22 Cdo 1638/2004
Datum rozhodnutí: 30.05.2005
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 40/1964Sb., § 143 předpisu č. 40/1964Sb., § 24 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb.






NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1638/2004


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované I. J., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 C 66/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 28 Co 41/2004-226, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 28 Co 41/2004-226, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. července 2003, č. j. 6 C 66/97-194, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kladně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 28. 7. 2003, č. j. 6 C 66/97-194, rozhodl tak, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadají do vlastnictví žalobce specifikované movité věci v ceně 1 900 Kč, do vlastnictví žalované specifikované movité věci v ceně 74 150 Kč (výrok I.), že se žalované přikazuje zůstatek na účtu u K. banky v K. ve výši 23 108,16 Kč (výrok II.), že žalobce je povinen doplatit ČS, okresní pobočce v K. půjčku č. 1, která k právní moci rozvodu činila 1 557,15 Kč a půjčku č. 2, která k právní moci rozvodu činila 10 347,20 Kč (výrok III), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 69 081,30 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.) a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 13. 2. 1996 a k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM ) dohodou nedošlo. S výjimkou osobního automobilu Lada 2105, zakoupeného za trvání manželství za 80 000 Kč, z nichž společné prostředky činily 10 000 Kč a 70 000 Kč oddělené prostředky žalobce, byly další v rozsudku specifikované věci pořízeny zcela ze společných prostředků. Cena těchto věcí byla stanovena znaleckými posudky, přičemž cena osobního automobilu činila 40 000 Kč. Ke dni 13. 2. 1996 dlužili účastníci na půjčkách poskytnutých jim ČS, a. s., celkem 11 904 Kč, žalovaná zaplatila po rozvodu na půjčce poskytnuté jí zaměstnavatelem na nábytek 4 100 Kč. Na účtě žalované u K. banky a. s. shora specifikovaném byla ke dni zániku manželství uložena částka 23 108 Kč. Soud prvního stupně vypořádal BSM tak, že žalobci přikázal věci movité v ceně 1 900 Kč, žalované v ceně 74 150 Kč, včetně osobního automobilu Lada. Protože cena osobního automobilu oproti ceně v době jeho pořízení klesla na polovinu, činila výše investic vynaložených žalobcem z jeho oddělených prostředků na automobil ve výši 35 000 Kč (z původně vynaložené částky 70 000 Kč). Při vypořádání BSM vycházel dále soud prvního stupně podle § 150 zákona č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ ), z rovnosti podílů obou účastníků, přičemž uvedl, že neshledal důvody k tomu, aby se od této zásady odchýlil. Žalobce sice poukazoval na to, že žalovaná za trvání manželství protiprávně bez jeho souhlasu prodala jeho akcie z kuponové privatizace tak, že zfalšovala jeho podpis, ale z trestního spisu sp. zn. 3 T 61/97 bylo zjištěno, že trestní stíhání žalované pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že společně s dosud neznámým spolupachatelem za využití občanského průkazu č. HP a dokladů vlastnictví 7 ks akcií P. R. od střediska cenných papírů Praha držitele a majitele J. M., bez jeho vědomí a souhlasu a pod jeho jménem dne 22. 11. 1995 v K. bance, a. s., pobočka K. uvedených 7 ks akcií prodala za tržní cenu ve výši 27 262,- Kč a tyto finanční prostředky nechala převést na svůj nově zřízený účet v pobočce K. banky v K., ke kterému má ona dispoziční právo, bylo zastaveno. Žalovaná se tak nedopustila trestného činu a její chování nemá vliv na vypořádání BSM. Kromě toho by šlo o akcie z kuponové privatizace, které podle judikatury jsou výlučným vlastnictvím toho, kdo je získal. Nepatří proto do BSM a pokud by byla mezi účastníky otázka akcií jednoho z nich či obou sporná, šlo by o vztah mezi dvěma výlučnými vlastníky, které soud nemůže při vypořádání BSM řešit. Při rovnosti podílů s přihlédnutím k tomu, že žalobci byly přikázány věci v ceně 1 900 Kč, žalované věci v ceně 74 150 Kč a zůstatek na peněžním účtu 23 108 Kč, žalovanému k úhradě dluhy 11 904 Kč, dluhu zaplaceném žalovanou po rozvodu 4 100 Kč a vnosu žalobce na osobní automobil v redukované výši 35 000 Kč, uložil soud prvního stupně žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílu částku 69 081,30 Kč.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 17. 2. 2003, č. j. 28 Co 41/2004-226, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že, žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 102 289 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 19 337 Kč do 15 dnů od první moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce a ve zbytku žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; v dalším se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. . Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že sporné otázky účastníků ohledně akcií z kuponové privatizace se netýkají vypořádání BSM. Odvolací soud poukázal na to, že již v usnesení z 25. 3. 2003, č. j. 28 Co 55/2003-166, kterým zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně z 13. 5. 2002, č. j. 6 C 166/97-133, zavázal soud prvního stupně právním názorem ohledně rovnosti podílů účastníků za situace, kdy je tvrzeno, že žalovaná zfalšovala podpis žalobce a prodala jeho akcie, přičemž výnos z tohoto prodeje uložila na účet, ke kterému neměl žalobce přístup. Přitom svoje akcie žalovaná za trvání manželství neprodala. Odvolací soud v usnesení z 25. 3. 2003 uvedl, že § 150 ObčZ představuje pouze základní směrnici proto, jakým způsobem se má provést vypořádání. Starost o rodinu a zásluhu o společný majetek je třeba vykládat velmi široce. Pro odchýlení se od zásady rovnodílného vypořádání BSM mají význam zejména takové okolnosti jako alkoholismus a požívání drog jedním z manželů, výkon trestu odnětí svobody, bezdůvodné opuštění společné domácnosti apod. Nepochybně se k těmto jevům řadí i takové jednání jednoho z manželů, které lze považovat za útok na výlučné vlastnictví druhého z manželů a vykazuje znaky trestné činnosti. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby provedl důkaz trestním spisem sp. zn. 3 T 161/97 s tím, že za dané situace je třeba odchýlit se od rovnosti podílů podle § 150 ObčZ, to však soud prvního stupně nerespektoval. Odvolací soud s odkazem na svůj právní názor vyslovený v usnesení z 25. 3. 2003, dospěl k závěru, že v daném případě je třeba odchýlit se rovnosti podílů účastníků a že žalobci se musí z vypořádání BSM dostat i částka, která přestavuje výnos z prodeje jeho výlučných akcií z kuponové privatizace. Kromě poloviny zůstatku na účtu žalované, který ke dni zániku BSM existoval, je žalovaná povinna zaplatit žalobci ještě 15 708 Kč, což je rozdíl mezi částkou 27 262 Kč jako výnosem z prodeje akcií a částkou 11 554 Kč, které se žalobci dostává ze zůstatku účtu. Odvolací soud pak provedl vypořádání tak, že vycházel z toho, že aktiva BSM činí 99 159 Kč (součet cen movitých věcí včetně ceny osobního automobilu Lada 40 000 Kč a zůstatek na účtu 23 108 Kč). Polovina aktiv činí 49 579 Kč a jestliže žalobci byly přikázány věci v ceně 1 900 Kč, měla by mu žalovaná doplatit 47 679 Kč. Je však třeba vypořádat ještě pasiva, z nichž žalovaná zaplatila 4 100 Kč a podíl žalobce se tak snižuje o 2 050 Kč na 45 629 Kč. Žalobce zaplatil 11 904 Kč, z toho polovina činí 5 952 Kč a vyrovnávací podíl se o tuto částku zvyšuje na 51 581 Kč. Dále je k této částce podle odvolacího soud třeba připočíst 35 000 Kč, tj. redukovaný vnos žalobce na osobní automobil Lada, a částku 15 708 Kč z důvodu již shora uvedeného. Celková částka, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu, tak činí 102 289 Kč.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vychází ze zjištění, že žalovaná se dopustila trestného činu, ačkoliv soud prvního stupně takové zjištění sám neučinil a odvolací soud dokazování nedoplňoval. Přitom je v této části rozsudek odvolacího soudu také nepřezkoumatelný, zejména když odvolací soud uvádí, že ve zrušovacím usnesení vyslovil závazný právní názor ohledně rovnosti podílů. Odvolací soud totiž pouze uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tvrzením žalobce, zda žalovaná spáchala trestný čin. Za nesprávný považuje žalovaná závěr odvolacího soudu, že je dán důvod k tomu, aby se soud při vypořádání odchýlil od rovnosti podílů účastníků. Souhlasí se soudem prvního stupně, že i v případě spáchání trestného činu by šlo ohledně akcií z kuponové privatizace jen o vztah mezi dvěma výlučnými vlastníky. V době, kdy žalobce přišel s tvrzením o prodeji jeho akcií, byl již jeho nárok promlčen a nárok na náhradu škody vzniklý z výlučného vlastnictví manželů nemůže být důvodem k modifikaci vypořádacího podílu ve smyslu § 150 ObčZ. Ostatně odvolací soud ani nekonstatuje, jak podíly stanovil, když učinil jenom to, že připočetl k částce odpovídající vypořádání podílů částku přestavující náhradu škody, způsobenou trestným činem. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že do BSM náleží celý automobil Lada. Jestliže bylo zjištěno, že byl jen z 12,5 % pořízen ze společných prostředků a ve zbývajících 87,5 % z oddělených prostředků žalobce, pak do BSM náleží jen podíl odpovídající výši společných prostředků, zbývající podíl náleží výlučně žalobci. Tak je tomu podle žalované i u nemovitostí, jak to bývá zapsáno v katastru nemovitostí. Pokud tedy odvolací soud vypořádal osobní automobil celý, jde o nesprávnou aplikaci § 143 ObčZ. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo, aby vzhledem k jeho vyššímu podílu zaplatila žalobci ještě částku 15 708 Kč, je přípustné podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ. Ohledně přikázání osobního automobilu Lada v ceně 40 000 Kč odvolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil a dovolání proti tomuto výroku je přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě soud prvního stupně rozhodl rozsudkem z 13. 3. 2002, č. j. 6 C 66/97-133, tak, že přikázal předmětný automobil v ceně 5 000 Kč žalované. Dovodil totiž, že pokud byl automobil zakoupen za 80 000 Kč, z toho ze 7/8 z oddělených prostředků žalobce a z 1/8 z prostředků společných, pak při ceně 40.000 Kč je předmětem BSM jen automobil v ceně 1/8, tj. 5 000 Kč. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 25. 3. 2000, č. j. 28 Co 55/2003-100, v němž odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem ohledně vypořádání automobilu jako věci náležející do BSM s tím, že je třeba rozhodnout o jeho přikázání v ceně zjištěné znaleckým posudkem ve výši 40 000 Kč a dále vypořádat vnos žalobce na jeho pořízení, který po redukci činí 35 000 Kč.


Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a také pro nesprávné právní posouzení věci.


Soud prvního stupně provedl sice důkaz spisem sp. zn. 3 T 161/97, týkajícím se trestného stíhání žalované pro tr. čin podvodu, jehož se měla dopustit tím, že společně s dosud neznámým spolupachatelem za využití občanského průkazu č. HP a dokladů vlastnictví 7 ks akcií P. R. od střediska cenných papírů Praha držitele a majitele J. M., bez jeho vědomí a souhlasu a pod jeho jménem dne 22. 11. 1995 v K. bance, a. s., pobočka K. uvedených 7 ks akcií prodala za tržní cenu ve výši 27 262,- Kč a tyto finanční prostředky nechala převést na svůj nově zřízený účet v pobočce K. banky v K., ke kterému má ona dispoziční právo. Soud prvního stupně k z takto provedeného důkazu učinil jen to zjištění, že trestní stíhání žalované bylo zastaveno. Pokud tedy odvolací soud vycházel z dalších zjištění, tj. že žalovaná zfalšovala podpis žalobce a prodala jeho akcie, pak taková zjištění nebyla soudem prvního stupně vůbec učiněna. Odvolací soud sám dokazování trestním spisem neprováděl. Podle § 213 odst. 2 OSŘ může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Protože tak odvolací soud neučinil, jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ OSŘ).


Podle § 150 ObčZ se při vypořádání vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a o obstarávání společné domácnosti.


Z tohoto ustanovení vyplývá, že předmětem vypořádání BSM je společný majetek manželů a dále majetkové vztahy, které vznikly během manželství mezi společným majetkem manželů a výlučným majetkem každého z manželů. Už ze samotného pojmu vypořádání BSM vyplývá, že se netýká vzájemných majetkových vztahů manželů jako výlučných vlastníků (tak. např. z podílového spoluvlastnictví) a ani jejich vzájemných závazkových vztahů. Způsobí-li tedy jeden z manželů druhému škodu na majetku, případně se na jeho úkor obohatí, pak takové nároky nemohou být vypořádány v rámci bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně v § 114 ObčZ je stanoveno, že jde-li o právo mezi manžely, promlčení ani nepočíná ani neběží, a tato práva mohou být po zániku manželství samostatně uplatněna. To znamená, že škoda způsobená jedním manželem na majetku druhého manžela nebo bezdůvodné obohacení se jedním z manželů na úkor majetku druhého manžela za trvání manželství nemůže být důvodem k tomu, aby se soud při vypořádání BSM odchýlil od rovnosti podílů podle § 150 věta prvá ObčZ.


Výlučným majetkem manžela jsou akcie, které nabyl podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále ZPMS ), tzv. kuponovou privatizací. K převodu majetku státu na fyzické osoby došlo s použitím investičních kuponů, přičemž kuponem pro účely tohoto zákona rozumí se cenný papír na jméno, který opravňuje ke koupi akcií (§ 22 odst. l a 2 ZPMS). V důvodové zprávě k tomuto ustanovení ZPMS se uvádí, že proces privatizace státních podniků naráží a v nejbližší době bude narážet na nedostatek domácího kapitálu. Tento nedostatek se projevuje tím, že ve vztahu k privatizovanému majetku má naše obyvatelstvo málo úspor (odhaduje se zhruba že zhruba 300 mld úspor je zlomkem tržní hodnoty privatizovaného jmění). Tento nedostatek by ve svých důsledcích znamenal, že by proces privatizace naší ekonomiky postupoval velice pomalu a především prostřednictvím zahraničního kapitálu. S cílem tento nedostatek odstranit a proces privatizace urychlit je do naší ekonomiky zaváděn specielní cenný papír, který je v zákonně označován jako investiční kupon. Pomocí investičních kuponů bude možno kupovat akcie privatizovaných podniků. To znamená, že významná skupina státních podniků bude převedena do akciových společností a akcie těchto podniků budou obyvatelstvu prodány za investiční kupony. ZPMS pak v § 24 odst. 1 stanovil, že právo na nabytí kuponu má každý občan České republiky s trvalým pobytem na jejím území, který nejpozději k poslednímu dni lhůty stanovené ministerstvem financí pro zaregistrování kuponové knížky dovrší osmnáctý rok věku. Šlo tak o právo náležející ze zákona výlučně vyjmenovaným subjektům, které mohly realizovat zakoupením kuponové knížky za cenu 50 Kč a její registrací, při které bylo třeba zaplatit nabývací cenu investičního kuponu 1 000 Kč (§ 6 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 383/1991 Sb. o vydávání a použití investičních kuponů, nahrazeného od 17. 8. 1993, § 4 odst. l nařízením vlády č. 222/1993 Sb., o vydávání a použití investičních kuponů). Fyzická osoba získala od státu cenný papír investiční kupon, který ji opravňoval ke koupi akcií akciových společností v tomto zákoně vymezených (§ 22 odst. 2 a 3 a § 24 odst. 4). ZPMS v § 22 odst. 6 dále výslovně stanovil, že předmětný cenný papír - kupon (dále investiční kupon ) je nepřevoditelný a práva s ním spojená přecházejí pouze na dědice. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem bylo právo na nabytí investičního kuponu založeno jako právo náležející výlučně občanu ČR (splňující další předpoklady). Pokud občan ČR žijící v manželství na základě tohoto výlučného práva nabyl investiční kupon jako cenný papír na jméno způsobem již popsaným, pak šlo o cenný papír náležející do jeho výlučného vlastnictví. V případě, že kuponová knížka a cena zaplacená při její registraci byly zaplaceny ze společných prostředků, šlo o náklady vynaložené ze společného na oddělený majetek manžela. To znamená, že investiční kupon nabytý osobou žijící v manželství se nemohl stát majetkem obou manželů. Pak ovšem akcie, které jeden z manželů za uvedený investiční kupon získal, jsou majetkem pořízeným z jeho výlučného majetku a jsou rovněž výlučným majetkem tohoto manžela. Jde o tzv. transformaci výlučného majetku manžela (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpj 86/71, publikované pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 251 a komentované vydání Občanského zákoníku a předpisů souvisících, autorů Jaroslava Bičovského a Miroslava Holuba, vydané nakladatelstvím Panorama 1984, str. 230 ).


Jestliže manžel za trvání manželství nakládá protiprávně s akciemi druhého manžela, získanými z tzv. kuponové privatizace podle ZMPS, jde o nakládání výlučným majetkem druhého manžela. Způsobí-li mu tak škodu nebo se na jeho úkor neoprávněně obohatí, nejde o vztah manželů jako bezpodílových spoluvlastníků, ale o právní vztah sice mezi manžely, ale týkající se výlučného majetku manžela. Takové jednání manžela nemůže být proto ani důvodem k tomu, aby se soud při vypořádání BSM odchýlil od rovnosti podílů podle § 150 ObčZ.


Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že pokud se jeden z manželů dopustí za trvání manželství jednání, které lze považovat za útok jen na výlučné vlastnictví druhého z manželů a které vykazuje znaky trestné činnosti , jde o hledisko významné pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů při vypořádání BSM podle § 150 ObčZ.


Podle § 143 ObčZ je v BSM vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle již shora citovaného § 150 ObčZ je při vypořádání BSM každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.


K výkladu těchto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČR rovněž v R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 141 -142), že pokud byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Pouze v případě, že věc byla za trvání manželství pořízena jen z výlučných prostředků manžela, šlo o transformací výlučného majetku manžela, jak byla již shora vymezena. Bylo-li však použito výlučných prostředků manžela za trvání manželství k získání věci jen zčásti, jde o věc zcela náležející do bezpodílového spoluvlastnictví a při vypořádání BSM může manžel požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.


To znamená, že soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že osobní automobil Lada, který byl zčásti pořízen ze společných prostředků nabyli účastníci ve smyslu § 143 ObčZ do BSM a že prostředky vynaložené žalobcem lze vypořádat podle § 150 ObčZ jen jako jeho vnos vynaložený z výlučného majetku na majetek společný.
Pokud žalovaná argumentuje tím, že v katastru nemovitostí bývají jako spoluvlastníci určitého spoluvlastnického podílu k nemovitosti zapsáni manželé a jako spoluvlastník dalšího spoluvlastnického podílu k téže nemovitosti je uveden jen jeden z manželů, pak zjevně přehlíží, že je tomu tak proto, že jde o nabytí spoluvlastnických podílů z více titulů. Nicméně odvolací soud vnos žalobce na pořízení osobního automobilu nesprávně vypořádal, pokud dospěl k tomu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů celý vnos ve výši 35 000 Kč a kromě toho částku 20 000 Kč jako polovinu ceny osobního automobilu. Pokud byl žalované přikázán osobní automobil v ceně 40 000 Kč, na který bylo vynaloženo z výlučných prostředků žalobce po redukci 35 000 Kč, pak po odpočtu částky 35 000 Kč jako pasiv od částky 40 000 Kč jako aktiv zbývá čistá hodnota 5 000 Kč, z toho polovina při rovnosti podílů činí 2 500 Kč. Žalobce pak musí dostat svůj podíl 2 500 Kč a vnos 35 000 Kč, tedy celkem 37 500 Kč. Podíl žalované činí rovněž 2 500 Kč, dostává však automobil v ceně 40 000 Kč, tedy o 37 500 Kč více, které žalobci na vyrovnání podílů ohledně osobního automobilu s přihlédnutím k vnosu žalobce musí zaplatit.
Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolací soud pochybil při aplikaci § 150 ObčZ, pokud se odchýlil od rovnosti podílů účastníků při vypořádání BSM, když navýšil podíl žalobce o částku celkem 27 262 Kč a při vypořádání vnosu žalobce na osobní automobil Lada. Protože také soud prvního stupně vypořádal částku 23 108 Kč, získanou z prodeje akcií žalobce a uloženou na účtě žalované, v rámci BSM, vztahuje se důvod nesprávnosti, týkající se nesprávného právního posouzení věci, i na rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat také otázkou, zda žalobce v průběhu řízení o vypořádání BSM uplatnil vůči žalované ještě další samostatný nárok na zaplacení částky 27 262 Kč, získaných z prodeje jeho akcií z kuponové privatizace, o němž by pak musel jako o samostatném nároku také rozhodnout (k tomu srovnej R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 263) v němž se uvádí, že v řízení o vypořádání BSM nelze vypořádávat nároky z výlučného majetku manžela vůči výlučnému majetku druhého manžela, pokud ovšem účastníci neučinili tyto nároky předmětem řízení.



Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 30. května 2005



JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu