22 Cdo 1655/2014
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 137 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



22 Cdo 1655/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. Z. , S., zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 10, proti žalovanému J. Z. , B., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem filiálky v Blansku, Wolkerova 2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 29/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-155, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-158, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-155, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-158, s e r u š í a věc s e v r a c í Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Blansku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 6 C 29/2011-104, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci B., zapsaným na listu vlastnictví č. 1099, a to k budově - domu na pozemku parc. č. st. 858, budově - garáži na pozemku parc. č. st. 2709, budově bez čp. jiné stavbě na pozemku parc. č. st. 2710, a pozemkům parc. č. st. 858, st. 2709, st. 2710 a 766/46. Z toho do vlastnictví žalobkyně přikázal podíl o velikosti id. 938/1842 a do vlastnictví žalovaného podíl o velikosti id. 904/1842. Ve výroku II. vymezil v budově v souladu s § 2 písm. f) a § 5 zák. č. 72/1994 Sb., bytové jednotky a společné části domu. Ve výroku III. zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k domu postavenému na pozemku parc. č. st. 858 a k pozemku parc. č. st. 858 ohledně jejich podílů o velikosti id. 938/1842 a id. 904/1842 tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal bytovou jednotku č. 790/2 a k ní náležející spoluvlastnický podíl o velikosti 938/1842 na společných částech budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 858 a k pozemku parc. č. st. 858 v k. ú. a obci B., a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal bytovou jednotku č. 790/1 a k ní náležející spoluvlastnický podíl o velikosti 904/1842 na společných částech budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 858 a k pozemku parc. č. st. 858, vše v k. ú. a obci B. Ve výroku IV. zrušil a následně vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k budově bez čp - garáži na pozemku parc. č. st. 2709 a budově bez čp. jiné stavbě na pozemku parc. č. st. 2710, a pozemkům parc. č. st. 2709, st. 2710 ohledně jejich podílů o velikosti id. 938/1842 a id. 904/1842 tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal budovu jiné stavby společně s pozemkem parc. č. st. 2710, a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal garáž společně s pozemkem parc. č. st. 2709, vše v k. ú. a obci B. Ve výroku V. zřídil právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v tom, že vlastník bytové jednotky je povinen strpět a umožnit vlastníku bytové jednotky vstup do půdního prostoru (společné části budovy) průchodem přes chodbu a umožnit vylez žebřem umístěným v prostoru WC bytu do tohoto půdního prostoru. Věcné břemeno zřídil jako právo věcné a bezúplatné. Ve výroku VI. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 186.219,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně JUDr. Vlasty Němcové a ve výroku VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice prostřednictvím Okresního soudu v Blansku na soudním poplatku částku 4.000,- Kč.
Soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že byla ve věci úspěšná. Přihlédl i k tomu, že pro dlouhodobě pasivní postoj žalovaného žalobkyni nezbylo, než se obrátit se svým nárokem na soud.
K odvolání žalovaného proti výroku VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále ,,odvolací soud ) usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013
-155, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 115.425,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně JUDr. Vlasty Němcové, a ve výroku VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Konstatoval, že žalovaný byl před podáním žaloby informován o možnosti předejít soudnímu sporu společným prohlášením vlastníka budovy o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti a následným vypořádáním formou jejího reálného rozdělení. Návrh na mimosoudní vypořádání zaslala žalobkyně žalovanému dne 14. 2. 2011 prostřednictvím právní zástupkyně (viz č. l. 10 spisu). Žalovaný na návrh nereagoval, později se vyjádřil, že návrh neobdržel. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně učinila vše pro to, aby předešla sporu a vzniku nákladů řízení. Uzavřel, že přestože má rozhodnutí ve věci charakter iudicium duplex a je ku prospěchu oběma stranám, lze s ohledem na okolnosti hovořit o úspěchu žalobkyně, a proto jí přiznal náhradu vzniklých nákladů. Změnu v nákladech řízení soudu prvního stupně odůvodnil tím, že bylo nutné jejich nové vyčíslení podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Má za to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se neřídl zásadou iudicium duplex. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně učinila vše proto, aby předešla sporu a vzniklým nákladům řízení a tvrdí, že i on měl zájem na tom, aby soud rozhodl v souladu s žalobním návrhem. Odkazuje přitom na vyjádření k žalobě. Rovněž namítá, že ani jedna ze stran sporu nemohla prokázat, že upozorňovací dopis právní zástupkyně převzal. Nesouhlasí také s tím, že byla žalobkyni přiznaná odměna za tři úkony právní služby, ač požadovala pouze dva, přitom jedním úkonem byl zmiňovaný upozorňovací dopis , jehož doručení se nepodařilo prokázat. Navíc byl učiněn před účinností novely občanského soudního řádu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a zaváže žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
Žalobkyně uvedla, že odvolací soud rozhodl správně, jestliže dospěl k závěru, že lze hovořit o úspěchu žalobkyně ve věci a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. února 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel především tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedodržel základní procesní zásady spočívající ve výkladu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a neřídil se zásadou iudicium duplex.
Podle § 142 odst. 1 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Již Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, 1980, a nově např. v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
V projednávané věci soud žalobě vyhověl, neboť podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádal navrhovaným způsobem, když podílové spoluvlastnictví zrušil a v budově čp. 790 vymezil bytové jednotky, které následně s dalšími nemovitostmi, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Lze tedy hovořit o plném procesním úspěchu na straně žalobkyně a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatele, že byla žalobkyni přiznána odměna za tři úkony právní služby, ač požadovala pouze dva, přitom jedním úkonem byl již zmiňovaný upozorňovací dopis , označený odvolacím soudem jako předžalobní upomínka, jehož doručení se nepodařilo prokázat, a který byl učiněn před účinností novely občanského soudního řádu.
Protože posouzení právní otázky, zda náklady vynaložené na předžalobní upomínku lze zahrnout do nákladů řízení, bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), a dovolatel řešení přijaté odvolacím soudem v dovolání napadá a rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání v této části přípustné i důvodné.
Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 3.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněném pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vyložil, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení může přiznat jen takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením.
Do nákladů řízení patří pouze takové náklady, jejichž vynaložení je spojeno s řízením; nelze proto do nich zahrnovat náklady vynaložené se zasláním stejnopisu žaloby žalovanému nebo návrhu na zahájení řízení ostatním účastníkům řízení podle § 79 odst. 3 věty druhé, náklady spojené s předžalobními upomínkami, náklady vzniklé při pokusu o mimosoudní vyřešení sporu, včetně mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, apod. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1098; Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 944).
Protože upozorňovací dopis, který zaslala žalobkyně žalovanému před podáním žaloby dne 14. února 2011, není bezprostředně spojen se soudním řízením, nejde o náklad řízení předpokládaný § 137 odst. 1 o. s. ř. V případě posuzovaného dopisu se nejedná ani o výzvu k plnění, jak ji upravuje § 142a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, a to již především proto, že listinu doručila žalobkyně žalovanému začátkem roku 2011.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni náleží mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, přitom jedním úkonem právní pomoci je předžalobní upomínka ve formě upozorňovacího dopisu , je proto v rozporu s ustálenou praxí a judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatel uplatnil právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014

Mgr. David Havlík
předseda senátu