22 Cdo 1690/2004
Datum rozhodnutí: 06.06.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1690/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věcí žalobců: a) J. B., b) A. B. a c) Z. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) H. S., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1012/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2004, č. j. 6 Co 2862/2003-115, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali, aby soud žalovaným uložil povinnost odstranit z jejich pozemku chatu, pozemek vyklidit a zaplatit jim 13 671,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které získávají užíváním pozemku žalobců.

Okresní soud v Písku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 6 C 1012/2001-87, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhají, aby žalovaným bylo uloženo odstranit stavbu chaty ev. č. 11 postavenou na pozemku č. parc. 149 zastavěná plocha v k. ú. Z., obec V. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 4 měsíců od právní moci rozsudku a žalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 13 671,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 29. 11. 2001 do zaplacení . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že se žalobci v roce 1994 stali na základě rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě ) spoluvlastníky shora uvedeného pozemku, na němž se nachází chata žalovaných, postavená na základě stavebního povolení a zkolaudovaná jako objekt dočasného významu s časovým omezením trvání na dobu platnosti nájemní smlouvy, uzavřené v roce 1978 žalovaným 1) se Státními lesy Č. B., Lesní závod M., a to do 31. 12. 1988. Podle zmíněné smlouvy měla být chata odstraněna ve lhůtě nepřesahující její životnost, to je 25 let od roku 1978. Žalobci dali žalovaným v roce 1999 výpověď z nájemního vztahu. Soud prvního stupně konstatoval, že se žalobci domáhali odstranění stavby předmětné chaty podle § 126 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 ObčZ a že jejich žaloba není důvodná. Uvedl, že stavba chaty byla řádně povolena a kolaudována a podle stavebních předpisů šlo o stavbu trvalého charakteru. Pokud jde o otázku časového vymezení užívání pozemku, na němž chata stojí, soud na základě skutečnosti, že žalovaní zakoupili chatu od původního vlastníka v dobré víře, že ji budou moci užívat po celou dobu svého života, řádně platili nájemné a měli vůli se s vlastníky pozemku dohodnout o konkrétní výši nájemného, uzavřel, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby jenom kvůli neshodě ohledně výše nájemného měli chatu odstranit. Žalobu neshledal důvodnou ani v části týkající se bezdůvodného obohacení žalovaných.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 6 Co 2862/2003-115, k odvolání žalobců změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni odstranit stavbu chaty ev. č. 11 na pozemku p. č. 149 zastavěná plocha v katastrálním území Z., obec V., okres P. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci rozsudku . V části výroku, kterou žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 13.671,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 29. 11. 2001 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud konstatoval, že není podstatné, zda z hlediska stavebních předpisů byla chata žalovaných na pozemku žalobců stavbou trvalou či dočasnou. Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku na jeho pozemku stavbu, a pozemek je dle dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby právo na tomto pozemku stavbu mít, neboť v opačném případě by neoprávněně zasahoval do vlastnického práva vlastníka pozemku. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 uvedl, že zanikne-li nájemní právo, zanikne občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. V případě, že vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku stavbu v důsledku časového omezení toto právo zaniklo, nenáleží mu námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Jestliže stavebník umístí stavbu na cizím pozemku na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku. V dané věci byly smlouvy uzavřeny k dočasnému užívání pozemku a výpověď nájemní smlouvy se řídila § 677 ObčZ a § 22 zákona o půdě s tím, že výpovědní lhůta činila 3 měsíce a započala běžet prvního dne následujícího po doručení výpovědi. Zanikl-li nájemní vztah žalovaných, zanikl i právní důvod mít stavbu umístěnou na pozemku žalobců. V souvislosti s tím odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdon 240/97 a 22 Cdo 802/2002. Ani námitka rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy není na místě (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99).

Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují, jak výslovně uvádějí, dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ (existenci prvního z těchto důvodů však nijak nekonkretizují). Pokud odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu obsahu vlastnického práva s dobrými mravy přichází v úvahu pouze výjimečně, pak v aplikaci na daný případ jde o vadné právní posouzení věci. Jejich chata byla zřízena jako stavba trvalá. V dané lokalitě bylo takto postaveno na pozemcích žalobců dalších 14 chat a žalobci budou zřejmě podávat další žaloby na jejich odstranění. V roce 1990 byl předmětný pozemek vyňat z lesního fondu; právo osobního užívání tohoto pozemku nebylo možno zřídit. Proto byl sjednán jeho nájem na dobu určitou. Z hlediska zásad dobrých mravů nemělo zůstat stranou pozornosti soudu jednání žalobců, kteří předmětný pozemek nabyli do vlastnictví s vědomím existence chat na něm a možného získání nepřiměřených finančních podmínek při sjednávání smluv o nájmu. Dovolatelé poukazují na svůj vážný zdravotní stav a stáří, vyžadující pobyt klidném a zdravém prostředí chaty, s tím, že její rozbourání by nebyli schopni zajistit a že by je mohlo vážně ohrozit jejich zdraví i život. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).

V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 OSŘ).

Nejvyšší soud již v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/2000, pod č. 72/2000 uvedl, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, rozhodnutí C 1218 uvedl, že v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/2001, se uvádí, že v případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na právních názorech vyslovených v těchto rozhodnutích dovolací soud setrvává s tím, že se plně uplatní i v daném případě. Lze shrnout, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.

V dané věci není pochybnost o tom, že žalovaní nemají k pozemku žalobců časově neomezené právo umožňující mít na pozemku stavbu. Z obsahu smlouvy o přenechání nemovitosti (pozemků ke stavbě chaty) k dočasnému užívání, kterou uzavřel žalovaný 1) 10. 1. 1978 se Státními lesy Č. B. (č. l. 11) jasně vyplývá, že si museli být vědomi dočasnosti svého oprávnění a že museli být na nutnost chatu odstranit připraveni; spoléhání na to, že stavba na pozemku nakonec bude moci zůstat, nevycházelo z reálného posouzení právní situace.

Dočasné právo mít na cizím pozemku stavby se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci staveb informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení pozemku po zániku práva mít na něm stavbu. Opačný názor nemá oporu v zákoně a dovolatelé ani neuvádějí ustanovení, o který by jej opřeli.

Proto nelze dovodit, že by rozhodnutí o odstranění chaty bylo v rozporu se zákonem nebo že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy. S tvrzením, že by realizace rozhodnutí mohla ohrozit závažně jejich zdraví i život přicházejí žalovaní až v dovolacím řízení a proto k nim nelze přihlédnout (§ 241a odst. 4 OSŘ).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadené části správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobcům náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu