22 Cdo 1711/2005
Datum rozhodnutí: 05.04.2006
Dotčené předpisy: § 120 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1711/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí České republiky se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za účasti Bytového družstva Ž., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 51/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 78/2004-75, ve znění usnesení ze dne 26. května 2005, č. j. 11 Co 78/2004-107, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 11 C 51/2003-50, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2004, č. j. 11 C 51/2003-57, zamítl žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 526/3 vymezeném (správně vymezeného ) geometrickým oddělovacím plánkem č.: 887-32/2001 pro obec Praha, KÚ V., mapový list 6-2/12 ze dne 16. 5. 2001 za souhlasu Katastrálního úřadu pro P. ze dne 18. 5. 2001, vyměřeném (správně vyměřeného ) z pozemku parc. č. 526/2, je žalobkyně H. N., a že je žalovaný povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku provést vklad do katastru nemovitostí pozemku parc. č. 526/3 a zapsat ho na list vlastnictví č. 2292 pro obec P., KÚ V., vedeném Katastrálním úřadem P. . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že sporný pozemek č. 526/3 o výměře 41 m2 nechala žalobkyně oddělit geometrickým plánem z 16. 5. 2001 z pozemku č. 526/2, jehož vlastnicí je žalovaná. Žalobkyně uvedla, že podzemní garáže v jejím vlastnictví, vybudované na jejím pozemku č. 526/1, zasahují v uvedené výměře do pozemku č. 526/2 a že tento stav vznikl při zaměřování rozdělení původního pozemku č. 526 na parcely č. 526/1 a 526/2, k čemuž došlo po znárodnění pozemku jejímu dědovi. Tato chyba nebyla napravena, a to ani v souvislosti s restitučním řízením při vydávání nemovitostí její matce. Pozemek č. 526/1 byl v roce 1993 v restitučním řízení vydán včetně budov dvorního traktu č. p. 1371/28 matce žalobkyně a ta je posléze darovala žalobkyni. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyní tvrzená skutečnost, že podzemní garáže v jejím vlastnictví zasahují do pozemku žalované a že se tak domáhá nápravy chyby v katastru po nesprávném zaměření pozemků, nemůže být důvodem k určení vlastnického práva. Nejedná se o případ, že by pozemky byly chybně zaměřeny, neboť se při zaměřování pouze nepřihlédlo k tomu, že v podzemí jsou vybudovány garáže, které nekopírují přesně povrch rozdělených pozemků. Po právní stránce jsou stavby a pozemky samostatnými věcmi se samostatným právním režimem. Žalobkyně je vlastnicí podzemních garáží a pokud částečně zasahují do pozemku žalované, jde o stavbu na cizím pozemku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 78/2004-75, ve znění usnesení ze dne 26. května 2005, č. j. 11 Co 78/2004-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by k pozemku č. 526/3 nabyla vlastnictví některým ze způsobů uvedených v § 132 a násl. občanského zákoníku ( dále ObčZ ). To ostatně ani netvrdila, když uváděla, že by správně měly být pozemky odděleny podle hranice podzemních garáží, které jsou v jejím vlastnictví. Neuvedla ani žádný právní důvod, na základě něhož by jí měl soud vlastnictví přiznat . Jde o případ stavby na cizím pozemku a zákon neumožňuje uspořádat poměry mezi vlastníky pozemku a stavby přikázáním pozemku vlastníku stavby. Nepřípadným shledal i odkaz žalobkyně na údajný rozpor jednání žalované v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že cílem státu při dělení pozemku nebylo možno umístit dělící hranici mezi nově vznikající pozemky tak, aby stavba byla po tomto dělení umístěna na dvou pozemcích. Z restitučních podkladů nevyplývá, že by vydávaná stavba byla umístěná částí ve výměře 41 m2 na cizím pozemku. Restituentka, matka žalobkyně, nemovitosti přijala v dobré víře ve stavu, v jakém se nacházely ke dni uplatnění nároku. Notářský zápis pořízený při darování nemovitostí obsahoval údaj, že půdorys budovy byl v den podepsání darovací smlouvy považován za totožný s hranicemi parcely, což platilo i v době restitučního řízení při vydávání nemovitostí. Soudy celou záležitost zjednodušily odkazem na § 120 ObčZ, tím straní státu a neřeší problém žalobkyně. Neuvážily, že původním vlastníkem obou parcel, to je č. 526/2 i č. 526/1, byl děd žalobkyně, a že na základě nepromlčitelnosti jeho vlastnictví byly nemovitosti vráceny jeho potomkům. Nezhodnotily právní vadu pozemku č. 526 v části vymezené pod č. 526/3 jako důsledek omylu žalovaného resp. jeho právního předchůdce v omylu. Nevzaly v úvahu nepromlčitelnost vlastnického práva. Nepřipustily, že stavba vydaná v rámci restitučního řízení byla postavena dříve, než došlo k odejmutí nemovitostí státem. Odmítly poukaz žalobkyně na dobré mravy, ač žalovaná nepřipouštěla smírčí řízení ohledně vydání sporné části pozemku, ale bezostyšně navrhovala žalobkyni její odkoupení na cenu 25 000,- Kč za m2. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.



V dané věci soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu a s výslovným zněním zákona. Je nepochybné, že matce žalobkyně byla vydána parcela č. 526/1 v katastrálním území Vinohrady a že tento pozemek posléze nabyla darem žalobkyně. Je též jasné, že parcela č. 526/2 nebyla předmětem vydání v restituci a také ji žalobkyně darováním nenabyla; proto jsou úvahy o příčinách dělení původní parcely č. 526 a postupu při tomto dělení zcela nevýznamné. Žalobkyně sice poukazuje na to, že původním vlastníkem parcely č. 562/2 byl její děd a odkazuje na nepromlčitelnost vlastnického práva, ovšem tento pozemek nepochybně přešel v rozhodné době na stát a žalobkyně ani netvrdí, že by byl oprávněným osobám vydán v restituci; žalobkyně tedy nemá žádný právní důvod pro nabytí vlastnictví ke spornému pozemku. To, že její matka se snad mohla v dobré víře chopit i sporné části pozemku č. 526/2, vymezené nyní jako č. 526/3, mohlo založit jen její oprávněnou držbu, nikoliv vlastnictví pozemku; vlastnictví se nabývá jen na základě zákonem stanovených důvodů, mezi které uchopení se držby věci v dobré víře nepatří (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 9/2003).

Skutečnost, že byla v restituci vydána stavba, ještě neznamená, že byl vydán i pozemek, na kterém tato stavba stojí; to vyplývá zcela jasně z § 120 ObčZ, podle kterého stavba není součástí pozemku (a má tedy samostatný právní osud). K odkazu na údajný rozpor jednání žalované s dobrými mravy se uvádí, že podle konstantní judikatury nelze s odkazem na dobré mravy zřídit právo (v daném případě vlastnictví žalobkyně), ale jen odepřít ochranu jeho výkonu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, publikovaný v Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2001, sešit 23).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by bylo možno požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. dubna 2006

JUDr. Jiří Spáčil, v. r.

předseda senátu