22 Cdo 1671/2015
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 145 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 40a obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 1671/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. B. , zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalovanému R. V. , zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 31/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co 330/2014-227, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co 330/2014-227, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 10 C 31/2011-198, vypořádal společné jmění účastníků (obsah rozsudku je účastníkům i dovolacímu soudu znám, proto se na něj pro stručnost odkazuje). Uložil též žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vypořádací podíl částku 445 946 Kč do šesti týdnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co 330/2014-227, rozsudek soudu prvního potvrdil a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni náklady odvolacího řízení 9 827 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud považoval za správné vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů (manželství uzavřené 2. 6. 1990 zaniklo rozvodem 11. 3. 2011). Do společného jmění manželů (dále SJM ) nabyli účastníci i pozemek s garáží k. ú. J. (výrok I. písm. f/ rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaný sám uzavřel 16. 11. 2005 kupní smlouvu, kterou koupil pozemek a garáž za 150 000 Kč. Neprokázal však, že kupní cenu zaplatil ze svých výlučných prostředků, které mu darovali rodiče R. a V. V. Ti jako svědci vypověděli, že šlo o půjčku, a listina, předložená žalovaným, označená jako darovací smlouva z 5. 2. 2004, je pouhý příslib daru. Žalovaný dluh vůči rodičům také 12. 2. 2007 písemně uznal. Finanční prostředky získané za trvání manželství formou půjčky se stávají společným závazkem obou manželů a věci pořízené z těchto peněz součástí SJM.

Žalovaný sám uzavřel 16. 8. 2010 a 24. 11. 2010 darovací smlouvy, kterými daroval garáž a pozemek matce V. V., a ta je v katastru nemovitostí vyznačena jako jejich vlastnice. Protože však k převodu nemovitostí náležejících do SJM účastníků na třetí osobu došlo bez souhlasu žalobkyně, jde podle § 145 odst. 2 a § 40a zákona č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák. ) o relativně neplatné právní úkony, jejichž neplatnosti se žalobkyně (v rámci žaloby) dovolala. Tyto nemovitosti tak patří do SJM.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění od 1. 1. 2014 (dále o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena . Tyto otázky jsou:
a) zda věc, kterou manžel koupí se svých výlučných prostředků, patří do SJM. Při hodnocení důkazů došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého věc pořízená z výlučných prostředků jednoho z manželů kupní smlouvou uzavřenou jen jedním z manželů, je ve výlučném vlastnictví tohoto manžela. Žalovaný dále dovozuje, že k darování částky 150 000 Kč došlo darovací smlouvou 5. 2. 2004 a uznání dluhu je důsledkem změny závazku. Případně vedle smlouvy darovací vznikl závazek ze smlouvy o půjčce.
b) zda je darovací smlouva reálný či obligační kontrakt. Odvolací soud uvedl, že smlouva z 5. 2. 2004 je pouze příslibem daru, ale dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud neřešil otázku, zda k uzavření faktické darovací smlouvy nedochází bezprostředně po jejím uzavření, ale až po určité době (odkaz na § 628 obč. zák.). K tomu, kdy byly peníze předány, žádné důkazy provedeny nebyly. Zjištění, že nedošlo k darování peněz, ale jen k příslibu jejich daru, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
c) zda se relativní neplatnosti dovolává účastník vůči stranám právního úkonu nebo vůči soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/20007, ze kterého se podává, že účinky relativní neplatnosti nastanou jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníkovi právního úkonu, popřípadě namítne-li neplatnost úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem, vůči všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, kdy projev vůle došel poslednímu z nich. Žalobkyně právní úkon, kterým by se dovolala neplatnosti darovacích smluv neučinila, neboť se tak musí stát hmotně právním úkonem vůči druhé straně, zde tedy proti převodci a také nabyvatelce.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl. Přípustnost dovolání předestřené otázky nezakládají. Žalovaný totiž zpochybňuje hodnocení důkazů (obsah darovací smlouvy) a nově přichází s tvrzením o změně závazku. Nejvyšší soud také dospěl v rozhodnutí z 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, k závěru, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je vykonáno i tehdy, bylo-li uplatněno žalobou podanou u soudu. Tak tomu bylo v dané věci. Teprve v dovolacím řízení přichází žalovaný s tím, že žalobkyně se relativní neplatnosti darovacích smluv nedovolala vůči V. V. Kdyby námitku včas uplatnil, žalobkyně by doložila, že námitku vznesla dopisem z 30. 5. 2011, který připojuje.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastníkem řízení. Dále se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále opět jen obč. zák. . Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, neboť toto rozhodnutí není v daném případě použitelné. V něm Nejvyšší soud uvedl, že věc pořízená za trvání manželství kupní smlouvou uzavřenou jen jedním z manželů z jeho výlučných prostředků je ve výlučném vlastnictví tohoto manžela. Žalovaný však přehlíží, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní cenu za garáž a pozemek ze svých oddělených prostředků nezaplatil. Spojuje tak nesprávný právní názor odvolacího soudu s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého soud vycházel. Dovolací soud je však skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán, neboť dovoláním lze napadat rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení, nikoli že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud dodává, že bez významu jsou jeho námitky týkající se darovací smlouvy ze 4. 2. 2004. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46).

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu, kterým manžel nakládal s majetkem nad rámec obvyklé správy (uzavřel kupní smlouvu s třetí osobou).

Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů (§ 145 odst. 2 věta první obč. zák.). V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 2 věta druhá obč. zák.).

Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a větu první obč. zák.).

Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2007, že k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu "mimosoudně". V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985). K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2237/2008 nebo v rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Pro danou věc z toho vyplývá, že dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák. lze i žalobou, jak to žalobkyně učinila ohledně darovacích smluv, kterými žalovaný daroval garáž a pozemek matce V. V. Žalobkyně však v řízení netvrdila a neprokazovala, že se neplatnosti těchto úkonů dovolala i vůči V. V. O tom, že je povinna uvést všechny významné skutečnosti a označit důkazy ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., byla také poučena soudem prvního stupně při jednání 31. 3. 2014 (čl. 188). Jestliže v řízení tak bylo prokázáno, že žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti těchto darovacích smluv jen vůči žalovanému, nikoli však vůči V. V., tedy vůči všem účastníkům těchto smluv, pak je závěr odvolacího soudu o jejich neplatnosti v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu a tudíž nesprávný. Není rozhodné, že sám žalovaný poukázal na to, že se žalobkyně nedovolala relativní neplatnosti darovacích smluv vůči nabyvatelce V. V., až v dovolacím řízení (nejde tu o nové skutkové tvrzení, ale o právní důsledky prokázané skutečnosti; ostatně břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně řádně vznesené námitky tu tížilo žalobkyni).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zjištěny nebyly. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta prvá o. s. ř. Neshledal důvod k jeho změně, neboť odvolací soud může ještě zvažovat vypořádání SJM s přihlédnutím k tomu, že dotčené nemovitosti (pozemek a garáž) vypořádat nelze.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. září 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu