22 Cdo 1640/2006
Datum rozhodnutí: 03.05.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1640/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce MUDr. Š. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. T., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 1202/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, takto:


I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II., se odmítá.


II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., se zamítá.


III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 525,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. A. P.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Svitavách (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 9 C 1202/2002-161, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k objektu bydlení č. p. 231, stojícímu na stavební parc. č. 78/3 a zapsanému u Katastrálního úřadu ve S. na LV č. pro obec M. T. a kat. území B. M. T., pod bodem II. nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a pod bodem III. vyslovil, že žalované se právo na zaplacení vypořádacího podílu nepřiznává. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a původně žalovaná L. T. byli manželé. Jejich manželství zaniklo rozvodem. Dne 15. července 1994 uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž se žalobce mimo jiné stal výlučným vlastníkem domu č. p. 231 v obci M. T. a kat. území B. M. T. a L. T. se stala výlučnou vlastnicí domu č. p. 135 a pozemků parcelních čísel 83 a 84 v obci R., okres B.-v. Kupní smlouvou z 11. 6. 1997 žalobce nabyl do svého vlastnictví pozemek, na němž stojí předmětný dům č. p. 231, a následně zjistil, že ohledně předmětného domu nebyl podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 15. 7. 1994 proveden vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve S. návrh, aby dodatečně byl proveden vklad jeho vlastnického práva, zamítl. Řízení vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 9 C 157/2001, v němž se L. T. proti žalobci domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti, bylo usnesením soudu prvního stupně z 9. 8. 2002 zastaveno, neboť po přerušení tohoto řízení uplynula lhůta delší než jeden rok, aniž by byl podán na pokračování v řízení. V průběhu doby, po kterou bylo řízení přerušeno, L. T. darovací smlouvou z 22. 5. 2002 převedla spornou nemovitost na nynější žalovanou K. T. V současné době jsou účastníci podílovými spoluvlastníky, každý z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. Podle znaleckého posudku P. D. činí obvyklá cena nemovitosti 1 500 000,- Kč. Soud prvního stupně v souladu se shodnými návrhy účastníků zrušil jejich podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a tuto přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Podle § 3 odst. 1 ObčZ však žalované nepřiznal náhradu za její spoluvlastnický podíl s ohledem na to, že L. T. se stala podílovou spoluvlastnicí nemovitosti pouze chybou a opomenutím žalobce, který vycházel z ujištění notářky, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů je zcela vypořádáno a nezajistil vklad svého vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Přihlédl také k tomu, že L. T. tím žádným způsobem nebyla zkrácena ve svých právech a že pokud by ke vkladu vlastnického práva žalobce k nemovitosti do katastru nemovitostí došlo, L. T. by ideální jednu polovinu nemovitosti nikdy nezískala a ona ani žalovaná by si nemohly činit nárok na výlučný majetek žalobce, který mu připadl podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Darovací smlouvu, kterou L. T. převedla ideální polovinu nemovitosti na žalovanou, soud prvního stupně považoval za účelový krok směřující k tomu, aby bylo zabráněno případnému nepřiznání náhrady za spoluvlastnický podíl L. T., která sama prohlásila, že podání její žaloby, jíž se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti a zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl, je neetické a v rozporu s dobrými mravy.


Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobci uložil, aby žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu zaplatil částku 750 000,- Kč, jinak jej ve výrocích pod body I. a II. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, pokud jde o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce. Nesouhlas však vyslovil s jeho právním závěrem o nepřiznání přiměřené náhrady žalované za její spoluvlastnický podíl s poukazem na § 3 odst. 1 ObčZ. V této souvislosti odkázal na své usnesení z 10. 6. 2004, č. j. 22 Co 18/2004-69, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně, v němž se vyslovil k aplikaci dobrých mravů na daný případ , s tím, že soud prvního stupně jím vyslovený závazný právní názor při rozhodování nerespektoval. Odvolací soud ve zmíněném usnesení dovodil, že zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků soudem prvního stupně (pozbytí spoluvlastnického práva odvolatelky bez jakékoliv náhrady) představoval ve své podstatě vyvlastnění bez náhrady. Takový postup je v příkrém rozporu s obsahem a ochranou vlastnického práva, potažmo zásadou o rovnosti práv všech vlastníků, což připustit nelze. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku P. D. z 27. 3. 2005, v němž znalec vyčíslil obvyklou cenu nemovitosti částkou 1 500 000,- Kč. Zohlednění hodnoty venkovních úprav na pozemku ve vztahu k obvyklé ceně nemovitosti podle odvolacího soudu postrádá smysl, neboť jak vypověděl znalec, venkovní úpravy nemají samy o sobě žádnou obecnou cenu (samostatně jsou neprodejné). Nepřisvědčil námitce žalobce, že sporná nemovitost měla být oceněna podle stavu ke dni právní moci rozvodu manželství s L. T., neboť nemovitost již není předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že odvolací soud vyšel staticky z obsahu údajů v katastru nemovitostí, aniž předběžně posoudil, zda vůbec, kdy a na jakém podkladě údajné spoluvlastnické právo účastníků k nemovitosti vzniklo. Poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu z 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, vycházející prakticky ze skutkového stavu, jaký je v dané věci, podle nichž rozhodujícím kritériem pro posouzení vztahů mezi účastníky je skutečný projev vůle účastníků dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, který směřoval k vypořádání majetkových vztahů z bezpodílového spoluvlastnictví mezi žalobcem a L. T. Samotná okolnost, že žalobce nevyužil možnosti bránit se proti rozhodnutí katastrálního úřadu, který návrh na zápis do katastru nemovitostí odmítl, nemůže být žalobci kladena k tíži. Podle názoru žalobce odvolací soud nesprávně odmítl v této věci aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ. Dále namítl, že při rozhodování o výši ceny podílu při zrušení podílového spoluvlastnictví se musí do úvah soudu promítnout okolnost, který ze spoluvlastníků a v jaké výši se o zhodnocení předmětu spoluvlastnictví podílel . Odvolací soud ke zhodnocení nemovitosti žalobcem od doby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví do doby zahájení tohoto sporu nepřihlédl a tím jej zkrátil na jeho právech. Žalovaná se na provedených investicích nijak nepodílela. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že pokud se měnila výše přiměřené náhrady, není to rozhodnutí ve věci samé . Z obsahu vyjádření žalované vyplývá, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukázala na to, že opomenutím žalobce podat návrh na vklad do katastru nemovitostí v zákonné tříleté lhůtě od právní moci rozsudku o rozvodu manželství s matkou žalované vzniklo podle § 150 odst. 4 ObčZ rovnodílné podílové spoluvlastnictví žalobce a matky žalované k předmětné nemovitosti. Žalovaná se stala podílovou spoluvlastnicí na základě darovací smlouvy a nikoliv zákonné fikce podle § 150 odst. 4 ObčZ. Žalobcem zmíněný nález Ústavního soudu na daný případ proto nelze aplikovat, stejně tak jako ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Žalovaná nemá nic společného s vypořádáním majetku žalobce a matky žalované po rozvodu jejich manželství. Pokud žalobce vznesl výhrady ke znaleckému posudku z důvodu, že nezohlednil zhodnocení nemovitosti žalobcem, namítla, že žalobce s obsahem znaleckého posudku souhlasil a pokud měl výhrady, znalec se k nim vyjádřil.


Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.


Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.


Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, zaujal právní názor, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ .


Z uvedeného pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.


K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 154. Dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II., jimiž soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, je subjektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu bylo jeho žalobě vyhověno. Již z toho důvodu je také vyloučeno, aby se dovolací soud zabýval platností či účinností dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou L. T., a darovací smlouvy z 22. 5. 2002, uzavřené mezi L. T. a žalovanou. Ostatně žalobce vzal žalobu proti původně žalované L. T. zpět sám ji tedy nepovažoval za podílovou spoluvlastnicí a nynější jím žalovaná K. T. je pasivně legitimována v tomto sporu právě na základě účinků označené darovací smlouvy. Dovolacímu přezkumu je tak rozhodnutí odvolacího soudu otevřeno jen v části týkající se přiměřené náhrady za podíl žalované.


Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ jen pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž soud uložil žalobci, aby žalované zaplatil na vypořádání jejího podílu částku 750 000,- Kč.


Dovolací soud v této části přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Podle § 142 odst. 1 věta prvá a třetí ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.


Vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu. Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4 umožňuje za určitých podmínek vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva. Mezi tyto podmínky patří i poskytnutí náhrady. Právní úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, provedená v § 142 odst. 1 ObčZ, je zcela v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jestliže stanoví, že soud věc přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, aniž by jim byla uložena povinnost zaplatit přiměřenou náhradu tomu ze spoluvlastníků, který byl svého spoluvlastnického podílu zbaven, by ve své podstatě představovalo vyvlastnění bez náhrady, což je v příkrém rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K tomu srov. nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, pod č. 61, podle kterého zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. . Z uvedeného vyplývá, že soud v tomto řízení nemůže připustit, aby žalobce žalované za její spoluvlastnický podíl neposkytnul přiměřenou náhradu.


Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu. Na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ. Aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1415. Lze též odkázat na v této věci použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2007. Dovolací soud na okraj poukazuje na to, že žalovaná se na omylu o tom, kdy dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, pokud jde o nemovitosti, nabývá účinnosti, nijak nepodílela, a že žalobce nepostupoval v souladu se zásadou, že práva přejí bdělým.


Zhodnocením předmětné nemovitosti žalobcem by se soud mohl zabývat v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví za předpokladu, že by žalobce učinil návrh na takovéto vypořádání. O návrhu na zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání by příslušelo rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1991). Žalobce však návrh na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem nepodal.


Vady uvedené v § 229 odst. 2, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 OSŘ).


Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II., podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. b) OSŘ odmítl a ve zbývající části podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, § 4 odst. 2 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 21 375,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení v částce 4 075,- Kč. Při výpočtu odměny advokáta dovolací soud vycházel z částky 750 000,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 3. května 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu