22 Cdo 162/2007
Datum rozhodnutí: 02.07.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 162/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., 2) J. P., 3) Ing. V. G., 4) I. G., ,


5) J. V.,


a 6) J. P., všem zastoupeným advokátem, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 203/2001, v řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1277, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1297, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1277, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1297, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


II. Věc se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému senátu Krajského soudu v Hradci Králové.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem z 18. 11. 1997, č. j. 8 C 9/91-498, rozhodl k tehdy žalovaným 1) 3), že vlastnictví malé vodní elektrárny (stavební i technologické části včetně všech jejích součástí a příslušenství) zřízené na pozemkové parcele č. 543 v kat. území H., se přikazuje žalobci za náhradu ve výši 550.000,- Kč, splatnou k rukám žalovaných ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovaní jsou povinni vyklidit pozemkovou parcelu č. 543 kat. území H., zapsanou na LV č. 1943 v kat. nemovitostí u Katastrálního úřadu


v N., do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaní jsou povinni vyklidit a žalobci předat malou vodní elektrárnu do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) . Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky IV. - VII.).


Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce nabyl děděním po otci R. F. st., který zemřel 24. 4. 1985, pozemek parc. č. 543 o výměře 302 m2 v kat. území H., jak vyplývá z rozhodnutí bývalého Státního notářství v N.


z 26. 9. 1985, č. j. D 689/85-23, které nabylo právní moci téhož dne. Dohodou, uzavřenou 28. 5. 1991 s obcí H., registrovanou bývalým Státním notářstvím


v N. 21. 6. 1991, byly žalobci vydány pozemky parc. č. 542 a č. 544 v kat. území H. Podle smlouvy o dočasném užívání pozemku z 15. 11. 1983 MěNV H. přenechal žalovaným na dobu 5 let část pozemku parc. č. 543 původně o výměře 50 m2, posléze změněných na 65 m2. Na tomto pozemku žalovaní v letech 1984 1987 zbudovali malou vodní elektrárnu (dále MVE ), 4. 5. 1987 bylo vydáno povolení


k prozatímnímu užívání stavby ke zkušebnímu provozu a 10. 4. 1990 povolení


k trvalému užívání stavby. Žalovaní užívají část pozemku žalobce v rozsahu 65 m2, která je oplocena, a přes pozemek žalobce č. 544 chodí k MVE . Na podzim 1985 žalobce sdělil žalovaným, že se stavbou MVE nesouhlasí, a dopisem z listopadu 1990 je vyzval k ukončení výdělečné činnosti na jeho pozemku.


Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že předmětná stavba MVE je stavbou neoprávněnou ve smyslu § 221 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. (dále jen občanský zákoník ). Jde totiž o stavbu zbudovanou bez souhlasu vlastníka pozemku na základě neplatné dohody o dočasném užívání tohoto pozemku dohodu uzavřel MěNV H., který nebyl vlastníkem pozemku . Dovodil, s odkazem na § 868 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen ObčZ ), že existenci neoprávněné stavby je třeba posuzovat podle právní úpravy platné ke dni vzniku stavby, zatímco způsob vypořádání mezi stavebníky


a vlastníkem pozemku podle právní úpravy platné ke dni rozhodování, tj. z § 135c ObčZ. Žalobce navrhoval, aby mu byla stavba přikázána. To znamená, že s jejím přikázáním souhlasil a že zřízení věcného břemene k výkonu vlastnického práva žalovaných ke stavbě MVE nepřipadalo v úvahu. Při určení výše náhrady vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku. Žalobě na vyklizení pozemku parc. č. 543 soud prvního stupně vyhověl s odkazem na § 126 ObčZ, když poskytl žalobci ochranu vlastnického práva k pozemku, který žalovaní užívají neoprávněně.


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 21. 5. 1998, č. j. 18 Co 74/98-535, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, tj. ve výrocích I. IV. Po doplnění dokazování se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně stejně jako s právním posouzením věci.


K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem z 31. 7. 2001, č. j. 22 Cdo 1875/98-567, rozsudky soudu obou stupňů (rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o soudním poplatku) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soudy obou stupňů posuzovaly správně otázku, zda stavba MVE je stavbou neoprávněnou podle § 489 a § 221 občanského zákoníku, a protože účinky právního vztahu přetrvávají i po 1. 1. 1992, způsob vypořádání tohoto vztahu podle § 135c ObčZ. Dále dospěl k závěru, že skutkové zjištění, že stavba MVE se nachází jen na pozemku žalobce parc. č. 543 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a přikázání stavby MVE žalobci za stávajícího stavu by znamenalo, že je mu přikázána také část stavby nacházející se mimo jeho pozemek. Ustanovení § 135c ObčZ však výslovně upravuje přikázání stavby na cizím pozemku. Takovou stavbou rozumí se stavba na pozemku vlastníka odlišného od vlastníka stavby, která je věcí nemovitou, tj. stavbou spojenou se zemí pevným základem, a stavba jako celek. Takový výklad je logický


i proto, že přikázáním stavby, která by se nacházela na více pozemcích, jen jednomu


z vlastníků těchto pozemků, by se opětovně vytvořila (zčásti) stavba na cizím pozemku. Pokud soudy obou stupňů v tomto smyslu o aplikaci § 135c ObčZ neuvažovaly, jde


o nesprávné právní posouzení věci.


Usnesením z 20. 11. 2001, č. j. 8 C 203/2001-586, soud prvního stupně připustil vstup dalších účastníků na straně žalovaných, a to I. G., J. V. a J. P. Dále řipustil změnu návrhu tak, že žalovaní jsou povinni odstranit stavbu MVE včetně studny, nářaďovny a oplocení na pozemkových parcelách č. 543/2, 543/3


a 543/4 v k. ú. a obci H. Dalším usnesením ze dne 3. srpna 2005, č. j. 8 C 203/2001-1155, připustil změnu návrhu tak, že jde o vypořádání neoprávněné stavby nacházející se kromě pozemků parc. č. 543/3 a 543/4 na pozemku parc. č. 543/8.


Rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č. j. 8 C 203/2001-1228, žalovaným uložil, aby na vlastní náklady odstranili MVE včetně studny, nářaďovny a oplocení, nacházející se na pozemcích žalobce st. p. č. 543/3, 543/4 a pozemku p. č. 543/8, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že stavba MVE na pozemcích žalobce je stavbou neoprávněnou, z důvodů uvedených již v předchozích rozhodnutích. Podle soudu prvního stupně nemohli být žalovaní na základě smlouvy o dočasném užívání pozemku v dobré víře, že jsou oprávnění stavbu trvalého rázu na pozemku parc. č. 543 postavit vzhledem dočasnosti užívání a ani že staví na pozemku ve státním vlastnictví. Dále vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, podle kterého zastavěnost pozemků různých vlastníků neoprávněnou stavbou není překážkou jejího odstranění. Dále uvedl, že požadavek žalobce na odstranění stavby neodporuje dobrým mravům, neboť se bránil od počátku v mezích svých možností jejímu zbudování a na zachování stavby není ani veřejný zájem.


K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1277, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2006, č. j. 20 Co 108/2006-1297, rozsudek soudu prvního změnil tak, že se zřizuje věcné břemeno k pozemkům parc. č. 543/5, 543/4 a 543/8 zapsaných na LV č. 1943 u Katastrálního úřadu pro K., Katastrální pracoviště N., pro obec a k. ú. H., ve prospěch vlastníků v současné době exitující stavby malé vodní elektrárny na těchto pozemcích, že povinný vlastník je povinen trpět užívání svých pozemků a všechny úkony související s výkonem vlastnického práva k malé vodní elektrárně, věcné břemeno se zřizuje za náhradu 80.000,- Kč, a uložil žalovaným, aby ji zaplatili žalobci 3x po 26.666,60 Kč /1) a 5), 2) a 6) a 3) a 4)/ do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.


Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou žalobce vznesl v odvolacím řízení proti člence odvolacího senátu Mgr. L. P. Odůvodnil ji tím, že sdílela kancelář s kolegyní JUDr. V. A., která je příbuznou žalovaného 2), a považoval za nepravděpodobné, že by o tak složitém sporu spolu nemluvily. To dovozoval z toho, že JUDr. V. A. mluvila o věci i s JUDr. F. L., který to sdělil zástupci žalobce. Tomu podle žalobce nasvědčovala jeho neúspěšnost u odvolacího soudu, pokud rozhodoval senát č. 20.


Námitku žalobce neshledal odvolací soud ve smyslu § 14 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) důvodnou, neboť všichni členové odvolacího senátu JUDr. K. K., Mgr. L. P. a Mgr. M. N. získali informace o předmětu řízení jen z obsahu spisu nebo u odvolacího jednání. Soudkyně JUDr. V. A. není členkou odvolacího senátu č. 20. Po dobu několika měsíců v roce 1999 sdílela kancelář s Mgr. L. P. JUDr. V. A. nikdy žádného člena odvolacího senátu č. 20 nekontaktovala v souvislosti s projednávaným sporem, ani žádné informace členům senátu č. 20 k věci nesdělovala. Samotný příbuzenský a přátelský vztah JUDr. V. A. k žalovanému 2) důvodem k vyloučení členů senátu být nemůže. Důvodem k vyloučení nejsou ani okolnosti, které spočívají v postupu soudce nebo v tom, že jeho názor je jiný, než by si účastník přál. Odvolací soud připomněl, že zákon vymezuje důvody tak, aby bylo zachováno právo obou účastníků na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou žalovaných na pozemcích žalobce ve smyslu § 135c odst. 1 a 4 ObčZ zřízení věcného břemene ve prospěch stavby na těchto pozemcích. Podle odvolacího soudu žalovaní nepostavili stavbu vědomě s úmyslem omezit vlastnické právo žalobce. Až do roku 1991 byl pozemek v evidenci veden jako pozemek bez listu vlastnictví a lze pochopit že žalovaní vycházeli z mirofišů, které uváděly správné uživatelské vztahy, byť nevyjadřovaly vlastnické právo k pozemku. Navíc žalovaní započali s výstavbou v době, kdy žalobce vzhledem k vyvlastnění dalšího majetku vlastnické právo k pozemku parc. č. 543 nevykonával,


o čemž svědčí i to, že původně požadoval jeho vydání v restitučním řízení. I když pozemek nabyl děděním už v roce 1985, zápis o tom se objevil v katastru nemovitostí až v roce 2004. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalovaní mají oprávnění nakládat s vodami a že stavby MVE jsou obecně prospěšnými stavbami, které slouží k získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů, že odstraněním elektrárny by došlo k ovlivnění vodních poměrů města H. Ostatně žalobce sám tvrdí, že po odstranění elektrárny hodlá v této oblasti postavit MVE novou. Odvolací soud uzavřel, že je tak dán veřejný zájem na zachování stávající stavby MVE na pozemcích žalobce. Při určení náhrady vycházel z toho, že kupní smlouvou z 29. 3. 2003 zakoupil syn žalobce se svojí manželkou pozemky v sousedství dotčených pozemků za kupní cenu 123,- Kč za jeden m2. Stanovil náhradu částkou 80.000,- Kč, která je více než desetinásobek této ceny


a kterou považuje za odpovídající tomu, aby kompenzovala omezení vlastnického práva žalobce.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a odůvodňuje tím, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odvolací soud, aniž opakoval dokazování, činil zjištění odlišná od soudu prvního stupně, nebo činil z důkazů provedených soudem prvního stupně zjištění nová). Dále namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; to platí


o zjištění, že žalovaní nepostavili stavbu MVE vědomě s úmyslem omezit vlastnické právo žalobce, že žalobcův pozemek byl až do roku 1991 veden jako pozemek bez listu vlastnictví, že na mikrofiších pozemku parc. č. 543 nebylo patrno, že jde o parcelu, která není v užívání svého vlastníka, že žalobce nevykonával svoje vlastnická práva k pozemku parc. č. 543 a že žádal o jeho vydání v restitučním řízení. Žalobce považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaných, který neodpovídá zejména tomu, že na základě dohody o dočasném užívání žalovaní zřizovali stavbu trvalého rázu. Nesprávný je také závěr o veřejném zájmu na trvání stavby MVE, neboť vychází rovněž ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce považuje za nesprávné také určení náhrady za věcné břemeno. Odvolací soud nemohl vycházet z ceny pozemků, která byla ujednána v kupní smlouvě z 29. 3. 2003, neboť šlo o cenu stanovenou podle právního předpisu ( vyhláškovou )


a nikoli tržní. Nepřihlíží ani ke ztrátě žalobce z toho, že by nemohl sám svojí stavbu MVE zřídit. Odvolacímu soudu žalobce také vytýká, že posuzoval věc podle § 135 C ObčZ, nikoli však podle § 126 odst. 1 ObčZ, jak žalobce v odvolacím řízení namítal. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ke stavbě zřízené na pozemku v dočasném užívání vlastníka stavby žalobce dovozuje, že domnělé právo žalovaných mít stavbu na jeho pozemích zaniklo a že jsou proto povinni ji odstranit. Dále žalobce připomíná, že stavba MVE se nachází i na dalších pozemcích, a to jeho pozemku parc. č. 542 a pozemcích parcelní čísla 1704/2 a 1704/3 jiných vlastníků. Dovozuje také veřejný zájem na zřízení nové, moderní MVE v dané lokalitě, připomíná, že veřejný zájem nemůže ovlivnit ani ekonomická nevhodnost odstranění stavby (nález


I. ÚS 198/95), a poukazuje na to, že zřízení věcného břemene pro stavbu žalobců je faktickým vyvlastněním jeho pozemků. Konečně žalobce namítl, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, a to Mgr. L. P. Ta sdílela po delší dobu kancelář s JUDr. V. A., která je sestřenicí žalovaného 2). Ten se na ni obracel ve snaze najít oporu pro řešení příznivé pro žalované. V tomto smyslu hovořila JUDr. V. A. i se zástupcem žalobce. I když Mgr. L. P. sdílela kancelář s JUDr. V. A. v roce 1999, tedy v době předcházející nápadu této věci, musela s JUDr. V. A. o této věci jako kolegyně hovořit, a to tím spíše, že JUDr. V. A. o ní hovořila s osobou vzdálenější, a to s advokátem protistrany. I když se Mgr. L. P. necítí podjatá, je důvodná obava, že získala informace z jiného zdroje, než soudního spisu, a je tak z objektivních důvodů z rozhodování této věci vyloučena. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět OSŘ ).


Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu.


V řízení nerozhodoval vyloučený soudce a k vadě ve smyslu § 229 odst. 1


písm. e) OSŘ tak nedošlo. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem dospěl k závěru, že okolnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti Mgr. L. P., nebyly zjištěny. Sama skutečnost, že na odvolacím soudu působí jako soudce příbuzná nebo přítelkyně účastníka, nezakládá podjatost soudců rozhodujících o věci tohoto účastníka, tím spíše, když jejich vzájemný pracovní vztah je dán jen několikaměsíčním společným sezením v jedné kanceláři před dlouhou dobou. Vzhledem k tomu, že Mgr. L. P. i další členové senátu č. 20 získali informace o věci jen ze spisu a při jednání senátu, nemohly být pochybnosti o nepodjatosti Mgr. L. P. založeny jen skutečností, že JUDr. V. A. řešila se žalovaným 2) jeho právní záležitosti. Odvolací soud také správně poukázal na to, že postup soudce ve věci, resp. rozhodování, které neodpovídá představám účastníka, podjatost soudce rovněž nezakládá.


Dovolací soud nadále vychází z toho, že žalovaní postavili stavbu na pozemku žalobce bez platného právního titulu, tedy že jde o stavbu neoprávněnou.


Z tvrzení sporných stran (viz např. č. l. 1v, 6a, 7) i ze smlouvy o dočasném užívání pozemku, uzavřené MNV v Hronově s Ing. V. G. (č. l. 1095), se podává, že jmenovaný budoval MVE na základě práva dočasného užívání pozemku, které mu zřídil MNV v H. 15. 11. 1983 na dobu neurčitou, ovšem s možností výpovědi. Jiný právní titul ke stavbě na cizím pozemku, zejména takový, který by zajišťoval trvalé umístění stavby (věcné břemeno), nebyl zjištěn ani tvrzen. Z toho vyplývá, že stavebníci si od počátku museli být vědomi toho, že stavbu zřizují na základě závazkového práva, které není časově neomezené a může být vypovězeno.


Organizace může přenechat za úplatu k dočasnému užívání občanům pro osobní potřebu (např. k dočasnému umístění movitých staveb, k dočasnému užívání zahrádky) v nezbytně nutné výměře pozemek, který má ve správě a který dočasně nepotřebuje k plnění svých úkolů. Stejně tak organizace přenechá k dočasnému užívání pozemek, na němž je postavena stavba, kterou převádí do vlastnictví občana podle § 15 odst. 5 písm. f). Přenechání pozemků k dočasnému užívání občanům se může stát jen písemnou smlouvou (§ 9 odst. 3 vyhl. č. 156/1975 Sb.). Přenechání nemovitosti k dočasnému užívání upravoval v době před nabytím účinnosti novely č. 509/1991 Sb. občanský zákoník v § 397 a násl.


V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 894/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 934, se uvádí:


Z ustanovení § 397 a § 398 ObčZ vyplývalo, že právní vztah přenechání nemovitosti


k dočasnému užívání se vyznačoval dočasností Za situace, kdy však občanský zákoník s účinností od 1. ledna 1992 již právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravoval, bylo nezbytné na vztah, který byl založen ještě podle uvedených ustanovení v době jejich účinnosti, užít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší (§ 853 ObčZ). Tím je za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata právní vztah nájmu ve smyslu ustanovení


§ 663 násl. ObčZ, neboť jeho obsahem je též přenechání věci do užívání jinému, a to dočasně a za úplatu (nikoliv však vztah nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 685 násl. ObčZ srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99) .


V soudní praxi se ještě v 90. letech 20. století při posuzování staveb na cizím pozemku, na které se nevztahoval § 135c ObčZ, uplatňoval názor o konkurenci dvou rovnocenných vlastnických práv, podle kterého zákon neumožňuje dát právu vlastníka pozemku přednost před právem vlastníka stavby; tento názor, který byl dalším vývojem judikatury modifikován, byl vyjádřen např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn.


3 Cdo 45/92 (Právní rozhledy, 1993, č. 2). Takový názor je správný v případech, kdy někdo stavěl na základě časově neomezeného práva k cizímu pozemku, které v důsledku změny právní úpravy zaniklo. V rozhodnutí publikovaném jako R 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například sousedská práva). V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám. Pokud však stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak (např. výpovědí, změnou vlastníka pozemku).


V dané věci byla stavba zřízena na pozemku na základě smlouvy o jeho dočasném užívání, ve které jako vlastník pozemku vystupoval MNV, který však pozemek nebyl oprávněn přenechat jinému. Stavebník tak nebyl subjektem práva dočasného užívání, nicméně vykonával jeho obsah. Bez ohledu na to, zda by tento obsah vykonával v dobré či zlé víře, musel si být vědom dočasnosti práva, které navíc po přijetí novely č. 509/1991 Sb., podléhalo výpovědi bez udání důvodů (§ 677 ObčZ).


Je tedy zřejmé, že bez ohledu na případné vady smlouvy o dočasném užívání


a její neplatnost a bez ohledu na případnou dobrou víru žalovaných si stavebníci museli při zachování obvyklé opatrnosti být vědomi dočasností možnosti mít na cizím pozemku stavbu a tedy i dočasností stavby. Ochrana jejich dobré víry by pak nemohla jít za rámec toho, k čemu se dobrá víra mohla vztahovat; nebylo by tedy možno v řízení o odstranění neoprávněné stavby v jejich prospěch zřídit časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni, neboť jejich dobrá víra se mohla týkat jen práva dočasného užívání. Ostatně nebylo by na místě neplatnost smlouvy vykládat v jejich prospěch tak, že by v důsledku této neplatnosti bylo jejich postavení lepší, než kdyby smlouva byla uzavřena platně a teprve později by právní vztah jí založený zanikl (např. výpovědí).


Vzhledem k uvedenému dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení, aniž se zabýval dalšími dovolacími důvody, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Dovolací soud nenařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, neboť důvody ve smyslu § 243b odst. 5 a § 221 odst. 2 OSŘ nebyly naplněny (nedošlo k tomu, že by odvolací soud nedodržel závazný právní názor nebo že by v řízení došlo k závažným vadám).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. července 2009


JUDr. Marie Rezková


předsedkyně senátu