22 Cdo 1704/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 1013 o. z. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 1704/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. J. T. a b) M. T. , obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407, proti žalovaným 1) H. B. a 2) V. B. , zastoupeným JUDr. Romanou Milfortovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Těšnov 1, o ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 39/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 25 Co 332/2014 - 308, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 3 630,- Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Romany Milfortové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozhodl rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 8 C 39/2011-267, tak, že mimo jiné výrokem pod bodem III. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se zakuřování domu a pozemků v k. ú. L., část obce L., obec K. n. V., zapsaných na LV 3797 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, a aby žalovaná 1) byla povinna zdržet se zastiňování spodní části pozemku v k. ú. L., část obce L., obec K. n. V., zapsaných na LV 3797 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 25 Co 332/2014-308, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a V. a změnil ve výroku IV. o nákladech řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen o. s. ř. ). Dovolací důvod spatřují v souladu s § 241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání je nepřípustné.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., musí dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, čeho se dovolatel domáhá, vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolatelé v rozporu s výše uvedenou judikaturou nevymezili, v čem spatřují přípustnost dovolání, nýbrž pouze citovali ustanovení § 237 o. s. ř. Takový postup je však v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř., a dovolání je již proto nepřípustné.

Nad rámec tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání se uvádí:
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013); tato skutková zjištění se opírají v případě obtěžování kouřem i o revizní znalecký posudek, jehož závěry nejsou v rozporu s přezkoumávaným posudkem. Právní hodnocení věci vychází z judikatury dovolacího soudu a soudy přihlédly i k odborné literatuře týkající se imisí; své právní závěry podrobně vyložily v odůvodnění rozhodnutí.

Pokud jde o obtěžování kouřem, opírá se zamítavé rozhodnutí o dvě samostatné skutečnosti; jednak o to, že měl být uplatněn nárok podle § 1013 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), jednak o zjištění, že obtěžování kouřem nepřekračuje míru přiměřenou místním poměrům a neomezuje podstatně žalobce v obvyklém užívání pozemku (terasy). Odvolací soud vzal do úvahy intenzitu kouře, dobu, kdy k obtěžování dochází (v topné sezóně), přihlédl k tomu, že kouř proniká i z jiných nemovitostí a jeho intenzita závisí i na povětrnostních podmínkách. Dovolací polemika je založena na zpochybnění uvedených skutkových zjištění, dovolací soud je však jimi vázán. Za této situace není úvaha o tom, že nejde o relevantní imisi, zjevně nepřiměřená, a dovolací soud ji nemůže zpochybnit. Protože uvedený důvod by pro zamítnutí žaloby postačil, nebylo třeba se již zabývat ev. aplikací § 1013 odst. 2 o. z.

V části, týkající se zastínění pozemků, vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, tj. že pozemek žalobců je zastíněn ovocným stromem maximálně z 10% v době, kdy strom nemá listí, nezastiňuje vůbec, když listy má, nejde o zastínění neprostupné. Za této situace není úvaha o tom, že nejde o zastínění nepřiměřené místním poměrům a neomezuje podstatně žalobce v obvyklém užívání pozemků, zjevně nepřiměřená.

Dovolatelé se domáhají aplikace § 1017 odst. 1 o. z.; toto ustanovení však nebylo možno aplikovat proto, že předmět řízení, vymezený žalobci, spadá pod § 1013 odst. 1 o. z. Podle § 1017 odst. 1 o. z. platí: Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m . Nárok upravený v tomto ustanovení lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění; taková žaloba nebyla podána. Navíc bylo-li zjištěno, že o relevantní zastínění nejde, musel by být prokázán zvláštní rozumný důvod pro zdržení se či odstranění stromu.

Dovolání míří v podstatě ke zpochybnění provedených důkazů a závěrů o skutkovém stavu, které z provedených důkazů podle odvolacího soudu vyplývají. Ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nicméně připouští jako jediný dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Stejně tak nejsou v projednávané věci relevantní námitky týkající se vady řízení, neboť dovolací soud se takovými námitkami smí zabývat jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu