22 Cdo 1695/99
Datum rozhodnutí: 29.03.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1695/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. O., zastoupené advokátem, proti žalované Tělovýchovné jednotě B. n. L., zastoupené advokátkou, za účasti K. M., D. H., a S. M. jako vedlejších účastnic na straně žalobkyně, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 176/94-79, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 1999, č. j. 12 Co 636/98-109, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 1999, č. j. 12 Co 636/98-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem z 5. června 1998, čj. 13 C 176/94-80, uložil žalovanému, aby "vyklidil a žalobkyni vyklizené do 15 dnů od právní moci rozsudku předal nemovitosti, a to rekreační chatu se stavební parcelou č. 716 a pozemkovou parcelou č. 715, zapsané v katastru nemovitostí, vedeném při katastrálním úřadu v Ú. n. L. LV č. 553 pro obec Ú. n. L., k. ú. B. n. L.". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že R. a M. P. nabyli přídělem podle výměru vydaného F. n. o. čj. K 2690 148-I z 28. 5. 1948 pozemky parc. č. 87/1, 98 a 99 v kat. území B., které převedli kupní smlouvou z 30. 9. 1954 na R. a M. D., kteří na nich postavili chatu. "V roce 1955 byly nemovitosti prodány prostřednictvím R. C. žalobkyni (tehdy H. C., později L., nyní O.). V souvislosti s trestním stíháním R. C. byl zajištěn jeho majetek, měla být provedena exekuce dražbou ... a bylo třeba učinit ohledně jeho majetku knihovní pořádek". Protože žalobkyně koupila nemovitosti jen od R. D., bylo 5. 7. 1960 sepsáno prohlášení žalobkyně a R. a M. D., že žalobkyně získala jen polovinu nemovitostí a druhá polovina zůstala M. D. Usnesením Lidového soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 1960 sp. zn. CD 1164/60 bylo povoleno, aby jako spoluvlastnice byly každá polovinou pozemku parc. č. 98 (vzniklého sloučením původně přidělených nemovitostí) zapsány M. D. a žalobkyně. V roce 1958 vydala žalobkyně pracovníkům finančního odboru MěNV Ú. n. L. klíče od chaty, "zřejmě z respektu před státní správou". Od roku 1960 byly nemovitosti užívány k rekreaci pracovníků tohoto národního výboru a pak "přiděleny žalovanému". Z pozemku parc. č. 98 byl oddělen pozemek parc. č. 355 a posléze byl přečíslován pozemek parc. č. 98 na parc. č. 715 a pozemek parc. č. 355 na parc. č. 716. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastnice pozemků vyznačeny žalobkyně z 1/2 a vedlejší účastnice každá z 1/6, ty na základě dědictví po R. D., zemřelém v roce 1993, který nabyl spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 dědictvím po M. D., zemřelé v roce 1963. Soud prvního stupně uzavřel, že přechod nemovitostí na stát nebyl prokázán a žalobkyně, "byť pouze spoluvlastnice, požádala o vyklizení celých nemovitostí a soud jí ve smyslu § 139 obč. zák. v plném rozsahu vyhověl".

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo spolehlivě zjištěno, že původními vlastníky pozemků, dnes označených jako parc. č. 715 a 716, byli R. a M. P., kteří je prodali R. a M. D. Ti je zřejmě získali do zákonného majetkového společenství podle zákona č. 265/1949 Sb. Měli tak právo s nimi podle § 107 zákona č. 141/1950 Sb, občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník") disponovat. Vlastnictví bylo možné podle § 111 tohoto zákoníku nabýt i smlouvou, avšak u právních úkonů týkajících se nemovitostí bylo podle § 40 odst. l tohoto zákoníku třeba písemné formy pod sankcí neplatnosti takového úkonu. Odvolací soud uvedl, že "nechce zpochybňovat, že manželé D. prodali H. L. chatu, případně jí prodali i polovinu pozemků, že žalobkyně jim zaplatila kupní cenu nejméně částku 4.000 Kč. Kupní smlouva však postrádá písemné formy, a již z tohoto důvodu je neplatná". Podle odvolacího soudu jde o objektivní neplatnost, ke které se přihlíží z úřední povinnosti. Nedostatek písemné smlouvy nemůže nahradit ani písemné prohlášení manželů D. a žalobkyně z 5. 7. 1960, že chata a polovina pozemků byla na konci roku 1955 prodána žalobkyni, neboť takové prohlášení nemůže nahradit kupní smlouvu. Pro nedostatek písemné formy svědčí i skutečnost, že nikdo nebyl schopen uvést datum takové smlouvy. Z předmětného prohlášení ani nevyplývá, proč R. D. ztratil právo k polovině pozemků, na rozdíl od své manželky M. D. Pokud žalobkyně tvrdila, že kupní smlouvu nemůže označit, ale může být obsažena ve třech kvitancích, je třeba považovat její tvrzení za účelové. Kvitance je doklad o zaplacení určité peněžní částky a nemůže být kupní smlouvou, pro kterou jsou předepsány určité náležitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že mezi žalobkyní a manžely D. nedošlo k uzavření kupní smlouvy písemnou formou. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že kupní smlouva mohla být obsažena již v písemných kvitancích, o jejichž existenci se soud dozvěděl z přípisu svědka H. z 31. 3. 1960. Odvolací soud tak nepostupoval podle § 30 odst. l občanského zákoníku. Podle § 336 tohoto zákoníku byl obsah kupní smlouvy dán tím, že prodávající se zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupující se zavazuje jej odebrat a zaplatit ujednanou cenu. Podle § 4O odst. l téhož zákoníku právní úkon, pro který se vyžaduje písemná forma, působí od podpisu obou stran a podpisy nemusí být na jedné listině. V kvitanci z 29. 3. 1956, podepsané prodávajícím R. D. byly specifikovány převáděné nemovitosti, uvedena kupní cena a potvrzeno převzetí zálohy prodávajícím. Kvitance z 1. 7. 1956 obsahuje ujednání o změně kupní ceny, potvrzení o doplatku kupní ceny a podpisy prodávajícího i kupující. Podle žalobkyně uvedeným dnem přešlo na ni vlastnictví k chatě, která byla ve výlučném vlastnictví R. D. a jedna polovina předmětných pozemků. I kdyby nebyla v uvedených projevech vůle shledána kupní smlouva, pak tato smlouva je obsažena v prohlášení prodávajících a kupující z 5. 7. 1960, vyhotoveného formou notářského zápisu. Kromě toho formální platnost kupní smlouvy obsažené v uvedeném zápise byla deklarována také usnesením Lidového soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 1960, jímž byl povolen zápis vlastnického práva žalobkyně v pozemkové knize. Knihovní soud tedy shledal předkládanou listinu vkladu schopnou a soud je tímto rozhodnutím soudu ve smyslu § 159 odst. 2 OSŘ vázán. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Dále se dovolací soud zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu z hlediska žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. zda odvolací soud při posouzení otázky, zda mezi žalobkyní a manžely D. byla uzavřena písemná kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, resp. spoluvlastnického podílu, vykládal listiny - tzv. kvitance a prohlášení z 5. 7. 1960 podle § 31 odst.l občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je třeba právní úkon vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.

Pokud jde o tzv. kvitance, nelze přehlédnout, že sama žalobkyně v dovolání uvádí, že ani jedna z nich neobsahuje podpis M. D. Už z tohoto důvodu nelze o nich vůbec uvažovat jako o písemném projevu vůle M. D., kterým nakládala s pozemky a chatou. Chata však byla postavena poté, co manželé R. a M. D. pozemky v roce 1954 zakoupili, a byla tak předmětem jejich zákonného majetkového společenství (žalobkyně popsala před soudem prvního stupně chatu jako dřevěnou stavbu spojenou se zemí pevným základem a v prohlášení z 5. 7. 1960 je označena jako chata bez čísla s podezdívkou, pod níž se nachází sklep). Kupní smlouva, kterou převáděl jen jeden z manželů nemovitost náležející do zákonného majetkového společenství, byla podle § 36 odst. občanského zákoníku neplatným úkonem (srov. R č. 15/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Teprve v dovolacím řízení přichází žalobkyně s tvrzením, že chata byla ve výlučném vlastnictví R. D., k tomuto novému tvrzení však dovolací soud jako soud přezkumný nemůže přihlížet.

Dovolací soud tedy považuje za správný závěr odvolacího soudu, že tzv. kvitance nebyly písemnou kupní smlouvou, uzavřenou vlastníky předmětných pozemků a chaty se žalobkyní.

Jiná je však situace pokud jde o prohlášení z 5. 7. 1960. Tezi odvolacího soudu, že prohlášení o tom, že kupní smlouva byla uzavřena, nenahrazuje písemnou kupní smlouvu, nelze nic vytknout. Odvolací soud však přehlédl, že v uvedeném prohlášení jsou specifikovány nemovitosti ve vlastnictví manželů D.: pozemky parc. č. 87/1, č. 98 a č. 99, nabyté koupí od manželů P. a chata na pozemcích manžely D. postavená, dále je uvedeno, že byla ujednána kupní cena 6.000 Kč za chatu a polovinu pozemků, která byla již zaplacena, a manželé D. jednoznačně vyjádřili vůli, aby "v nové vložce, do níž bude příslušný pozemek zapsán", čímž je třeba rozumět pozemky dříve již specifikované, "bylo vloženo právo vlastnické pro žalobkyni na jednu polovici a pro M. D. na jednu polovici". Jestliže "prohlášení" bylo učiněno vlastníky předmětných nemovitostí manžely D. a žalobkyní za účelem odstranění vad jejich předchozího převodu, jehož nebyla M. D. účastna, a které nemělo také požadovanou písemnou formu, pak s přihlédnutím k těmto okolnostem, nelze výkladem ve smyslu § 31 odst. l občanského zákoníku dospět k jinému závěru, než že jde o kupní smlouvu, uzavřenou mezi manžely D. jako prodávajícími a žalobkyní jako kupující, jejímž předmětem byla polovina specifikovaných pozemků a chata na nich se nacházející, když nepřevedena zůstala pouze polovina pozemků. Neobstojí námitka žalobkyně, že nabytí vlastnického, resp. spoluvlastnického práva žalobkyně k nemovitostem je dáno jeho zápisem v pozemkové knize, k němuž došlo v roce 1960. Podle § 111 odst. 1 občanského zákoníku (účinného až do 31. 3. 1964) vlastnické právo přecházelo smlouvou. Občanský zákoník tedy opustil princip intabulace, to znamená, že účinný převod vlastnického práva nebyl již spojen se zápisem do veřejných kniha ( srov. rozhodnutí č. 1 a 6/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalobkyní podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, pokud jde o aplikaci § 31 odst. l občanského zákoníku při výkladu prohlášení z 5. 7. 1960, resp. závěru, že mezi R. a M. D. a žalobkyní nedošlo k uzavření písemné kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí (spoluvlastnického podílu), je rozsudek odvolacího soudu nesprávný. Byl proto podle § 243b odst. 1 OSŘ zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2001

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková