22 Cdo 1620/2000
Datum rozhodnutí: 28.11.2001
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 126 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1620/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) D. D., B) A. D. a C) K. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) České republice, zastoupené Ministerstvem zahraničních věcí ČR, se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 5, a 2) D. servisu, o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 4 C 1812/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2000, č. j. 26 Co 405/99-236, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2000, č. j. 26 Co 405/99-236, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1), se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2000, č. j. 26 Co 405/99-236, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2), se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

III. Žalobci a žalovaný 1) nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. dubna 1994, č. j. 4 C 1812/92-67, zamítl žalobu, aby soud určil, že obě kupní smlouvy ohledně pozemkové parcely č. 214/2 v kat. úz. L., zapsané v evidenci nemovitostí Střediska geodézie, okres P., na listu vlastnictví č. 394, uzavřené 15. 2. 1980 mezi manžely A. a D. D. jako prodávajícími a Československým státem Správou služeb diplomatického sboru v Praze jako kupujícím, jsou neplatné , a aby soud žalovanému uložil vydat žalobcům uvedenou parcelu. Žalobu v této věci podali A. a D. D. proti žalovanému Československému státu, zastoupenému Správou služeb diplomatického sboru v Praze s tím, že kupní smlouvy z 15. 2. 1980 uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť pozemek prodali jako zemědělskou nebo ostatní půdu, přestože byl více jak dva roky vyňat ze zemědělského půdního fondu a určen k zastavění, takže kupní cena neodpovídala ceně pozemku. Žalobce A. D. po podání žaloby zemřel a jako jeho dědici přicházeli v úvahu pozůstalá manželka D. D. a pozůstalí syn a dcera A. D. a K. M., kteří vstoupili do řízení jako dědici. V průběhu řízení žalobci dále tvrdili, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné proto, že kupující strana neměla k uzavření smluv souhlas nadřízeného orgánu.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní žalobci A. a D. D. se stali vlastníky pozemku parc. č. 214/2 v kat. úz. L. na základě postupní smlouvy z 25. 8. 1937 a jako vlastníci byli zapsáni v pozemkové knize ve vložce č. 251 pro kat. úz. L. Dne 15. února 1980 došlo mezi A. a D. D. jako prodávajícími a Správou služeb diplomatického sboru jako kupující k uzavření dvou kupních smluv ohledně pozemku parc. č. 214/2 v kat. úz. L. za kupní cenu celkem 10 200,- Kč. Jako vlastník sporného pozemku byl v evidenci nemovitostí bývalého Střediska geodézie P. vyznačena Česká republika Správa služeb diplomatického sboru v Praze. Pokud se žalobci domáhali určení neplatnosti kupních smluv z důvodu, že byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, soud prvního stupně dovodil, že v takovém případě má účastník smlouvy právo od smlouvy odstoupit a že tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě, a dospěl k závěru, že obě označené kupní smlouvy jsou platné, protože souhlas bývalého Federálního ministerstva zahraničních věcí jako přímého nadřízeného orgánu Správy služeb diplomatického sboru musel být jednoznačně učiněn, navíc z hlediska schválení kupní smlouvy se nejedná o správní rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 ObčZ. K účinnosti obou smluv nebylo zapotřebí ani registrace státním notářstvím, neboť šlo o převod do socialistického vlastnictví.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 25. května 1995, č. j. 14 Co 253/94-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupních smluv z 15. 2. 1980 ohledně pozemkové parcely č. 214/2 v kat. úz. L., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně na straně žalovaného nesprávně označil stát a se státem, který byl účastníkem řízení, vůbec nejednal.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 25. března 1998, č. j. 4 C 1812/92-166, žalobě na určení neplatnosti kupních smluv z 15. 2. 1980 vyhověl, když vzal za prokázané, že prodávající pozemek prodali v důsledku psychického donucení, že právní úkon je neurčitý a že žalovaný 2) neprokázal tvrzení o existenci schvalovací doložky ve smyslu § 29 odst. 3 vyhlášky č. 156/1975 Sb., které bylo třeba k účinnosti smluv. Účastníky řízení v té době byli již dva žalovaní, a to 1) Česká republika, zastoupená Ministerstvem zahraničních věcí ČR a 2) D. servis.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 1998, č. j. 26 Co 449/98-187, rozsudek soudu prvního stupně z 25. 3. 1998 opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně zcela pominul podmínku naléhavého právního zájmu na dané určovací žalobě, kterou se musí zabývat dříve, než žalobu posoudí věcně.

Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 20. ledna 1999, č. j. 4 C 1812/92-204, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se především zabýval věcnou legitimací účastníků a otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Dospěl k závěru, že věcnou legitimaci v tomto sporu mají žalobci a žalovaný 2), nikoli žalovaný 1), který nebyl účastníkem hmotněprávního vztahu založeného některou z označených kupních smluv, a že v dané věci je splněna podmínka naléhavého právního zájmu, poněvadž v případě úspěchu by se žalobci mohli domáhat změny zápisu v katastru nemovitostí a rozhodnutí o platnosti smluv by bylo podkladem pro dodatečné projednání dědictví po zemřelém A. D. a v jeho rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zemřelého a žalobkyně A). Dále se zabýval platností smluv, přičemž právní vztahy jimi vzniklé posuzoval podle občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smluv, a neshledal žádný z důvodu neplatnosti předmětných smluv.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. února 2000, č. j. 26 Co 405/99-236, rozsudek soudu prvního stupně z 20. 1. 1999 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně pokud se týkají věcné legitimace účastníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti obou kupních smluv. Žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [§ 80 písm. b) OSŘ]. Pokud by bylo prokázáno, že kupní smlouvy jsou neplatné, došlo by k přechodu tohoto majetku na stát bez právního důvodu. Podle názoru odvolacího soudu mohli žalobci uplatnit své nároky žalobou na plnění podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, což ostatně i učinili, a pokud by nebyli v řízení u pozemkového úřadu úspěšní, mají možnost podat opravný prostředek k soudu. Dovolání nepřipustil protože rozhodnutí nepovažoval po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že po právní stránce zásadní význam má, a uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., t. j. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě v této věci je dán: a) tím že k odstranění stavu vzniklého jako následek absolutně neplatného právního úkonu (kupních smluv z 15. 2. 1980) je nutný zápis, resp. oprava chybného zápisu v katastru nemovitostí ..použití restitučních zákonů nepřipadá v úvahu , b) tím že je třeba najisto určit pasivní legitimaci žalovaného 1), tedy Ministerstva zahraničních věci ČR, popř. vyloučit pasivní legitimaci žalovaného 2) Ani v tomto případě nepřipadá v úvahu žaloba reivindikační, či užití restitučních zákonů , c) tím že určovací žaloba je jediným možným způsobem obrany proti neplatným právním úkonům , a d) tím že pouze na základě určení neplatnosti v rozhodnutí uvedených smluv je možno domáhat se dodatečného projednání dědictví po zemřelém vlastníku poloviny těchto nemovitostí A. D. . Setrvali na stanovisku, že pasivně legitimován je první žalovaný. Druhý žalovaný, který byl a je příspěvkovou organizací Ministerstva zahraničních věcí ČR, může mít pouze právo hospodaření k vymezenému majetku a jako taková nemohla a nemůže vlastnit. Druhý žalovaný nebyl oprávněn předmětné kupní smlouvy uzavřít. Pokud odvolací soud tvrdí, že se žalobci mohou domáhat svých nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., připouští tím absolutní neplatnost kupních smluv a pasivní legitimaci státu. V tomto případě však restitučního předpisu použít nelze. Žalobci i nadále tvrdí, že kupní smlouvy jsou podle § 39 ObčZ absolutně neplatné proto, že při jejich uzavírání byly porušeny předpisy v té době platné; jsou neurčité a nesrozumitelné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami a včas, se Nejvyšší soud zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti. Protože žalovaní mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 OSŘ) a protože důvody zamítnutí žaloby ve vztahu k nim nebyly totožné, posuzoval Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každému z nich samostatně.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 OSŘ. Nejvyšší soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatelé netvrdili, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou postiženo.

Ve vztahu k žalovanému 1) je rozsudek odvolacího soudu nepochybně rozsudkem potvrzujícím, neboť žaloba ve vztahu k němu byla soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace z hlediska § 80 písm. c) OSŘ a odvolací soud se s tímto důvodem ztotožnil. Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1) podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 b) a § 239 odst. 1 OSŘ nejsou dány, mohla by být přípustnost dovolání opřena jedině o § 239 odst. 2 OSŘ.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na obdobné případy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky].

Nejvyšší soud nepovažuje otázku, zda a který jiný subjekt, než ten, který je zúčastněn jako strana na smlouvě, o jejíž určení neplatnosti se jedná, by mohl být v konkrétním případě pasivně legitimován, za otázku zásadního právního významu. Legitimací účastníků v řízení o určení neplatnosti smlouvy Nejvyšší soud se zabýval v rozhodnutí publikovaném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod č. 36, ročník 1988, a v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 6, pod C 509, podle nichž, má-li být určena neplatnost smlouvy, věcně legitimováni jsou, a také se musí řízení účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní), všichni, kteří smlouvu uzavřeli, případně jejich právní nástupci. Přitom není sporu, že předmětné smlouvy o převodu nemovitostí do státního vlastnictví neuzavíral stát, ale právní předchůdce žalovaného 2) (Správa služeb diplomatického sboru), který měl právní subjektivitu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak ve vztahu k žalovanému 1) nemá po právní stránce zásadní význam a není proto přípustné.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 159 je uveden právní názor, že z hlediska přípustnosti dovolání opírajícího se o ustanovení § 238 odst. 1 OSŘ je rozhodující obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Přitom podle rozhodnutí publikovaných pod C 132 a C 149 tamtéž při posuzování toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, tedy jak formuloval rozsudečný výrok o věci samé, popřípadě uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 220 nebo § 219 OSŘ .

I když napadený rozsudek je označen jako potvrzující, ve vztahu k žalovanému 2) s ohledem na uvedené jde o rozsudek měnící, neboť zatímco soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2) shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolací soud jej neshledal a právě v tom spatřoval postačující důvod, proč nelze žalobě vůči žalovanému 2) vyhovět. V tomto rozsahu je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Především je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud může zkoumat jen správnost právního závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nemůže se věcí zabývat šířeji z hlediska dalších možných právních aspektů dané věci, jestliže se jimi odvolací soud s ohledem na názor, který zaujal, nezabýval.

Úvaha odvolacího soudu, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí, že naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení není dán, když naléhavý právní zájem není obecně dán tam, kde lze žalovat na plnění, přičemž žalobci mohli své nároky uplatnit podle zákona č. 229/1991 Sb., je nesprávná, neboť vylučuje použití nerestitučních obecných právních předpisů o ochraně vlastnického práva. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 463, svazek 5, zaujal právní názor, že restituční zákony nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl nadále uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví. V daném případě Nejvyšší soud (v souladu s tímto rozhodnutím) zastává názor, že v případě převzetí věci státem bez právního důvodu je na oprávněné osobě, bude-li se domáhat vrácení věci za podmínek restitučních předpisů nebo se bude domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Jedním z takových prostředků ochrany vlastnického práva je žaloba na určení právního vztahu či práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Platí tedy obecně, že určovací žaloba v případech tohoto druhu není vyloučena. Proto je dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ dán.

S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl jako nepřípustné a pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2), v tomto rozsahu jej podle § 243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto rozsahu nebylo správné.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) vychází z toho, že úspěšnému žalovanému 1) náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu