22 Cdo 1647/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 841 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 142 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1647/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. C., zastoupené advokátem, proti žalované L. S., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 64/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. ledna 2004, č. j. 17 Co 178/2003-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 1 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. J.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 27. 2. 2003, č. j. 5 C 64/2002-51, rozhodl výrokem pod bodem I., že žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem osobního automobilu tovární značky Škoda Felicia Combi Lxi, a že je povinna zaplatit žalobkyni částku 53.162 Kč, se zamítá , a výrokem pod bodem II. o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela 20. 10. 1995 s B. K. smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání - výroby dámského ošacení. Podle této smlouvy ve věcech týkajících se sdružení užívá se název N. sdružení podnikatelů, podíly účastníků na získaném majetku sdružení měly být stejné a příjmy a výdaje měly být prováděny z účtu vedeného K. b., náležejícího do ledna 2000 B. K. Dodatkem ke smlouvě o sdružení z 5. 1. 1999 byl změněn podíl členů sdružení na příjmech a výdajích na 95 % pro žalobkyni a 5% pro B. K. a dodatkem z 30. 12. 1999 se B. K. zavázal převést na žalobkyni kromě jiného i práva z leasingových smluv, k tomu však nedošlo. B. K. uzavřel totiž 20. 10. 1998 leasingovou smlouvu se společnosti Š. s. r. o., jejímž předmětem byl osobní automobil Škoda Felicia Combi Lxi. Podle soudu prvního stupně smlouva též potvrzuje, že ji uzavřel pouze B. K., a to jako podnikatel, kdy je uveden název pro bankovní spojení K. B. N. a předmět podnikání maloobchod a opravy spotřebního zboží. V rubrice název a sídlo banky je uveden účet označený ve smlouvě o sdružení. Podle všeobecných podmínek finančního pronájmu, které jsou součástí leasingové smlouvy, se převzetím vozu nájemcem stává leasingová společnost vlastníkem vozu. Leasingové splátky byly, jak zjištěno ze zprávy leasingové společnosti, zaplaceny od listopadu 1998 do března 2000 (mimo leden a únor 2000) B. K., v lednu a únoru 2000 a od dubna 2000 do úplného zaplacení v prosinci 2001 žalobkyní. B. K. 28. 6. 2000 zemřel a leasingová společnost po zaplacení splátek, doručila notáři projednávajícím dědictví technický průkaz předmětného vozu. Dědičkou práv a povinností vyplývajících z předmětné leasingové smlouvy se podle usnesení soudu prvního stupně z 28. 3. 2002, sp. zn. 22 D 538/2000, stala žalovaná. Předmětný vůz je v držení žalobkyně. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně není účastnicí dědického řízení po zemřelém B. K. a může svá majetková práva uplatnit u soudu. Smrtí B. K. došlo sice k zániku sdružení, ale návrhu na vypořádání, které navrhla žalobkyně, soud nevyhověl s odůvodněním, že předmětný automobil nebyl ke dni zániku sdružení majetkem získaným společnou činností účastníků sdružení, přičemž jen takový majetek lze podle § 841 ObčZ po rozpuštění sdružení vypořádat. Ke dni zániku sdružení byl automobil ve vlastnictví leasingové společnosti a žalobkyně se nemohla stát jeho vlastnicí ani pouhým doplacením leasingových splátek. Sama žalobkyně uvedla, že práva a povinnosti z leasingové smlouvy nebyla na ni převedena a jejich dědičkou se stala žalovaná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 1. 2004, č. j. 17 Co 178/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil potřebná skutková zjištění a za správné považoval i právní posouzení věci. Poukázal na to, že závěr o tom, že předmětný osobní automobil byl ke dni zániku sdružení, tj. ke dni smrti B. K., ve vlastnictví leasingové společnosti, vyplývá jak ze zprávy této společnosti, tak obsahu leasingové smlouvy z 20. 10. 1998. Na tom nemůže nic změnit odlišný názor daňové kontroly, provedené po smrti B. K. Už jen proto, že leasingovou smlouvu uzavřel B. K. a jen on byl leasingovým nájemcem až do své smrti, je vyloučeno, aby žalobkyni v návaznosti na leasingovou smlouvu vznikl k předmětnému automobilu vlastnický, případně spoluvlastnický vztah. Otázka vypořádání akontace leasingových splátek či sankčních plateb, zaplacených před nebo po smrti B. K., je jinou záležitostí, pro posouzení vlastnictví žalobkyně k uvedenému automobilu bez právního významu. Odvolací soud uzavřel, že v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby jí bylo uloženo zaplatit žalované částku 53 162 Kč, bylo zamítnutí žaloby namístě nejen proto, že k tomu nebyl právní důvod, ale i proto, že takovým způsobem se žalobkyně nemůže domáhat ochrany svých práv. Obecně platí, že má-li někdo zato, že někomu dluží určitou částku, může ji sám splnit nebo splnit dluh složením do úschovy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soudy měly v dané věci postupovat podle § 841 ObčZ, který stanoví postup při rozpuštění sdružení, a měly s ohledem na smlouvy uzavřené mezi oběma podnikateli rozhodnout tak, jak žalobkyně požadovala. Při převzetí vozidla byla sice sepsána s leasingovou společností leasingová smlouva, v níž byl jako nájemce uveden B. K., ale účet, z něhož byly placeny laesingové splátky, byl účtem vedeným na jméno žalobkyně. Vozidlo bylo užíváno B. K. i žalobkyní pro podnikání ve sdružení. Žalobkyně tak byla po celou dobu po smrti B. K. v dobré víře ohledně právního vztahu k předmětnému automobilu a platila veškeré platby požadované leasingovou společností i po smrti B. K. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že nepovažuje za správný názor žalobkyně o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Soudy se zabývaly posouzením věci i podle § 841 ObčZ, který aplikovaly správně.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ, jak uvedla dovolatelka. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. O takový případ se však nejedná, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za předpokladů stanovených v § 237 odst. l písm. b) a c) OSŘ.

Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ani podle tohoto ustanovení není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí první rozsudek, kterým o věci rozhodoval.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle toho ustanovení, nelze tak úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). To dovolatelka činí, pokud zpochybňuje zjištění, že leasingové splátky byly rovněž placeny B. K. v rozsahu již shora uvedeném.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23/svazek 1 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Přípustnost dovolání může být tedy založena jen pro posouzení otázky právní a dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.

Žalobkyně sama v dovolání otázku, která by měla činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu neoznačila. K otázkám, které věci vypořádat a k postupu při jejich vypořádání při rozpuštění sdružení podle § 841 ObčZ, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku z 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikovaném pod R 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud zaujal názor, že ustanovení § 841 ObčZ lze vztáhnout jen na případy, kdy dojde k rozpuštění sdružení. Při skončení účasti (ať již z jakéhokoliv důvodu) jednoho účastníka ve dvoučlenném sdružení dochází vždy k zániku (a tedy rozpuštění) sdružení, neboť sdružení pouze s jedním účastníkem nemůže dále trvat. Nedohodnou-li se účastníci sdružení na vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společně získaným věcem, může se kterýkoliv z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 ObčZ. Nejvyšší soud nesdílí názor, že při provádění vypořádání podle § 841 ObčZ nelze oddělovat jednotlivé části společně získaných hodnot a provádět jejich oddělené vypořádání, případně žádat pouze výplatu vypořádacího podílu, a že je nutné provést vypořádání všech společně získaných hodnot podle zásad uvedených v § 142 ObčZ. Žalobkyně ani v dovolání netvrdí, že ke dni zániku (rozpuštění) sdružení smrtí B. K., jehož účastnicí byla spolu s B. K., byl předmětný automobil společně získaným majetkem, tj. že byl ve spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení. Nezpochybňuje ani závěr soudů obou stupňů, že leasingovou smlouvu uzavřel 20. 10. 1998 s leasingovou společností jen B. K., když sama uvádí, že byla jen v dobré víře ohledně svého právního vztahu k předmětnému automobilu . Rozsudek odvolacího soudu tak není ani v rozporu s hmotným právem.

Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ/.

Podle § 243b a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Náklady jsou dány odměnou advokáta, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon, ve výši 1 550 Kč /§ 5 písm. c), § 14 odst. l a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb./ a paušální náhradou 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu