22 Cdo 1618/2007
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1618/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. Z. M., DrSc., a b) F. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 878/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 26 Co 271/2006-571, takto:


I. Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., bodu 1), písm. a) ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 267/2 a výroku I., bodu 3) ohledně výše částky na vyrovnání podílů se zamítá.


II. Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., bodu 1), písm. a) vyjma vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 267/2, písm. b), bodu 2) a proti výrokům II. a III. se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mělníku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 9 C 878/97-538, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 36 na pozemku parc. č. st. 56/1 a pozemku parc. č. st. 56/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 4 571 m2, pozemkům parc. č. st. 57/1- zastavěná plocha a nádvoří o výměře 90 m2, parc. č. 197 ovocný sad o výměře 6 973 m2, parc. č. 250/1 ostatní plocha o výměře 287 m2, parc. č. 267/2 ostatní plocha o výměře 1 613 m2, parc. č. 267/3 zahrada o výměře 2 463 m2 a parc. č. 176 orná půda o výměře 7 673 m2, dále pak k pozemkům ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. st. 226 o výměře 52 m2, parc. č. 177 o výměře 575 m2, parc. č. 180 o výměře 173 m2, parc. č. 181 o výměře 21 011 m2, parc. č. 182 o výměře 248 m2, parc. č. 189 o výměře 676 m2, parc. č. 190 o výměře 29 709 m2, parc. č. 191 o výměře 593 m2, parc. č. 192 o výměře 511 m2, parc. č. 193 o výměře 468 m2, parc. č. 194 o výměře 6 409 m2, parc. č. 195 o výměře 291 m2, parc. č. 241 o výměře 3 286 m2, parc. č. 244 o výměře 115 m2, parc. č. 247/1 o výměře 5 622 m2, parc. č. 247/5 o výměře 2 507 m2, parc. č. 249/1 o výměře 10 m2 a parc. č. 253/2 o výměře 5 679 m2, vše zapsané na LV č. 1850 pro obec K. nad V., k. ú. M. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M., dále k pozemku ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 412 o výměře 11 155 m2 zapsanému na LV č. 3325 pro obec K. nad V., k. ú. K. nad V. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M., k pozemku ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 261 o výměře 19 943 m2 zapsanému na LV č. 907 pro obec N., k. ú. L. u N. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M., k pozemkům parc. č. 427 ostatní plocha o výměře 579 m2, parc. č. 431 ostatní plocha o výměře 94 m2, parc. č. 436 ostatní plocha o výměře 1 050 m2 a k pozemkům ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 413 o výměře 12 078 m2, parc. č. 418 o výměře 5 647 m2, parc. č. 423 o výměře 9 074 m2, parc. č. 424 o výměře 6 104 m2, parc. č. 426 o výměře 8 952 m2, parc. č. 428 o výměře 1 931 m2, parc. č. 432 o výměře 6 611 m2, parc. č. 434 o výměře 842 m2 a parc. č. 435 o výměře 23 270 m2 zapsaným na LV č. 265 pro obec K. nad V., k. ú. Z. u K. nad V. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M.


Výrokem pod bodem II. přikázal žalobcům a) a b) do podílového spoluvlastnictví každému jednou ideální polovinou dům č. p. 36 na pozemku parc. č. st. 56/1, pozemky parc. č. st. 56/1 a parc. st. č. 57/1, pozemky ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. st. 226, parc. č. 247/5, parc. č. 241, parc. č. 244, parc. č. 247/1, parc. č. 253/2, parc. č. 180, parc. č. 181, parc. č. 182 a parc. č. 249 zapsané na LV č. 1850 pro obec K. nad V., k. ú. M. a pozemek ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 418 zapsaný na LV č. 265 pro obec K. nad V., k. ú. Z. u K. nad V.


Výrokem pod bodem III. přikázal žalovanému do výlučného vlastnictví pozemky parc. č. 250/1, parc. č. 267/2, parc. č. 267/3, parc. č. 197 a parc. č. 176, pozemky ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 190, parc. č. 191, parc. č. 189, parc. č. 192, parc. č. 193, parc. č. 194, parc. č. 195 a parc. č. 177 zapsané na LV č. 1850 pro obec K. nad V., k. ú. M., pozemky parc. č. 427, parc. č. 431 a parc. č. 436, pozemky ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 413, parc. č. 423, parc. č. 424, parc. č. 426, parc. č. 428, parc. č. 432, parc. č. 434 a parc. č. 435 zapsané na LV č. 265 pro obec K. nad V., k. ú. Z. u K. nad V., dále pozemek ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 412 zapsaný na LV č. 3325 pro obec K. nad V., k. ú. K. nad V. a pozemek ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 261 zapsaný na LV č. 907 pro obec N., k. ú. L. u N.


Výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému povinnost, aby žalobci a) zaplatil na vypořádání podílu částku 60 607,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem V. uložil žalovanému povinnost, aby žalobci b) zaplatil na vypořádání podílu částku 60 607,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body VI. VIII. rozhodl o soudních poplatcích a nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, každý v rozsahu jedné ideální třetiny, přičemž ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou účastníků nedošlo. Jde o nemovitosti ve čtyřech katastrálních územích, z nichž k. ú. M. u K. nad V. a k. ú. Z. u K. nad V. spolu sousedí, v dalších dvou k. ú. K. nad V. a k. ú. L. u N. se nachází vždy jeden z pozemků. Nemovitosti jsou vesměs zemědělské pozemky, v k. ú. M. u K. nad V. jsou stavební pozemky, a to st. parc. č. 56/1, st. parc. č. 57/1, užívaná jako dvůr cizí nemovitosti, a st. parc. č. 226, na kterém se žádná stavba nenachází. Na pozemku parc. č. st. 56/1 je umístěna bývalá zemědělská usedlost č. p. 36. Stavby na pozemku představují objekt bydlení č. p. 36, hospodářskou budovu bez čp., budovu chlévů bez čp. a venkovní úpravy. Přístup na pozemek je z veřejné komunikace na jižní hranici pozemku. Jižní hranici o celkové délce 19 m tvoří vlastní stavba objektu bydlení č. p. 36 v délce 12,5 m, zbývající část je využívána jako vjezd na zbývající část pozemku parc. č. st. 56/1. Část pozemku využívaná jako vjezd se směrem ke středu pozemku zužuje na 5,5 m. Vjezd však netvoří zvláštní cestu , tato část není v katastrální mapě ani v územním plánu města určena jako komunikace. Stávající objekt bydlení č. p. 36 má charakter rodinného domu. Tato zjištění učinil soud prvního stupně z revizního znaleckého posudku Ing. J. T. ze dne 19. října 2005, která se zabývala otázkou reálné dělitelnosti nemovitostí a zjištěním jejich obvyklé ceny, a to i ve dvou doplňcích znaleckého posudku ze dne 9. ledna 2006 a 17. února 2006. Znalkyně uvedla, že jednotlivé nemovitosti nelze reálně rozdělit mezi tři spoluvlastníky podle velikosti podílů 1/3 + 1/3 + 1/3 . Z důvodů zachování přístupu k pozemkům (i s přihlédnutím k jejich vzájemné návaznosti) a možnosti jejich obdělávání shledala možné rozdělení nemovitostí na tři části jen podle parcelních čísel pozemků. Za tímto účelem znalkyně navrhla pět možných variant s tím, že výše majetkových podílů rozdělených do tří částí by musely být finančně vyrovnány. Nemožnost reálného rozdělení domu č. p. 36 na pozemku parc. č. st. 56/1 a tohoto pozemku znalkyně zdůvodňovala tím, že nelze zachovat pravidlo, podle kterého by každý (dělením vzniklý) dům byl situován na vlastním pozemku se vstupy a okny do vlastního nebo veřejného pozemku, přičemž hranice sousedního neveřejného pozemku by měla být ve vzdálenosti 2m od půdorysného obrysu stavby. Kromě toho by nevznikla z veřejné komunikace kapacitně vyhovující komunikační spojka (vjezd) na zbývající část pozemku, na kterém jsou umístěné hospodářské objekty. Poté žalovaný předložil předběžný souhlas Městského úřadu v K. nad V. ze dne 17. ledna 2006 pro geometrické rozdělení pozemků parc. č. st. 56/1 a parc. č. st. 57/1 a stanovisko Ing. M. D., podle kterého reálné rozdělení pozemku parc. č. st. 56/1 je možné na stávající dům č. p. 36 s částí pozemku st. parc. č. 56/1 a další stavební parcely. K těmto listinám znalkyně uvedla, že městský úřad se nevyjádřil ke konkrétnímu návrhu geometrického plánu, ale jen k rozdělení z hlediska funkčního využití pozemku. Rozdělení tohoto pozemku navrhované Ing. M. D. znalkyně nedoporučila, neboť nevyhovuje požadavku na odstupovou vzdálenost podle § 8 odst. 2 odst. vyhl. č. 137/1998 Sb., podle kterého vzdálenost rodinných domů od společných hranic nesmí být menší než dva 2 m. Znalkyně uzavřela, že geometrický plán, ve kterém by byly zohledněny požadavky na odstupové vzdálenosti podle § 8 odst. 2 a 4 vyhl. č. 137/1998 Sb. nelze navrhnout, neboť vzdálenost od budovy č. p. 36 na pozemku parc. č. st. 56/1 k sousednímu pozemku parc. č. 247/5 je jen 5,80 m.


Soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil, vzal za prokázané, že reálné rozdělení jednotlivých nemovitostí není možné, a proto provedl vypořádání přikázáním nemovitostí účastníkům podle varianty č. 2 navržené ve znaleckém posudku. Tu shledal odpovídající i tomu, že žalobci chtěli nadále zůstat podílovými spoluvlastníky jim přikázaných nemovitostí. Při stanovení náhrady za spoluvlastnické podíly vyšel z obvyklých cen nemovitostí zjištěných ze znaleckého posudku Ing. J. T. a jeho doplňků. Znalkyně doplňkem číslo 1 opravila s přihlédnutím k tomu, že jde o pozemek zařazený do kategorie významný krajinný prvek, cenu pozemku parc. č. 247/5 v k. ú. M. u K. nad V. na částku 55 620 Kč. Doplňkem číslo 2 opravila cenu pozemku parc. č. 253/2 v k. ú. M. u K. nad V., u něhož došlo při přepisu k chybě výměry pozemku, která činí 5 679 m2 , na částku 85 000 Kč. Cena nemovitostí činila celkem 4 944 750 Kč; žalobcům přikázal nemovitosti v ceně 3 175 000 Kč, žalovanému v ceně 1 769 750 Kč a žalovanému uložil, aby na vypořádání podílů zaplatil každému ze žalobců náhradu 60 607 Kč. Částku 121 500 Kč, kterou uložil žalovanému celkem zaplatit, považoval za přiměřenou jeho finančním možnostem.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 26 Co 271/2006-571, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II. a III. tak, že pozemky parc. č. 250/1, parc. č. 267/2, parc. č. 267/3 zapsané na LV č. 1850 a pozemek ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 413 zapsaný na LV č. 265, původně přikázané do výlučného vlastnictví žalovaného, přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců a) a b), každému jednou ideální polovinou, a v částech výroků pod body IV. a V. tak, že částka na vypořádání podílů činí 160,- Kč . Výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., VI. a VII. a ve zbývajících částech výroků pod body IV. a V. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud přikázal oproti soudu prvního stupně žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví ještě další pozemky parcelních čísel 250/1, 267/2, 267/3 v k. ú. M. u K. na V. a pozemek parc. č. 413 (PK) v k. ú. Z. u K. nad V. Přihlédl tak k námitce žalovaného, týkající se výše náhrady, kterou měl podle rozhodnutí soudu prvního stupně vyplatit žalobcům za spoluvlastnické podíly, a na jejíž zaplacení nebyl podle vlastních slov schopen uvolnit dostatečné finanční prostředky, a ke skutečnosti, že mu byl do výlučného vlastnictví přikázán pozemek parc. č. 250/1 v k. ú. M. u K. na V., nacházející se před nemovitostí přikázanou do podílového spoluvlastnictví žalobců. Jinak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.


Důvodnými neshledal námitky vztahující se k ocenění pozemků s významným krajinným prvkem, jelikož chyby, které vznikly při zpracování znaleckého posudku Ing. T., byly jeho následným doplněním opraveny, navíc soud prvního stupně při vypořádání spoluvlastnictví vycházel z ceny obvyklé a nikoliv administrativní. Se žalovaným nesouhlasil ani v tom, že cena stavebních pozemků neodpovídá ceně tržní, za kterou jsou prodávány, spíše však nabízeny realitními kancelářemi. Pozemky nabízené realitními kancelářemi, na jejichž ceny žalovaný poukazoval, byly zainvestované, ve volném prostranství, popřípadě mezi pozemky s rodinnými domky. Naproti tomu pozemky st. parc. č. 56/1 a 57/1 jsou zčásti zastavěny budovami v dezolátním stavu, jsou dosti vzdálené od centra obce, umístěny v sousedství s provozními areály na protilehlé straně komunikace, které jsou zdrojem trvalého hluku a zvýšeného provozu na komunikaci s již tak poměrně vysokým provozem. Stejně tak bylo jednoznačně znalkyní vyřešeno, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí, včetně stavebních pozemků a domu č. p. 36, není možné, což soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil. Pokud žalovaný poukazoval na vyjádření Stavebního úřadu v K. nad V. ze dne 17. ledna 2006, pak v tomto i předchozích vyjádřeních se stavební úřad vyjadřoval jen k dělení stavebních pozemků, aniž bral v úvahu, že jsou zastavěny stavbami a že dům a hospodářská budova na sebe stavebně navazují. Protože reálné rozdělení domu č. p. 36 a stavebních pozemků nebylo možné, připadala v úvahu pouze alternativa přikázání celých nemovitostí s ohledem na jejich účelné využití. Odvolací soud připomněl, že jak žalobci, tak žalovaný v průběhu řízení své návrhy na vypořádání spoluvlastnictví měnili. Žalovaný požadoval nejprve zemědělskou usedlost včetně pozemků zapsaných na LV č. 1850 s tím, že je schopen oba žalobce vyplatit, posléze požadoval jen přikázání zemědělských pozemků, poté, aby mu byl do jeho výlučného vlastnictví přikázán dům č. p. 36 spolu se 400 m st. parc č. 56/1 a pozemky zemědělské a naposledy dům č. p. 36 s jednou třetinou pozemku st. parc. č. 56/1 a přilehlé pozemky zemědělské. Poukazoval na svůj vztah k domu č. p. 36, který vyženil, oddlužil a narodilo se mu v něm prvé dítě, a úmysl v domě žít a na pozemcích hospodařit. Avšak z důvodů, že zmíněný dům i hospodářské budovy na pozemcích postavené jsou v dezolátním stavu, a náklady na rekonstrukci by patrně přesáhly jejich tržní cenu, a že žalovaný již dříve v průběhu řízení uvedl, že nemá finanční prostředky, a namítá to i v odvolání, odvolací soud požadavek žalovaného neakceptoval. Odvolací soud přikázal žalobcům do podílového spoluvlastnictví každému polovinou nemovitosti v celkové ceně 3 296 180 Kč, žalovanému v ceně 1 648 570 Kč, přičemž každému z účastníků se jako třetinovému spoluvlastníku nemovitostí mělo dostat hodnoty 1 648 570 Kč. Žalovaný tak získal nemovitosti v ceně o 320 Kč vyšší, a proto mu bylo uloženo, aby každému ze žalobců zaplatil náhradu 160 Kč.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Namítá, že odvolací soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nezohlednil hledisko účelného využití věci, obsažené v § 142 odst. 1 občanského zákoníku, a přihlédl pouze k hodnotám jednotlivých nemovitostí. Provedené důkazy nebyly v tomto směru hodnoceny dostatečně komplexně a čistě k otázce účelného využití nemovitostí nebyly provedeny vůbec. Žalovaný během řízení projevil vůli získat třetinový podíl na pozemcích parc. č. st. 56/1, 57/1 a výlučné vlastnictví k domu č. p. 36 na pozemku parc. č. st. 56/1, neboť má k těmto nemovitostem blízký vztah a chtěl na nich hospodařit. Naproti tomu žalobci, kteří se trvale zdržují v A., k nemovitostem žádný osobní vztah nemají a chtějí všechny jim přikázané nemovitosti prodat, což ostatně uvedli v žalobě. Pokud soudy obou stupňů zdůraznily, že žalovaný v průběhu řízení své stanovisko k vypořádání nemovitostí měnil, a vycházely z jeho odhadu, že by přikázání veškerých nemovitostí bylo nad jeho finanční možnosti, podtrhly pouze dílčí stanoviska, která se během dlouholetého sporu měnila i na straně žalobců, a nikoliv jeho skutečně projevenou vůli. Rovněž nesprávně soud prvního stupně zhodnotil otázku dělitelnosti domu č. p. 36 a stavebního pozemku parc. č. 56/1. Závěry znalkyně jsou v rozporu s důkazy žalovaného, s nimiž se ona ani soud prvního stupně dostatečně nevypořádali, a ke kterým navíc nebylo v důsledku chybné interpretace vyhl. č. 137/1998 Sb. přihlédnuto. Jiné navrhované důkazy nebyly provedeny vůbec. Odvolací soud navíc uvedené závěry převzal, aniž by jim blíže věnoval pozornost. V další části dovolatel rozporuje způsob ocenění parcel č. st. 56/1 a 57/1 porovnávací metodou a považuje za chybné ocenění pozemků s tzv. významným krajinným prvkem parcelních čísel 247/5, 267/2, 241, 247/1, 253/2 a 249/1 v k. ú. M. u K. nad V. Znalkyně sice v dodatku č. 1 ke znaleckému posudku opravila chybu v ocenění pozemku parc. č. 247/5, avšak při ocenění bylo postupováno v rozporu s § 29 vyhl. č. 640/2004 Sb., neboť ceny parcel měly být určeny cenou administrativní. Současně namítá, že v odvolání ze dne 12. dubna 2006 upozornil na chyby v doplňku znaleckého posudku Ing. T. ze dne 19. října 2005, spočívající v nesprávném přenosu ocenění jednotlivých zemědělských pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) dospěl k závěru, že zčásti není přípustné a zčásti není důvodné.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].


Ve věci bylo rozhodováno již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. února 2003, č. j. 9 C 878/97-139, ve spojení s usnesením ze dne 21. března 2003, č. j. 9 C 878/97-142. Tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 26 Co 262/2003-180; v novém rozhodnutí ve věci však soud prvního stupně nerozhodl odlišně oproti svému prvnímu rozhodnutí ve věci v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu, neboť odvolací soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně procesní pochybení a dále mu uložil povinnost zabývat se otázkou dělitelnosti předmětu vypořádání. Soud prvního stupně však o reálném rozdělení ve svém v pořadí druhém rozsudku nerozhodl, a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak dána není.


V části rozsudku odvolacího soudu, kde bylo rozhodnuto shodně se soudem prvního stupně, tj. tam, kde odvolací soud práva a povinnosti účastníků posoudil stejně jako soud prvního stupně, je dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.


O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.


Dovolatel v dovolání obecně konstatuje, že způsob vypořádání provedený nalézacími soudy znevýhodňuje žalovaného a nekoresponduje zákonnému hledisku účelného využití věci, k němuž jsou soudy povinny při vypořádání přihlédnout. Tyto výhrady pak dovolatel výslovně pojí se způsobem vypořádání pozemku parc. č. st. 56/1, pozemku parc. č. st. 57/1 a domu č. p. 36 postavenému na pozemku parc. č. st. 56/1.


Podle § 142 odst. 1, 2 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.


V této souvislosti dovolatel soudům vytýká nesprávné zhodnocení důkazů k otázce dělitelnosti pozemku parc. č. st. 56/1 a domu č. p. 36 nacházejícího se na uvedeném pozemku, když polemizuje se závěry znalkyně, že rozdělení domu ani pozemku není možné. V dovolání uvádí konkrétní důkazy, kterými by měly být závěry znalkyně vyvráceny potud, že uvedené nemovitosti lze považovat za dělitelné, přičemž podle názoru dovolatele k těmto důkazům nebylo přihlédnuto.


Takto vymezeným dovolacím důvodem však dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy svá rozhodnutí založily, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování jde mimo jiné tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.


Dovolatel tak prezentuje hodnocení důkazů, na kterém buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že mělo být provedeno vypořádání rozdělením věci). Tím ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, jejichž zpochybněním však správnost rozhodnutí odvolacího soudu při přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ poměřovat nelze.


Dovolací soud navíc vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení § 142 odst. 2 věty druhé ObčZ v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.


Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda uvedené nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv a závěry, ke kterým dospěly nejsou zjevně nepřiměřené.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).


Dovolání v této části nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Potud tedy dovolání přípustné není.


Ve vztahu k pozemku parc. č. st. 56/1, pozemku parc. č. st. 57/1 a domu č. p. 36 dovolatel namítal pochybení soudů, jestliže tyto nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců. I ohledně pozemku parc. č. st. 57/1 rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně; i v tomto případě pak může být přípustnost dovolání založena jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


Dovolatel v této části dovolání namítá, že nalézací soudy v řízení nesprávně posoudily, kým budou nemovitosti účelněji využity, resp. že k otázce účelného využití nemovitostí nebyl proveden žádný důkaz.


Závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví o tom, kým ze spoluvlastníků bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Dovolatel v této části napadá hodnocení důkazů provedené soudy potud, že podle jeho názoru na základě provedeného dokazování měl být učiněn závěr o tom, že zákonné hledisko účelného využití věci svědčí žalovanému. Tím vystihuje opětovně v této části nepřípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 OSŘ.


Námitkou, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy k otázce účelného využití nemovitostí, tvrdí dovolatel existenci vady řízení a tím i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.


K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).


Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, neboť dovolatel pouze obecně konstatuje, že nebyly v řízení provedeny důkazy , což otázku zásadního právního významu zjevně nezakládá.


Pro úplnost odůvodnění v této části dovolací soud dodává, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 4, str. 152).


Odvolací soud závěr o přikázání uvedených nemovitostí žalobcům opřel v situaci, kdy žalovaný odůvodňoval přikázání uvedených nemovitostí do svého vlastnictví zájmem o žití v nemovitosti a hospodaření na ní - zejména o skutečnost, že dům č. p. 36 (jakož i hospodářské budovy) jsou ve zcela dezolátním stavu a rekonstrukce objektu by si vyžádala náklady vyšší než je jejich cena a podle tvrzení samotného žalovaného tento nemá k dispozici potřebné finanční prostředky. Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená a dovolání ani v této části přípustné není.


Ve vztahu k pozemkům parc. č. st. 56/1, č. 57/1, č. 247/5, č. 241, č. 247/1, č. 253/2 a č. 249/1 kde se jedná taktéž o rozhodnutí potvrzující, a kde může být přípustnost dovolání založena opětovně pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolatel odvolacímu soudu z důvodů konkretizovaných v dovolání vytýká nesprávné stanovení jejich ceny.


K pozemkům parc. č. 56/1 a č. 57/1 uplatňuje výhradu proti způsobu, jakým znalkyně dospěla ke stanovení výše obvyklé ceny uvedených pozemků.


Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217).


K pozemkům parc. č. 247/5, č. 241, č. 247/1, č. 253/2 a č. 249/1 pak dovolatel namítá, že mělo být při jejich vypořádání vycházeno z ceny administrativní s ohledem na skutečnost, že se jedná o pozemky s významným krajinným prvkem. Ve svém důsledku tak dovolatel napadá právní posouzení věci nalézacími soudy potud, jestliže vzaly za základ při stanovení přiměřené náhrady cenu obvyklou a nikoliv administrativní (zjevně míněno cena podle právního předpisu o oceňování).


Dovolání ani v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225).


Dovolatel na podporu svého argumentu toliko odkazuje na § 29 vyhlášky č. 640/2004 Sb. , správně vyhlášky č. 540/2002 Sb., ve znění mimo jiné vyhlášky č. 640/2004 Sb. Uvedené ustanovení však výše vyložené judikatorní závěry žádným způsobem nezpochybňuje a dovolatel ostatně ani právní argumentaci, která by měla vést k použití administrativní ceny namísto ceny obvyklé, nenabízí.


Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pozemky parc. č. 247/5, č. 241, č. 247/1, č. 253/2 a č. 249/1 byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců, přičemž tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Ze znaleckého dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně se pak podává, že u všech uvedených pozemků je jejich cena obvyklá vyšší než cena administrativní . Pokud by tedy měla být námitka dovolatele důvodná, došlo by u uvedených pozemků ke snížení částky, která by žalovanému náležela v rámci vypořádacího podílu. V tomto směru tak z povahy věci nemůže rozhodnutí dovolacího soudu odstranit újmu, jež podle dovolatele jemu vznikla rozhodnutím odvolacího soudu.





Namítá-li pak dovolatel, že výhrady vůči ocenění nemovitostí uplatnil v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se těmito námitkami nezabýval, namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti však opětovně nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, jež by zakládala přípustnost dovolání a její existence se z obsahu dovolání nepodává.


Naproti tomu je odvolací rozsudek měnícím ve vztahu k pozemkům parc. č. 250/1, č. 267/2, č. 267/3, č. 413 a k výroku o výši tzv. vypořádacího podílu; v tomto rozsahu je dovolání žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné.


Z obsahu dovolání se však podává, že vůči pozemkům parc. č. 250/1, č. 267/3, č. 413 žalovaný žádné dovolací námitky neuplatňuje.


Podle § 241a odst. 1 OSŘ v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).


Podle § 241b odst. 3 věta první OSŘ dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.


Jestliže nedostatek spočívající v neuvedení dovolacího důvodu žalovaným nebyl v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněn, jsou dány důvody k odmítnutí dovolání vůči uvedené části rozsudku odvolacího soudu (§ 43 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 1 OSŘ), neboť dovolání se stalo pro existenci vad trvale neprojednatelným.


Shodné závěry o absenci dovolacího důvodu se pak prosadí i ve vztahu k těm nemovitostem, kde odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně, přičemž v dovolání žalovaný žádné dovolací důvody neuplatňuje. Jedná se pozemky parc. č. st. 226, č. 244, č. 180, č. 181, č. 249, č. 418 a dále o pozemky uvedené ve výroku I. bod 2) rozsudku odvolacího soudu. Byť je ve vztahu k těmto nemovitostem rozhodnutí odvolacího soudu formulováno jako měnící, práva a povinnosti účastníků jsou vymezena shodně; jde tak svým obsahem o rozhodnutí potvrzující. Dovolatel neuvádí žádný dovolací důvod ani ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části zrušení podílového spoluvlastnictví ohledně všech nemovitostí účastníků. I v těchto částech je dovolání pro existenci vad trvale neprojednatelné a jsou dány důvody k jeho odmítnutí.


Ve vztahu k pozemku parc. č. 267/2 je dovolání přípustné. V této části pak lze plně odkázat na dovolací námitku a argumentaci dovolacího soudu vztahující se k pozemkům parc. č. 247/5, č. 241, č. 247/1, č. 253/2 a č. 249/1 pokud jde o tvrzené nesprávné právní posouzení věci, když odlišný právní režim k pozemku parc. č. 267/2 se týká toliko přípustnosti dovolání dané § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolání v této části pak není důvodné.


Namítá-li pak dovolatel, že výhrady vůči ocenění nemovitostí uplatnil v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se těmito námitkami nezabýval, namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Tato námitka však není důvodná.


Přípustným dovoláním je napaden také měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobcům na vyrovnání podílů. Byť je tato částka odvolacím soudem stanovena nižší než ji stanovil soud prvního stupně, je dovolání žalovaného subjektivně přípustné, neboť ke změně výše vypořádacího podílu došlo v souvislosti se změnou způsobu vypořádání některých pozemků, které byly odvolacím soudem přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců, zatímco soudem prvního stupně do výlučného vlastnictví žalovaného, čímž z povahy věci došlo ke snížení výše vypořádacího podílu, neboť odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně stanovení obecných cen vypořádávaných nemovitostí.


V této části je dovolání odůvodněno a takto vymezeným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán že nesprávnost výše vypořádacího podílu je dána výhradně skutečností, že odvolací soud nesprávně stanovil obecnou cenu pozemků parc. č. st. 56/1 a č. st. 57/1. Jestliže z výše provedeného výkladu dovolacího soudu vyplývá, že neshledal dovolání důvodné právě pokud šlo o námitku nesprávného stanovení obvyklé ceny pozemků parc. č. st. 56/1 a č. st. 57/1, je zřejmé, že dovolání není důvodné, namítá-li nesprávné stanovení výše částky na vyrovnání podílu, kterou je žalovaný povinen zaplatit každému z žalobců.


Žalovaný dále výslovně napadl výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti nim však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a dovolání žalovaného směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., bodu 1), písm. a) ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 267/2 a výroku I., bodu 3) ohledně výše částky na vyrovnání podílů bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).


Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., bodu 1), písm. a) vyjma vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 267/2, písm. b), bodu 2) a proti výrokům II. a III. Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Žalobcům by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly. Za účelný náklad k obraně práva nelze považovat vyjádření žalobců k dovolání ze dne 2. května 2007, jestliže se omezuje pouze na procesní návrh na odmítnutí dovolání bez jakékoliv argumentace k obsahu dovolání. Ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. pak žalobcům odměna za jejich zastoupení v dovolacím řízení nepřísluší, neboť nebyl učiněn jejich zástupkyní žádný úkon právní služby.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. května 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu