22 Cdo 1659/2005
Datum rozhodnutí: 29.03.2006
Dotčené předpisy: § 130 předpisu č. 40/1964Sb., § 134 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1659/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 23 Co 10/2005-167, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 C 1020/2002-97, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem pozemku v obci N., k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl f o výměře 213 m2 je žalobkyně s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v R. na LV č. 61 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, na parcele č. 4/1 jako díl g . Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. 4/1 v obci a kat. území N., včetně sporné části označené v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky z roku 1976 jako díl f , žalovaný. Právní předchůdce žalovaného V. K., právní předchůdce žalobkyně J. P. a MNV v N. uzavřeli 20. 3. 1966 smlouvu o přemístění veřejné cesty, podle níž se účastníci smlouvy dohodli, že V. K. postoupí část svého pozemku parc. č. 4 o šířce 4 m a délce cca 45 m ve prospěch J. P. s tím, že J. P. pozemek oplotí. V. K. současně dal souhlas k vybudování cesty přes sporný pozemek, kterou měl vybudovat J. P. na vlastní náklady, neboť získá část pozemku pod bývalou cestou. Změnu půdních změn u Geodézie a kartografie v N. S. se zavázal zajistit MNV v N. V. K. jako převodce a J. P. jako nabyvatel uzavřeli ohledně oddělené části pozemku parc. č. 4 kupní smlouvu. Kupní cena činila 3 500,- Kč. J. P. oddělenou část pozemku oplotil a užíval ji od roku 1966, po jeho smrti postupně Z. P. a Z. J. s rodinami. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že sporný pozemek užíval od roku 1981, kdy od V. K. koupil mj. pozemek parc. č. 4/1. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že sporný pozemek označený v geometrickém plánu z roku 1976 písmenem f nabyla do vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Z. P. vydržením k 1. 4. 1984. Její právní předchůdce J. P. odvozoval dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, od smlouvy z 20. 3. 1966. Žalobkyně se stala vlastnicí tohoto pozemku k 1. 1. 1992, neboť pozemek užívala nerušeně následně po Z. P. a k přerušení vydržecí doby nepostačovalo oznámení žalovaného, že mu věc patří, případně jeho zásahy do práva držby. Žalovaný žalobu u soudu nepodal. Za důvodnou neuznal námitku žalovaného, že žalobkyně a její právní předchůdkyně nemohly být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří s ohledem na výměru pozemků, které nabyly dědictvím, a jejich výměru, pokud by sporný pozemek měly ve svém vlastnictví. Soud poukázal na to, že v rozhodnutích o dědictví po J. P. a Z. P. výměry pozemků uvedeny nebyly a že díl f pozemku parc. č. 4/1 ke dni nabytí účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. nebyl v užívání socialistické organizace. Díl pozemku označený písmenem g se netýká pozemku parc. č. 4/1, ale parc. č. 6, kterou žalovaný nevlastní.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně skutkového závěru, že ani po roce 1981, kdy se žalovaný stal vlastníkem sousední nemovitosti, nedošlo k přerušení držby sporného pozemku matkou žalobkyně a žalobkyní, neboť tyto až do roku 1992 se chovaly jako jeho vlastnice. Otec žalobkyně J. P. držel sporný pozemek od roku 1966 z omluvitelného omylu, že mu věc patří, neboť se zřetelem k účasti MNV na celé věci se důvodně spoléhal na to, že věc je vyřešena v souladu s právem . Právním důvodem oprávněné držby pozemku matkou žalobkyně, která v roce 1974 vstoupila do práv J. P., bylo dědění. S ohledem na okolnosti uzavření smlouvy v roce 1966 se důvodně mohla domnívat, že dědí vše, tj. i sporný pozemek, zejména když rozhodnutí státního notářství z 19. 12. 1974 neobsahovalo údaje o výměrách a sporný díl f tvořil jeden funkční celek s pozemkem parc. č. 41 a bývalou cestou parc. č. 421. Na tomto závěru nemůže nic změnit její dopis z 30. 4. 1981, adresovaný radě MNV, v němž žádala o zahrnutí pozemků do vlastnictví k rodinnému domu č. p. 27 . Podle odvolacího soudu důvodem tohoto dopisu mohla být jen její snaha dosáhnout toho, aby MNV splnil svůj závazek nahlásit změny ve vlastnictví pozemků podle smlouvy z roku 1966 u příslušného orgánu. Správný je také právní závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. vydržela část pozemku parc. č. 4/1 o výměře 213 m2, když podle § 872 odst. 6 si mohla započíst i dobu, po kterou měla v držbě její matka . Skutečnost, že v rozhodnutí o dědictví po Z. P. byla u pozemku parc. č. 41 uvedena výměra 198 m2, však u žalobkyně nemohla vyvolat pochybnosti o její dobré víře, že jí sporný pozemek patří, když se ujala držby pozemku v rozsahu, v jakém jej užívali její rodiče od roku 1966 na základě smlouvy s MNV, o níž věděla. Ke ztrátě její dobré víry nepostačovala oznámení žalovaného, že pozemek je jeho vlastnictvím. Na závěru o vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobkyní nemohla nic změnit ani skutečnost, že při jednání mezi účastníky na obci v roce 1991 žalobkyně projevila ochotu věc vyřešit tak, že by formálně uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a pozemek by znovu zaplatila, neboť byla nadále přesvědčena, že sporný pozemek zakoupil její otec a že jí patří.

Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 22 Cdo 1568/2004-156, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud mj. uvedl, že podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe, nemůže být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel. S poukazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že před 1. 1. 1992 došlo mezi účastníky k jednání ohledně sporného pozemku, kdy žalobkyně projevila ochotu ohledně sporného pozemku uzavřít kupní smlouvu a kupní cenu znovu zaplatit. Žalobkyně sama při jednání před soudem prvního stupně 4. 6. 2003 (č. l. 70 spisu) uvedla, že poprvé jí žalovaný napsal v roce 1989, že pozemek jí nepatří a že je jeho. Poté navštívila žalovaného, kdy mu navrhla, že by sporný pozemek s manželem odkoupili. K dalšímu jednání mezi účastníky došlo v roce 1990 na národním výboru v souvislosti s projednáváním daní. , dovodil, že sdělení žalovaného žalobkyni, že sporný pozemek je jeho a nikoli žalobkyně, jakož následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence její dobré víry k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z 22. 10. 2003 v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemku č. 4/1 díl f o Výměře 213 m2 v obci N., katastrálním území N., zapsaného na LV č. 61 u Katastrálního úřadu v R. . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na která odkázal, a závazného právního názoru dovolacího soudu, že k 1. 1. 1992 předpoklad existence dobré víry žalobkyně k předmětnému spornému pozemku nebyl naplněn a nemohlo tak dojít k vydržení jejího vlastnického práva k tomuto pozemku .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že se neseznámila se žádnými okolnostmi, které by u ní vyvolaly pochybnosti o tom, že jí pozemek právem nepatří. Povrchní nedoložené informace žalovaného její dobrou víru nemohly vyloučit. Pro její dobrou víru svědčí i existence kupní smlouvy, která však nebyla vložena do evidence nemovitostí. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že splnila všechny předpoklady vydržení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem, který byl vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku z 29. 11. 2004, od něhož se dovolací soud neměl důvod odchýlit, nelze nic vytknout. K námitce dovolatelky, že dobrou víru o tom, že jí sporný pozemek patří, nepozbyla, dovolací soud dále jen dodává, že není podstatné, zda vlastník pozemku informující domnělého vlastníka o skutečném (právním) vlastnictví pozemku svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). Není také nezbytné, aby vlastník pozemku vyvracel dosavadní přesvědčení držitele věci o tom, že mu věc patří. Sdělení žalovaného žalobkyni v roce 1989, že sporný pozemek patří jemu a nikoli jí, a následná jednání mezi účastníky v roce 1990, byla objektivně způsobilá vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, zda jí sporný pozemek patří. Tím došlo k narušení, resp. zániku, její dobré víry. Protože žalobkyně ke dni 1. ledna 1992 v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nebyla, nemohla k němu k uvedenému datu vlastnické právo vydržet.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu