22 Cdo 1618/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 1144 o. z. ve znění od 01.01.2014




22 Cdo 1618/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. D. , zastoupené JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalovanému Ing. O. K. , zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 197/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 95/2014-240, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 95/2014-240, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. srpna 2013, č. j. 15 C 197/2009-210, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem a jejich vypořádání reálným rozdělením podle geometrického plánu č. 1799-40/2009. Žalovaný nejprve navrhl zamítnutí žaloby; později žádal přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví.

Obvodní soud pro Prahu 9 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. srpna 2013, č. j. 15 C 197/2009-210, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to k domu na pozemcích parc. č. 1279/1 a parc. č. 2579/11 (pozemek jiného vlastníka) a k pozemkům parc. č. 1249/35, parc. č. 1279/1, parc. č. 1279/3, parc. č 1279/4, parc. č 1280/1, parc. č. 1280/2, parc. č. 1280/6 a parc. č. 1280/7, vše v k. ú. H., obec P. (výrok I.). Výrokem pod bodem II. soud nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělený mezi účastníky rovným dílem. Uložil účastníkům zaplatit náklady řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky III.-V.).

Soud vyšel ze zjištění, že podíly obou účastníků na nemovitostech jsou stejné, každý vlastní ideální jednu polovinu. Při zkoumání možných způsobů vypořádání vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ( obč. zák. ). Ze znaleckého posudku vzal za prokázané, že reálné rozdělení domu na dvě poloviny není možné; rozdělení domu na dvě samostatné bytové jednotky by možné bylo, podle názoru soudu by však nevyřešilo dlouhodobé závažné spory, které v souvislosti se spoluvlastnictvím mezi účastníky existují a které jsou důvodem podání řady vzájemných soudních žalob. Již nyní mají účastníci samostatné vchody do částí nemovitostí jimi užívaných, přitom to nevede ke snížení sporů mezi nimi.

Nepřipadá do úvahy ani přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků, neboť žalobkyně nedisponuje potřebnými finančními prostředky a ani žalovaný svoji solventnost neprokázal. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky k žádnému z předchozích způsobů vypořádání spoluvlastnictví, soud rozhodl, že jediným možným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 95/2014-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním výroku II. tak, že prodej předmětných nemovitostí se nařizuje ve veřejné dražbě. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Reálné rozdělení věci není možné a rozdělení na bytové jednotky brání četné spory mezi účastníky. Soud prvního stupně správně posuzoval i (ne)schopnost účastníků vyplatit druhému účastníky vypořádací podíl. Důvodnými neshledal odvolací soud ani námitky žalovaného, že ohledně prokázání schopnosti poskytnout náhradu nebyl soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ). K námitce žalobkyně, že soud měl účastníky vést k uzavření písemné dohody o užívání nemovitostí, uvedl, že řešení této otázky nebylo předmětem řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od právní úpravy zakotvené v § 142 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně nesprávně či neúplně vymezil relativně neurčitou hypotézu uvedeného ustanovení a nerespektoval závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Rozhodl o vypořádání prodejem věci v situaci, ačkoliv podle žalobkyně byly splněny předpoklady k zrušení spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením věci. Svým rozhodnutím se odchýlil i od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Soud při rozhodování o způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví měl správně zvážit možnost rozdělení domu na bytové jednotky, což bylo ze stavebně technického hlediska možné, a reálně rozdělit pozemky mezi spoluvlastníky tak, aby pozemky, na nichž se nacházejí stavby ve výlučném vlastnictví žalobkyně s využitím k její podnikatelské činnosti, připadly do jejího vlastnictví. Rozdělením pozemků by byl důvod sporů mezi účastníky odstraněn. Do vlastnictví žalovaného by připadly pozemky bezprostředně související s částí domu, kde se nachází jeho bytová jednotka. Žalobkyně upozorňuje na to, že obě bytové jednotky užívané účastníky mají samostatné vstupy, přípojky a každá má i samostatné číslo popisné (správně číslo orientační). Rozdělením pozemků by žádný ze spoluvlastníků neztratil přístup ke své nemovitosti. Žalobkyně je ochotna provést případné stavební úpravy, kterými by došlo k faktickému oddělení pozemků. Rozdělení podílového spoluvlastnictví má přednost před ostatními způsoby vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a v dané věci jsou pro ně splněny jak podmínky technické, tak je dána funkční opodstatněnost takového rozdělení. Žalobkyně poukazuje na svůj vztah k rodnému domu, ve kterém žije od svého narození; v domě bydlí i její syn, se souhlasem žalovaného postavila na společných pozemcích vlastními náklady budovy a investovala do potřebných oprav či úprav společného majetku. Žalovaný, se kterým jsou v příbuzenském poměru, takový vztah k nemovitostem nemá. Vztahy mezi účastníky sice nikdy nebudou optimální, to však nebrání rozdělení domu na bytové jednotky. I v současné době, kdy účastníci bydlí v jasně vymezených bytových jednotkách, nevznikají mezi nimi v tomto směru žádné problémy. Pro rozhodnutí soudů bylo klíčovou otázkou rozhodující o možnosti rozdělení nemovitostí posouzení sporů mezi účastníky. Toto posouzení však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí potvrzeném odvolacím soudem omezil pouze na výčet soudních sporů včetně opět chybně interpretovaného trestního oznámení a vůbec (nebo pouze okrajově) se nezabýval otázkou, z čeho spory vznikly. Spory se týkaly staveb na společných pozemcích, které žalobkyně se souhlasem žalovaného vystavěla a které slouží k jejímu podnikání. Žalovaný se začal domáhat finančního podílu za užívání společných pozemků pod těmito budovami, což se netýká pozemků pod bytovými jednotkami. Rozdělením pozemků by byla příčina sporů odstraněna. Oba soudy tak opřely svá rozhodnutí pouze o hypotetickou možnost sporů mezi účastníky a nepřihlédly k tomu, že výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Pominuly závěry znaleckého posudku, že pozemky lze reálně rozdělit a objekt bydlení lze rozdělit na bytové jednotky. Touto skutečností se vůbec nezabývaly. Nezvažovaly bytové potřeby účastníků a schopnost a ochotu se o nemovitosti starat. Právní názor odvolacího soudu je nesprávný a znamená odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Bylo na soudech, aby našly technicky proveditelné a pro účastníky přijatelné řešení rozdělením nemovitostí. Závěr soudů je v rozporu i s provedeným dokazováním. Rozhodnutí soudů bude do budoucna zakládat přinejmenším právní nejistotu, neboť na pozemcích se nacházejí budovy ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně má za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření podporuje dovolání žalobkyně, souhlasí s jeho obsahem a dodává, že procesní pochybení soudů spatřuje i v tom, že neodpovědně posuzovaly jeho solventnost k jeho požadavku na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Má za to, že prokázal dostatečnou hotovost na vyplacení spoluvlastnického podílu pocházející ze zdrojů jeho a jeho manželky a z peněžních prostředků poskytnutých mu dětmi. Soud nesprávně odkázal na koncentraci řízení a neposkytl mu poučení o tom, že jím předložené důkazy nepostačují a je třeba je doplnit. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném věcném i právním posouzení a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Především se uvádí, že zásada, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 o. s. ř.), platí i pro rozhodování odvolacího soudu (§ 211 o. s. ř.) a platí i pro právní stav, jestliže konstitutivní rozsudek má za následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007), pokud zákon výjimečně nestanoví jinak (výjimkou je rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, neboť zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně sukcesívně). Proto i v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., měl odvolací soud posoudit věc podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. - viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015); o tom měl účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly významné. Soud prvního stupně tak bude v řízení pokračovat podle nového občanského zákoníku.

Je-li předmětem vypořádání též budova na pozemku ve spoluvlastnictví účastníků, promítne se do výroku rozhodnutí skutečnost, že se stala součástí pozemku (§ 3028 odst. 2, § 3054 a násl. o. z.).

Rozhodnutí soudu v části, týkající se možného rozdělení domu na jednotky (byty ve vlastnictví), odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004 uvedený právní názor se uplatní i při rozhodování podle § 1144 o. z.). V dané věci soudy učinily skutkové zjištění o tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní, a to mimo jiné i na základě hodnocení výpovědí účastníků (viz zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Toto skutkové zjištění nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (viz výše); ovšem ani v době, kdy bylo možno v dovolacím řízení skutkové námitky uplatnit, nebylo možno zpochybnit skutkové závěry učiněné v souladu se zásadou přímosti na základě hodnocení důkazů, provedených před soudem v nalézacím řízení, pokud nešlo o hodnocení zjevně nepřiměřené (a o takové hodnocení v dané věci nešlo). V této části není dovolání přípustné.

Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že bylo namístě zvážit rozdělení pozemků mezi účastníky; v této části je dovolání přípustné i důvodné, neboť napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Názor, že § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované jako Rc 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona (nyní § 1144 a násl. o. z.). I při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto posupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dané věci tak bylo třeba zvážit, zda lze mezi účastníky rozdělit i pozemky (tuto možnost připustil soudní znalec viz č. l. 60 spisu). Protože touto otázkou se soudy nezabývaly, je jejich názor o tom, že společnou věc nelze (alespoň zčásti) dělit, předčasný a tudíž nesprávný; rozhodnutí tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Bude též třeba vzít do úvahy existenci staveb ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků na společných pozemcích a případně zvážit, zda nepřichází do úvahy např. přikázat větší část pozemků jednomu z účastníků; tak by se snížila částka, kterou by měl na vyrovnání podílů zaplatit druhému, kterému by byla přikázána budova s pozemky nutnými k jejímu užívání. Zrušením rozhodnutí se též otevře cesta k řešení věci soudním smírem, příp. k mimosoudnímu řešení; je jistě v zájmu účastníků se na řešení sporu domluvit.

Námitkami žalovaného, poukazujícími na tvrzené porušení jeho práv, se dovolací soud nezabýval, neboť dovolání nepodal; předmět i obsah dovolacího přezkumu je vymezen dovoláním žalobkyně.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu