22 Cdo 1636/2004
Datum rozhodnutí: 06.06.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1636/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce D. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 794/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2004, č. j. 7 Co 2844/2003-69, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat mu níže vyjmenované věci. Jejich spoluvlastnictví nabyl dědictvím po svém otci s podílem 49/50. Žalovaný věci odmítá vydat s tvrzením, že vlastnické právo k nim vydržel.

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. září 2003, č. j. 4 C 794/2001-34, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci 1. regál spodní díl zásuvkový, 11x4 malované zásuvky, horní díl policový, 16 malovaných zásuvek v jedné řadě 2. regál spodní díl zásuvkový, 4x4 malované zásuvky, horní díl policový, 16 malovaných zásuvek v jedné řadě 3. regál spodní díl zásuvkový, 2x4 malované zásuvky, horní díl policový, jedna malovaná zásuvka, jedna chybí 4. regál spodní díl zásuvkový, 3x4 malované zásuvky, horní díl policový, 3 malované zásuvky v jedné řadě 5. regál spodní díl zásuvkový, 2x4 malované zásuvky, jedna chybí, horní díl policový, 37 malovaných zásuvek v jedné řadě, jedna chybí 6. táru ve středu dvířka, po stranách po dvou malovaných dvířkách 7. trojúhelníkový podstavec s dvířky, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně rozhodl na základě skutečnosti, že žalobce je spoluvlastníkem sporných movitých věcí s podílem 49/50; tento spoluvlastnický podíl získal jako dědictví po svém otci. Že žalobcův otec, PhMr. D. Z., byl ke dni svého úmrtí 10. 8. 1966 - spoluvlastníkem věcí s podílem 49/50, potvrdil Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem z 30. 6. 2000, č. j. 4 C 19/99-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15. 6. 2001, č. j. 5 Co 2368/2000-144. Okresní soud ve Vsetíně poté v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví po žalobcově otci schválil usnesením ze 17. 9. 2001, č. j. 1 D 620/2001-97, dohodu dědiců o vypořádání dědictví, podle níž žalobce nabyl do svého vlastnictví shora uvedený spoluvlastnický podíl; z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce má právo na ochranu svého vlastnictví k těmto věcem. Jeho námitku, že vlastnické právo vydržel, neshledal důvodnou, neboť žalovaný nemohl být s ohledem na okolnosti případu v dobré víře, že mu věci patří, a držel je bez právního důvodu. Uzavřel, že i když není postaveno na jisto, kdo je dalším spoluvlastníkem věcí s podílem 1/50, má žalobce jako jejich většinový vlastník právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 7 Co 2844/2003-69, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalovaného, že vlastnictví věcí vydržel stát. Konstatoval, že bylo prokázáno, že na stát přešel dům čp. 164/I, v němž se věci nacházely, se stavební parcelou č. 61 a parcelou č. 555 v tamním katastrálním území na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Jen z toho, že stát takto převzal nemovitosti, nebylo možno dovozovat, že by na stát přešly i věci movité. Odvolací soud přesto konstatoval, že odvolání žalovaného je důvodné. Uvedl, že byly-li věci převzaty státem bez právního důvodu, měl žalobce jako právní nástupce původního vlastníka svůj nárok uplatnit podle příslušného restitučního předpisu, v daném případě podle zákona č. 87/1991 Sb., ve lhůtě a postupem tímto zákonem stanoveným. V této souvislosti odvolací soud připomenul rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a uzavřel, že oprávněná osoba, jejíž majetek převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, jak učinil žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, odkazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Namítá, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nabyl účinnosti 1. 4. 1991, a odkazuje na jeho § 5 odst. 2, podle něhož k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne. Oprávněné osoby zákon určuje v § 3 a on nemohl být v rozhodné době za oprávněnou osobu považován. Jeho otec zemřel 10. 8. 1966 bez zanechání závěti. Movité věci, které jsou předmětem tohoto řízení, nebyly předmětem dědického řízení; teprve rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 30. 6. 2000, sp. zn. 4 C 19/99, bylo určeno, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem 8 položek movitých věcí v rozsahu 49/50. Odvolací soud tento rozsudek, kromě položky dřevěný kříž s Kristem , potvrdil. V rámci řízení o dodatečném projednání dědictví došlo pod sp. zn. 1 D 620/2001 ke schválení dohody o vypořádání dědictví tak, že žalobce nabyl do svého vlastnictví podíl 49/50 všech věcí, jež jsou předmětem žaloby. Podle názoru dovolatele by se v daném případě dalo zvažovat, zda splnil kritérium oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. s poukazem na to, že dědictví se nabývá již smrtí zůstavitele - § 460 ObčZ. Dodává, že v prekluzivní lhůtě šesti měsíců od 1. 4. 1991 do 30. 9. 1991 nemohl nárok uplatnit, když by neprokázal, že jeho otec k datu smrti vlastnil požadované věci. Není mu ani známo, jak se věci dostaly do vlastnictví státu; k dispozici má jen hospodářskou smlouvu z 1. 12. 1985 o převodu správy mezi bývalým okresním ústavem národního zdraví a okresním muzeem. Dovolatel dále v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cdo 237/94 a na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 539/98 s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99. Uzavírá, že v rozhodném období nemohl být považován za osobu oprávněnou a že se svého práva může domáhat jen podle § 126 odst. 1 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný v podrobnostech odmítá argumentaci uplatněnou žalobcem a ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podstata dovolání je ve tvrzení, že dovolatel nemohl uplatnit restituční nárok, neboť oprávněnou osobou se stal až po projednání dědictví po jeho otci. Tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Podle § 3 odst. 4 téhož zákona platí: Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo, byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí:

a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví,

b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle § 6, je oprávněn pouze k této věci,

c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich, jeho děti .

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel byl od počátku oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že mohl žádat o vydání věcí podle § 6 odst. 2 tohoto zákona. Na tom nic nemění ani jeho tvrzení, že v této době by neprokázal skutečnosti rozhodné pro uplatnění nároku; pro posouzení věci je totiž rozhodující objektivní stav věci, nikoliv subjektivní odhad oprávněné osoby týkající se vyhlídky na úspěch v soudním řízení. Objektivně pak dovolatel oprávněnou osobou byl a nárok uplatnit mohl.

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení byl učiněn v souladu s § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady vznikly. Ty představují odměnu advokátovi za jeden úkon právní služby podání vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátní tarif a činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 250,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč, celkem 2 325,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. června 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu