22 Cdo 1663/2001
Datum rozhodnutí: 27.11.2001
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1663/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupeného advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 581/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2001, č. j. 20 Co 587/2000-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. září 2000, č. j. 5 C 581/97-89, uložil žalovanému povinnost vyklidit z pozemků parc. č. 1959/4 a parc. č. 2962/2 v obci R. n. J., katastrální území D. R. stavbu sestávající ze 2 kusů mobilních buněk s přístavbou skladu a silniční panely pod stavbou ležící, to vše nejpozději do 31. 10. 2000 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů (výrok II) a soudním poplatku (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2001, č. j. 20 Co 587/2000-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v části výroku I. ve lhůtě k vyklizení pozemků tak, že žalovaný je povinen vyklidit pozemky parc. č. 1959/4 a 2962/2 do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. f) zák. č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ), a dále uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Namítá, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudy tím, že soudy neprovedly výslech znalce a neumožnily tak účastníkům řízení klást znalci otázky a doplnění znaleckého posudku. Žalovaný tedy neměl možnost vyjádřit se k provedenému znaleckému posudku, který odpověděl kladně na otázku, zda stavba obslužného objektu veřejné lyžařské školy je spojena se zemí pevným základem, a nebylo mu tak umožněno prokázat tvrzení, že jde o stavbu nemovitou. V řízení byla také porušena procesní zásada vyplývající z § 127 OSŘ, že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku cestou volného hodnocení důkazů dospěl pouze podle popisu stavby k nesprávnému zjištění, že stavba není spojena se zemí pevným základem, a tudíž nejde o nemovitou věc, aniž by znalce vyslechl. K vadě řízení došlo i tím, že odvolací soud mu neumožnil vyjádřit se resp. být dále slyšen jako účastník řízení ke stavebnětechnickému charakteru stavby. Tím porušil ustanovení § 215 věta druhá OSŘ. Žalovaný spatřuje vadu řízení také v nesprávné formulaci žalobního petitu, který do výroku svého rozsudku převzal soud prvního stupně, neboť jde-li vlastníkovi pozemku o vyklizení jeho pozemků od stavby ve vlastnictví jiné osoby, je správné žalovat nikoliv na vyklizení pozemku, ale na odstranění stavby, ať již jde o stavbu nemovitou nebo movitou . Dále žalovaný vznáší pochybnosti o materiální vykonatelnosti rozsudků a předkládá znalecký posudek P. H. podle kterého stavba není přemístitelná bez narušení její podstaty, přičemž při demontáži a montáži stavebních prvků stavby by došlo k cca 70% znehodnocení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudku soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 OSŘ

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení). O takové případy však v dané věci nejde.

Vada řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, která je dána, jestliže nesprávným postupem soudu byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Nesprávným postupem rozumí se postup, kterým byla účastníkovi odňata možnost realizovat ta procesní práva, která mu občanský soudní řád přiznává. Má-li být naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení, musí ze strany soudu dojít k porušení konkrétního procesního ustanovení, jehož bezprostředním následkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem: např. účastníku není umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům.

Pod ustanovení § 237 odst. l písm. f) OSŘ však nelze podřadit takový postup, kdy soud v mezích svého oprávnění stanoveného v § 120 odst. l OSŘ neprovede účastníkem navržený důkaz - výslech znalce (srovnání též rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. C 41 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud ČR). Neprovedení důkazů, třeba i navržených účastníkem, a nevypořádání se s těmito důkazními návrhy, může založit pouze dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, tj. vadu řízení, která za určitých předpokladů mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem se však dovolací soud může zabývat, jen jde-li o dovolání přípustné.

Ze spisu také vyplývá (čl. 88, protokol o jednání před soudem prvního stupně z 7. 9. 2000), že znalecký posudek byl přečten k důkazu a poté, právní zástupce žalovaného uvedl, že žádné důkazní návrhy nečiní . Žalovaný měl tedy možnost se k uvedenému důkazu vyjádřit; ostatně tak učinil i v odvolání a při jednání odvolacího soudu. Výslech znalce žalovaný v průběhu řízení nenavrhoval. Za těchto okolností lze mít zato, že se soud mohl spokojit s písemným posudkem znalce.

Podle § 215 OSŘ podá předseda nebo pověřený člen senátu odvolacího soudu zprávu o dosavadním průběhu řízení. Potom se vyjádří účastníci a přednesou své návrhy.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 23. 4. 2001 vyplývá, že soud postupoval v souladu se zákonem. Pověřený člen senátu nejprve přednesl zprávu o stavu věci podle obsahu spisu soudu prvního stupně a sdělil dosavadní průběh řízení. Právní zástupce žalovaného navrhl provedení důkazu potvrzením Stavebního úřadu v R. n. J. z 13. 9. 2000, který byl proveden. K tomuto důkazu se vyjádřila zástupkyně žalovaného. Bylo přečteno odvolání žalovaného a k němu se vyjádřila právní zástupkyně žalobkyně, která nenavrhovala doplnění dokazování. Právní zástupkyně žalovaného a po ní právní zástupce žalobkyně přednesli závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu. Z uvedeného plyne, že žalovanému nebyla odvolacím soudem odňata možnost před ním jednat.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V posuzovaném případě však nebyl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.

Jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 OSŘ, nebo zda postupoval podle § 219 OSŘ, nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek se ovšem podle svého obsahu liší od rozsudku soudu prvního stupně pouze potud, že žalovanému určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení předmětných pozemků.

Ve výroku, jímž odvolací soud změnil (prodloužil) žalovanému lhůtu k plnění - k vyklizení pozemku, který má (ve shodě s ustanovením § 160 odst. 1 OSŘ), jakožto vedlejší (akcesorický) výrok sám o sobě povahu usnesení, není dovolání (ve smyslu § 238a OSŘ.) přípustné rovněž, neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ OSŘ). K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28 a rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. C 154 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud ČR). Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě, by ovšem nevedlo ke stavu pro žalovaného příznivějšímu (v porovnání s tím, jak byla otázka lhůty k vyklizení řešena před jeho vydáním); potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v dovolacím řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku, odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Potvrzujícímu rozsudku sice předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí (rozsudkem z 26. 1. 1999, č. j. 5 C 581/97-39 žalobě vyhověl stejně jako rozsudkem z 7. 9. 2000, č. j. 5 C 581/97-89). Odvolací soud ani ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, a žalovaní před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nenavrhli vyslovení přípustnosti dovolání. Není tedy dána přípustnost dovolání ani podle § 239 OSŘ.

Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání přípustné. Dovolací soud proto, aniž se mohl zabývat přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ, dovolání odmítl [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2001

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu