22 Cdo 163/2007
Datum rozhodnutí: 18.03.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 763 odst. 5 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 27 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb.




22 Cdo 163/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. o. o. s. K. Z. V., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. M. K., s. r. o., zastoupenému advokátem, o splnění povinnosti ze zákonného předkupního práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 142/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2006, č. j. 8 Co 48/2006-357, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 034,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. O. B.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. května 2005, č. j. 10 C 142/2001-287, ve znění opravného usnesení ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 10 C 142/2001-324, uložil žalovanému jako prodávajícímu, aby s žalobkyní jako kupující uzavřel kupní smlouvu ohledně ideálního spoluvlastnického podílu ve výši 45/100 k objektu občanské vybavenosti č. p. 1055 (kulturní dům), zapsanému u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. 4730 pro obec a kat. území V., včetně blíže specifikovaného příslušenství a součástí patřících k nemovitosti, za kupní cenu 710 510,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že darovací smlouvou z 15. 12. 1993, uzavřenou mezi Z. V., a. s., jako dárkyní a Z. o. o. s. K. p. Z. V., a. s., jako obdarovanou došlo k převodu nemovitosti, spoluvlastnického podílu 55/100, a to domu č. p. 1055 Kulturní dům spolu s blíže uvedeným příslušenstvím a součástmi. Vklad vlastnického práva žalobkyně k převedené nemovitosti byl zapsán v katastru nemovitosti s právními účinky vkladu k 21. 12. 1993. Zbývající podíl ve výši 45/100 byl ve vlastnictví Z. V., a. s. Důvodem uzavření označené darovací smlouvy bylo ujednání v čl. II. dodatku č. 3 z 22. 12. 1992 k hospodářské smlouvě č. 717 z 22. 6. 1987 o sdružení finančních prostředků na výstavbu D. p. ROH ve V., uzavřené mezi Ú. r. o. a Z. V. S. Z. V., k. p., kdy přímý investor Z. V. S. Z. V., k. p., se zavázal po vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí po odstranění vad a nedodělků vložit vlastnické právo k předmětné nemovitosti ve prospěch Základní organizace odborového svazu K. Z. V. v rozsahu 55/100 z celku. Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě z 21. 4. 1998, sp. zn. 8 K 32/96, které nabylo právní moci 14. 6. 1998, byl na majetek Z. V., a. s., prohlášen konkurz. Konkurzním správcem byl ustanoven JUDr. J. Z., kterému Krajský soud v Ostravě usnesením ze 16. 3. 2000, č. j. 8 K 32/96-1090, udělil souhlas, aby mimo soudní dražbu prodal 45 % spoluvlastnického podílu Domu kultury ve Vsetíně veřejně nejvyšší nabídce. Kupní smlouvou z 2. 5. 2000, č. ZV/K/2004, uzavřenou mezi JUDr. J. Z. správcem konkurzní podstaty úpadce Z. V., a. s., jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím došlo k převodu spoluvlastnického podílu ve výši 45/100 k objektu č. p. 1055 občanská vybavenost, postaveného na pozemku jiného vlastníka parc. č. 4651, s blíže specifikovaným příslušenstvím a součástmi v obci a kat. území V. za kupní cenu 710 510,- Kč a dále movitého majetku (vnitřního vybavení objektu) za částku 66 490,- Kč. Vklad vlastnického práva žalovaného podle této kupní smlouvy byl zapsán v katastru nemovitostí 11. 5. 2000 s účinky vkladu 3. 5. 2000. JUDr. J. Z. žalobci nenabídl ke koupi spoluvlastnický podíl ve výši 45/100 k předmětné nemovitosti včetně jejího vybavení za částku 777 000,- Kč, kterou za spoluvlastnický podíl včetně vybavení objektu nabídl žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě darovací smlouvy z 15. 12. 1993 šlo o omyl v právním úkonu obou smluvních stran, neboť tyto měly v úmyslu uzavřít nepojmenovanou smlouvu podle § 51 ObčZ, jejímž předmětem mělo být vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jak plyne z čl. II. písm. a) této smlouvy. Tento omyl vede k relativní neplatnosti této smlouvy podle § 40a a § 49a ObčZ. Protože žalovaný nebyl účastníkem smlouvy, ani nebyl opomenut ve svých právech (v době uzavření smlouvy k nemovitosti žádná neměl), relativní neplatnost darovací smlouvy nemůže účinně namítat. I kdyby darovací smlouva byla absolutně neplatná, pak konverguje dle názoru soudu tato smlouva v platnou nepojmenovanou smlouvu dle § 51 a § 41a odst. 1 ObčZ . Dále se soud prvního stupně postavil na stanovisko, že správce konkursní podstaty Z. V., a. s., který se souhlasem konkursního soudu provedl prodej spoluvlastnického podílu podle § 276 odst. 2 ObchZ veřejným návrhem na uzavření smlouvy, porušil zákonné předkupní právo žalobce jako spoluvlastníka nemovitosti, neboť žalobci nenabídl prodávaný spoluvlastnický podíl za stejných podmínek, za jakých byl prodán žalovanému. Poukázal na to, že v konkursu zaniká pouze smluvní předkupní právo, nikoli však zákonné, které je třeba dodržet i při zpeněžování podstaty mimo dražbu podle § 27 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalobce má právo domáhat se žalobou nahrazení projevu vůle žalovaného postupem podle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ), když žalovaný před podáním žaloby odmítl takovou smlouvu se žalobcem uzavřít.