011, kdy byla darovací smlouva z 28. 2. 2000 čtena k důkazu, žalobkyně žádnou námitka k jejímu obsahu převodu stavby nevznesla. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla nemovitosti v Ž. od svého otce platnou darovací smlouvou. Ten byl jejich výlučným vlastníkem, neboť je pořídil z peněz získaných prodejem jeho výlučných nemovitostí v L.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a je podáno z důvodu podle § 241a o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkázala na svoje dosavadní procesní stanoviska, k nimž soud nepřihlédl a s některými se dokonce náležitě nevypořádal. Předmětné nemovitosti v Ž. byly nabyty za trvání jejího manželství s P. S. To prokazovala tvrzením, že ten byl zapsán do katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nedokončené stavby rodinného domu na pozemku parc. č. - 1111/46 v k. ú. L. až po té, co na základě výzvy katastrálního úřadu předložil rozhodnutí o povolené změny stavby před jejím dokončením z 22. 3. 2002. Žalobkyně dovozuje, že podle zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, bylo možné povolit změnu stavby jen na skladě žádostí stavebníka, kterým však byla pouze ona. Za stavu, kdy rozestavěná stavba zůstala ve vlastnictví žalobkyně a následným prodejem byly finance nabyty do SJM, z toho vyplývá, že za tyto finance mohly být nabyty nemovitosti i opět jen a pouze do společného jmění manželů. Pak by musely soudy obou stupňů dospět k závěru, že darovací smlouva z 25. 10. 2005, kterou P. S. daroval žalované nemovitosti v Ž., je neplatná, neboť nebyl oprávněn bez souhlasu žalobkyně nemovitosti převést. V důsledku zastavení řízení o vypořádání společného jmění žalobkyně a P. S. došlo k jeho vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. zákonnou domněnkou, tudíž do vlastnictví žalobkyně připadla ideální polovina předmětných nemovitostí v Ž.

Dále žalobkyně uvádí, že k datu uzavření manželství nebyla stavba rodinného domu v L. v takové fázi rozestavěnosti, aby se dala identifikovat, a do stavby byly investovány finanční prostředky ze společného jmění. Na nákup nemovitostí v Ž. tak byly použity společné prostředky.

Kromě toho na nákup nemovitostí v Ž. byly použity také prostředky, které matka žalobkyně darovala žalobkyni a jejímu manželovi, a to částku 1 200 000,- Kč v říjnu 2003. Soudy nevzaly v úvahu tzv. preferenci společného jmění manželů podle § 144 obč. zák., a v důsledku toho nesprávně dospěly k závěru, že žalovaná prokázala výluku ze společného jmění manželů. V důsledku toho také nesprávně rozhodly o nákladech řízení, když uložily žalobkyni, aby žalovaná náklady nahradila. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť skutkové a právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože jde o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, které mělo vzniknout před 1. lednem 2014, kdy nabyl nový občanský zákoník účinnosti, a před tímto datem bylo ve také ve věci pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) k takovým poukazům dovolací soud proto nepřihlédl

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci soudy při zkoumání nabytí vlastnictví právního předchůdce žalované ke stavbě v L. nepostupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Základ sporu je v tom, zda nemovitosti v Ž. tvořily součást SJM žalobkyně a předchůdce žalované, a s tím související otázka, zda rodinný dům v k. ú. L., jejímž prodejem byly získány (alespoň zčásti) prostředky na zakoupení nemovitostí v Ž., byl ve výlučném majetku předchůdce žalované, či zda šlo o předmět SJM. Jestliže by tento dům byl součástí SJM, byla by to okolnost nasvědčující tomu, že jeho součástí byly i nemovitosti v Ž.

Společné jmění manželů tvoří zejména majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkami uvedenými v § 143 odst. 1 obč. zák., mimo jiné s výjimkou majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.).

Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.).

Pokud žalobkyně upozorňuje na stavebně právní souvislosti, je třeba odkázat na judikaturu, podle které nelze existenci vlastnických vztahů ke stavbě dovozovat z účastenství ve stavebním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Žalobkyně dále zpochybňuje skutkové zjištění, podle kterého neměl P. S. použít na koupi nemovitosti v Ž. též 1.200.000,- Kč, které získal s žalobkyní darem od její matky, ale měl plnit výlučně z prostředků získaných prodejem domu v L. Uplatňuje tak námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Od 1. 1. 2013 uvedený dovolací důvod zákon neobsahuje; proto nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Jen na okraj lze proto upozornit na výpověď matky žalobkyně, podle které nebyly tyto peníze použity na koupi domu v Ž., ale na vyplacení dluhu váznoucího na domě v L. Až potud tu není nic, co by zakládalo přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Soudy se však navzdory tvrzení žalobkyně nezabývaly otázkou, zda na základě darovací smlouvy z 28. 2. 2000 mohlo vzniknout vlastnictví předchůdce žalované k domu v L., a pominuly též judikaturu k nabytí vlastnictví k rozestavěné stavbě. V této smlouvě se sice v bodě I. a II. uvádí, že dárkyně (žalobkyně) je vlastnicí mj. stavby objektu bydlení a že veškeré nemovitosti včetně rozestavěné stavby daruje P. S., nicméně v intabulační doložce pod bodem VII. již tuto stavbu účastníci smlouvy neuvedli, zmínili se pouze, že smlouva je současně dohodou k podání návrhu na zahájení kolaudačního řízení ohledně stavby . Již v žalobě (č. l. 4) pak žalobkyně tvrdila, že k datu uzavření manželství (t. j. těsně před uzavřením darovací smlouvy) stavba nebyla v takové fázi rozestavěnosti, aby se dala identifikovat (to při jednání 30. 6. 2011 doplnila neurčitým tvrzením, že v době darování šlo pouze o pozemek a holou stavbu - č. l. 61). Tímto tvrzením se soudy vůbec nezabývaly, ač soud prvního stupně jej uvedl v reprodukční části svého rozsudku; zejména pak přes neúplnost tohoto právně významného tvrzení - neposkytly žalobkyni potřebná poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§ 118a odst. 1 o. s. ř. lze dodat, že podle tvrzení dovolatelky nebyl předchůdce žalované v katastru nemovitosti zapsán jako vlastník stavby na základě darovací smlouvy, ale až na základě rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny stavby ze dne 22. 3. 2002).

Jestliže by bylo zjištěno, že rozestavěná stavba nebyla převedena na P. S. již darovací smlouvou, ale že ji měl nabýt originárně, výstavbou až později, v době trvání manželství, uplatnila by se vyvratitelná domněnka, že byla součástí SJM a bylo by na žalované prokázat, že jde o jednu z výjimek (výluk) ze SJM, upravenou v § 143 odst. 1 obč. zák.

Dovolací soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci (a tudíž i jako způsobilého předmětu darování) rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, a řadu dalších rozhodnutí).

Z uvedeného je zřejmé, že právní hodnocení věci odvolacím soudem je předčasné, a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř); soud prvního stupně též neposkytnutím poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a kterou odvolací soud neodstranil.

Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu