22 Cdo 1681/2007
Datum rozhodnutí: 06.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1681/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 77/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2007, č. j. 26 Co 369/2005-403, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2007, č. j. 26 Co 369/2005-403, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zastavení řízení ohledně vypořádání dluhu z titulu půjčky od D. K. z 25. 4. 1992 a dluhu z titulu půjčky od Č. s., a. s., podle smlouvy ze 17. 3. 1995, a rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2007, č. j. 26 Co 369/2005-403, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 197,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. V.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 6 C 77/99-277, pod bodem I. výroku řízení částečně zastavil. Pod body II. a III. žalovanému přikázal k úhradě dluh z půjčky č. 61-813066-8, vedené u Č. s., a. s., ve výši 99 018,35 Kč, dluh z půjčky č. 61-813261-1, vedené u Č. s., a. s., ve výši 10 288,60 Kč a dluh z půjčky od P. s. p., a. s., S. H. ve výši 20 500,- Kč. Pod bodem IV. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 48 987,44 Kč. Pod body V. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k 30. 4. 1996. Účastníci se dohodli na vypořádání movitých věcí (vybavení domácnosti), nevypořádán zůstal nákladní automobil LIAZ SPZ TU 95-18 s návěsem SPZ TU 62-35, nákladní automobil LIAZ SPZ TUA 10-28 s návěsem SPZ TU 64-98, finanční prostředky vynaložené na leasing osobního automobilu Škoda Favorit a dále závazky z půjček poskytnutých Č. s., a. s., P. s. p., a.s., S. H. a D. K. Soud prvního stupně nákladní automobily s návěsy nezahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a nevypořádal ani částku 512 400,- Kč, získanou prodejem v pořadí druhého označeného automobilu s návěsem po rozvodu manželství účastníků, s tím, že tyto dopravní prostředky sloužily výlučně k výkonu povolání žalovaného k jeho podnikatelské činnosti a užíval je i po rozvodu manželství. Naproti tomu, i když smlouvu o finančním leasingu ohledně automobilu Škoda Favorit uzavřel žalovaný jako podnikatel a po rozvodu manželství se stal jeho vlastníkem, podle názoru soudu prvního stupně tento automobil nebyl využíván výhradně pro výkon povolání žalovaného, ale sloužil i pro potřeby rodiny. Částku, která tvořila zálohu na kupní cenu tohoto automobilu a byla zaplacena za trvání manželství, tj. 134 447,88 Kč, soud prvního stupně hodnotil jako vnos ze společných prostředků účastníků na oddělený majetek žalovaného bez ohledu na to, zda byla splácena z podnikatelských prostředků žalovaného a v jakém rozsahu ten který z účastníků užíval automobil pro potřeby rodiny. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dluhy z půjček od Č. s., a. s., a P. s. p., a. s., S. H. jsou společné. Povinnost zaplatit tyto dluhy soud uložil žalovanému, který ve splácení půjček pokračoval i po rozvodu manželství. Protože Ing. F. zaplatil Č. s., a. s., na vyčíslený dluh z půjček ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků za každého z účastníků částku 42 073,50 Kč a 4 593,50 Kč, je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit na vypořádání těchto dvou půjček částku 7 986,50 Kč a dále pak polovinu dluhu z půjčky od P. s. p., a. s., ve výši 10 250,- Kč. Do bezpodílového spoluvlastnictví soud prvního stupně nezahrnul podíl žalovaného na nemovitosti č. p. 170 v kat. území T. a nevypořádal půjčku od M. J. ve výši 170 000,- Kč s tím, že nemovitost žalovaný nabyl po zániku bezpodílového spoluvlastnictví a dluh z uvedené půjčky je osobním závazkem žalovaného. Ohledně vypořádání dluhu z půjčky od Č. s., a. s., ve výši 349 832,67 Kč a z půjčky od D. K. ve výši 400 000,- Kč, soud prvního stupně řízení zastavil, neboť žalovaný, který vznesl návrh na vypořádání těchto dluhů, vzal tento návrh zpět.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. ledna 2007, č. j. 26 Co 369/2005-403, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve výroku I. ve správném znění: Řízení se zastavuje ohledně vypořádání dluhu z titulu půjčky od D. K. ze dne 25. 4. 1992 a dluhu z titulu půjčky od Č. s., a. s., dle smlouvy č. 53-822664-0 ze dne 17. 3. 1995. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud k námitkám vzneseným účastníky v odvoláních, kdy žalovaný se domáhal oddělení sféry jeho podnikání od majetkové podstaty bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a žalobkyně naproti tomu, aby půjčky související s podnikáním žalovaného byly považovány jako jeho výlučné závazky, ale příjem z prodeje tahače a návěsu získaný žalovaným v krátkém čase před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví, uvedl, že výnos z podnikání je stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů zdrojem bezpodílového spoluvlastnictví, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 obč. zák. ve znění právní úpravy účinné do 31. 7. 1998, jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání, jde o použití prostředků bezpodílového spoluvlastnictví účastníků na oddělený majetek jednoho z manželů , který by měl do společného majetku nahradit, co tak bylo vynaloženo na jeho oddělený majetek. Zde odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, podle nichž podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což bude zpravidla představovat cenu podniku. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. J. B. ze dne 3. listopadu 2006, ze kterého zjistil, že firma žalovaného vykazovala jak k 31. prosinci 1995, tak i k 30. dubnu 1996, záporné čisté obchodní jmění a její účetní hodnota se rovnala nule, mj. při zohlednění výnosu z prodeje tahače a návěsu a dluhů z půjček od D. K. ve výši 400 000,- Kč a Č. s., a. s., ve znalcem zjištěné výši 333 664,- Kč. I když se soud prvního stupně cenou podniku žalovaného nezabýval, podle odvolacího soudu bylo možné učinit závěr, že ze strany žalovaného není v souvislosti s jeho podnikáním co do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nahrazovat, a rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud se začal zabývat cenou podniku žalovaného až po uplynutí tří let od podání žaloby, přestože požadavek na vypořádání ceny podniku žalovaného nebyl v žalobě uveden a soud prvního stupně se jí nezabýval. Podle žalovaného zde došlo k porušení dvouinstančnosti řízení. Nesprávné právní posouzení věci podle žalovaného spočívá v tom, že rozsudek soudu ohledně položky I. byl potvrzen a vedle tohoto v ceně podniku žalovaného byly tyto položky znovu zahrnuty a že odvolací soud započítal do vypořádání nákladní automobily včetně návěsů, které byly jako aktiva zahrnuty do majetku podniku žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně, i když sama dovolání nepodala, k dovolání žalovaného uvedla, že jsou dány důvody pro dovolání, avšak odlišné, než uvedl žalovaný.

Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 167 odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení.

Z citovaného ustanovení § 167 odst. 1 OSŘ vyplývá, že rozhodnutí o zastavení řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, kdy je o zastavení řízení rozhodnuto rozsudkem v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, není přípustné. Totéž platí i o dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 795/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen Soubor rozhodnutí ) pod C 1862, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované tamtéž pod C 2558.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zastavení řízení ohledně vypořádání dluhu z titulu půjčky od D. K. z 25. 4. 1992 a dluhu z titulu půjčky od Č. s., a. s., podle smlouvy ze 17. 3. 1995, č. 53-822664-0, a rozhodnuto o nákladech řízení, podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Soud prvního stupně shodně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 23. května 2003, č. j. 6 C 77/99-154, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. října 2003, č. j. 26 Co 287/2003-171, nezahrnul do společného jmění manželů osobní automobil Škoda Favorit SPZ TUH 37-72, neboť žalovaný se stal jeho vlastníkem až po rozvodu manželství. Na rozdíl od tohoto svého dřívějšího rozsudku, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení, však při vypořádání vycházel z částky 134 447,88 Kč, která tvořila zálohu na kupní cenu tohoto vozidla a byla zaplacena na leasingových splátkách ze společných prostředků účastníků za trvání manželství. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu, pak dovolání směřující do této části rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.

Pokud soudy vypořádaly částku 134 447,88 Kč jako vnos ze společného majetku účastníků do majetku žalovaného, což znamená, že žalovaný je ji povinen nahradit do společného majetku a tato částka se tak stává předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak rozhodnutí soudů zcela vychází ze zjištěného skutečného stavu věci a je v souladu s hmotným právem viz § 150 věta druhá ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Rozhodnutí obou soudů zde nelze nic vytknout, ostatně ani žalovaný v tomto směru žádné konkrétní námitky v dovolání neuvedl.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 637 zaujal právní názor, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí . Jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání.

Odvolací soud neporušil zásadu dvouinstančnosti tím, že v odvolacím řízení doplnil dokazování nařízením znaleckého posudku ohledně podniku žalovaného, neboť tak učinil v souladu s § 213 odst. 4 OSŘ. Neporušil ji ani tím, že se až v odvolacím řízení zabýval něčím (podnikem žalovaného či investicemi s jeho podnikáním souvisejícími), co žádný z účastníků ve lhůtě tří let od zániku jejich společného jmění manželů neučinil předmětem vypořádání, poněvadž žalobkyně předmětem vypořádání (byť nesprávně) učinila podnik žalovaného tím, že žalobou žádala vypořádání i věcí, jež tvořily podstatnou součást podniku žalovaného. Na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků rozhodnutím soudu neměly žádný vliv ani investice do podniku žalovaného, protože s ohledem na jeho nulovou cenu v rozhodné době nebylo co započítávat. Ostatně potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně nebyly vypořádány žádné z věcí, které byly ve výlučném vlastnictví žalovaného jako podnikatele, tj. i nákladní automobil tahač LIAZ SPZ TU 95-18 a návěs k tahači LIAZ SPZ TU 62-35, a ve výpočtu částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů se nepromítá nic, co by souviselo k podnikáním žalovaného. Žalovanému tak nevznikla žádná újma na jeho právech z vypořádání podniku a za této situace nemůže mít objektivně žádný zájem na tom, aby kvůli ceně podniku byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Dovolání v tomto rozsahu bylo tedy podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn [§ 243b odst. 5, § 218 písm. b) OSŘ].

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vypořádání dluhů z půjček u Č. s., a. s., a P. s. p., a. s., U. H., by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť soud prvního stupně o nich rozhodl shodně jako ve svém dřívějším rozsudku.

Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně vypořádání uvedených dluhů z půjček, nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této části není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání žalovaného, pokud jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části ve věci samé, podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 108 793,- Kč), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 12 897,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2008

JUDr. František B a l á k

předseda senátu