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 8 Co 48/2006-357, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na § 763 odst. 1 věta prvá a druhá ObchZ, podle kterého tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti, a právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy, zaujal právní názor, že jestliže smluvní vztah mezi žalobcem a právním předchůdcem Zbrojovky V., a. s., byl upraven hospodářskou smlouvou a právní vztahy mezi těmito subjekty vznikly před 1. 1. 1992, tedy před účinností obchodního zákoníku, pak práva z nich vzniklá se musí řídit dosavadními právními předpisy a při vypořádání vztahů mezi Z. V., a. s., a žalobcem mělo být postupováno podle § 349 a § 347 hospodářského zákoníku (dále HZ ). Pokud žalobce a Z. V., a. s., vypořádali své vlastnické vztahy ke kulturnímu domu darovací smlouvou z 15. 12. 1993, není rozhodující označení smlouvy, ale zda odpovídá ustanovením hospodářského zákoníku, zejména jeho § 347. Odvolací soud uvedl, že tato smlouva, byť označená jako darovací, § 347 odst. 1 HZ odpovídá a byla také podepsána osobami oprávněnými jednat za strany darovací smlouvy. Skutečnost, že šlo o převod bezúplatný, nemůže mít za následek neplatnost smlouvy, právě také s ohledem na čl. V., bod 1 hospodářské smlouvy o bezplatném převodu nemovitosti. Žalobce proto nabyl spoluvlastnický podíl k předmětné nemovitosti a je tak aktivně věcně legitimován k podání dané žaloby. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci i pokud jde o porušení předkupního práva žalobce. Dodal, že podstatné je porovnání ceny, příp. dalších podmínek, za nichž došlo k prodeji jinému, s tím, za jakou cenu a podmínek byl prodej předtím nabídnut povinným spoluvlastníkem oprávněnému. Správce konkursní podstaty Z. V., a. s., nabídl žalobci spoluvlastnický podíl nikoli za cenu, za kterou jej později prodal žalovanému. Nabídku žalobci nemohla nahradit veřejná vyhláška, kterou správce konkursní podstaty nabídl spoluvlastnický podíl ke koupi. Správce konkursní podstaty byl vázán zákonným předkupním právem a měl povinnost toto právo respektovat. V otázce aplikace § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání účinného k 2. 5. 2000 tak odvolací soud dospěl ke shodnému názoru jako soud prvního stupně. Dále uvedl, že pokud se žalobce domáhal na žalovaném, aby mu věc nabídl ke koupi za stejných podmínek, za kterých věc získal, a žalovaný požadavek žalobce odmítl, žalobce se mohl u soudu domáhat, aby projev vůle žalovaného byl nahrazen soudním rozhodnutím podle § 161 odst. 3 OSŘ. Žaloba není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce se domáhá svého práva v souladu se zákonem a žalobci nelze upřít ochranu jeho vlastnického práva.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, konkrétně že na smlouvu z 15. 12. 1993 byly aplikovány předpisy hospodářského práva . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že darovací smlouva z 15. 12. 1993 splňuje náležitosti podle § 347 a § 349 HZ a podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 110/1988 Sb., s tím, že právní vztahy z této smlouvy vznikly až uzavřením této smlouvy a je proto třeba tuto smlouvu posuzovat podle právního řádu platného k 15. 12. 1993. Dříve uzavřené hospodářské smlouvy nelze považovat za vznik právního vztahu, podle kterého žalobce získal k předmětné nemovitosti spoluvlastnický podíl. Odvolací soud tak použil nesprávný právní předpis a učinil nesprávné právní závěry. Správce konkurzní podstaty jednal na základě usnesení soudu se souhlasem věřitelského výboru. K porušení předkupního práva žalobce nedošlo, neboť veřejný návrh dle § 276 obchodního zákoníku byl vyhlášen přede dnem účinnosti novely zákona o konkursu a vyrovnání ze dne 2. 5. 2000. Ke dni vyhlášení veřejného návrhu pak zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval ustanovení o vázanosti či nevázanosti správce konkurzní podstaty předkupním právem . Protože zákon o konkursu a vyrovnání je zákonem speciálním, k porušení předkupního práva žalobce nedošlo. Soudy obou stupňů také nesprávně aplikovaly § 3 odst. 1 ObčZ. Rozpor s dobrými mravy žalovaný spatřuje v tom, že v souvislosti s kupní smlouvou z 3. 5. 2000 musel uhradit daň z převodu nemovitosti, neboť převodce byl v konkursu, pokud dojde k povolení vkladu práva podle soudního rozhodnutí, bude platit daň z převodu nemovitosti znovu. Dále upozornil na to, že v roce 2004 došlo k přečíslování pozemků, na nichž dům stojí, označení nemovitosti v rozsudku proto neodpovídá současnému stavu a je v rozporu s katastrálními zákony. Namítl ještě, že nebylo prokázáno právní nástupnictví Ústřední rady odborů a Z. V. S. Z. V., k. p., (kdy tyto subjekty hospodářskou smlouvu č. 717 uzavíraly) se Z. o. o. s. K. Z. V., a. s., a Z. V., a. s. , s tím, že odvolací soud přijal závěr o právním nástupnictví bez provedení důkazů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle žalobce v rozhodnutí odvolacího soudu není řešena žádná otázka zásadního právního významu, proto dovolání není přípustné. Žalobce se zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání není speciálním právním předpisem k občanskému zákoníku. Pokud by zákon o konkurzu a vyrovnání měl omezovat či zcela ignorovat zákonná práva, musel by být tento úmysl zákonodárce v tomto zákoně přímo vyjádřen . I před 1. 5. 2000 správce konkursní podstaty byl povinen respektovat zákonné předkupní právo žalobce. Námitky přečíslování pozemkových parcel a schválení odkoupení D. k. městem V. od žalobce v předchozím řízení nebyly uplatněny a v dovolacím řízení nemohou být projednány.



Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li dovolatel v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 2463. Tak je tomu i v daném případě. Žalovaný žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí měla činit zásadně právně významným, konkrétně nevymezil.

Žalovaný spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v tom, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem a že na smlouvu ze dne 15. 12, 1993 byly aplikovány předpisy hospodářského práva .

Nejvyšší soud již v usnesení z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 103, zaujal právní názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti .

Ze samotného znění zákona § 763 ObchZ jednoznačně vyplývá, že právní vztahy vzniklé z hospodářských smluv před 1. 1. 1992 a práva z nich vzniklá se posuzují především podle hospodářského zákoníka. V daném případě právní vztahy mezi účastníky, resp. jejich právními předchůdci, založené hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků, uzavřenou podle § 360a HZ dne 22. 6. 1987, se řídily hospodářským zákoníkem i po 1. 1. 1992. Předmětná darovací smlouva představuje bezúplatné plnění podle čl. V. uvedené hospodářské smlouvy, přičemž jde o plnění odpovídající vypořádání účelově sdružených subjektů podle výše jejich podílů ve smyslu § 360a odst. 5 in fine HZ. Samotná skutečnost aplikace hospodářského zákoníka na právní vztahy účastníků po 1. 1. 1992 tedy nemůže vést k závěru o nesprávném právním posouzení věci. Proto ani závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy není v rozporu s hmotným právem. Již ze samotného textu § 35 odst. 2 ObčZ plyne, že není významné, jak účastníci určité smlouvy svůj právní úkon (smlouvu) pojmenovali označení určité smlouvy jako smlouvy darovací samo o sobě i s ohledem na obsah smlouvy nevylučuje, že může jít o smlouvu jinou. Dovolací soud také odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 625/03, publikované v ASPI pod č. 32289 (JUD), podle kterého platí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady .

Rovněž výklad ustanovení § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání in fine je v souladu s jasným zněním zákona a judikaturou Nejvyššího soudu, danou rozsudkem Nejvyššího soudu z 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 319/97, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 1999, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že předkupní právo spoluvlastníka věci (§ 140 obč. zák.) není pohledávkou, kterou by bylo třeba ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přihlásit v konkursu; prohlášením konkursu toto právo nezaniká . Tento závěr platí jak ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění před novelou č. 105/2000 Sb., tak ve vztahu k tomuto ustanovení ve znění pozdějším.

Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 308.

Dovolací námitky nesprávného označení předmětu kupní smlouvy, jíž je žalovaný povinen uzavřít s žalobcem a prokázání právního nástupnictví žalobce, nejsou bez dalšího způsobilé založit přípustnost dovolání žalovaného.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 2 250,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 484,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. František B a l á k

předseda senátu