22 Cdo 1596/2012
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1596/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr.. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně RWE GasNet, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, IČO: 27295567, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Plynární 2784/6, proti žalovanému P. J. , o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 7/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2011, č. j. 14 Co 446/2011-27, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2011, č. j. 14 Co 446/2011-27, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 27. dubna 2011, č. j. 10 C 7/2011-13, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Mostě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 10 C 7/2011-13, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání měřícího zařízení, kód typu ME_159_PR-BD G 4, výrobní číslo 3663972, umístěného na adrese odběrného místa v místě spotřeby č. 9302150992 v L., Mládežnická 237 , a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že v odběrném místě bytě žalovaného bylo 14. 3. 2002 osazeno měřící zařízení plynu, náležející nyní žalobkyni, jako provozovatelce distribuční soustavy. V odběrném místě dochází k neoprávněnému odběru plynu, což žalovaný nezpochybnil. Žalobu na vydání plynoměru však soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že podle § 71 odst. 8 zákona č. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), svědčí žalobkyni pouze právo na přístup k tomuto zařízení za účelem jeho odebrání, nikoliv však právo na jeho vydání podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem shora označeným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o tom, že vztahy mezi účastníky se řídí zákonem č. 458/2000 Sb., který vylučuje, aby se žalobkyně domáhala po žalovaném vydání měřícího zařízení podle občanského zákoníku. Nelze totiž požadovat, aby žalovaný demontoval měřící zařízení, neboť by se jednalo o zásah do měřícího zařízení, který není oprávněn učinit, resp. taková činnost je mu přímo zákonem zakázána. Podle názoru odvolacího soudu nemá žalobní petit tak, jak je formulován, žádnou oporu v hmotném právu, jestliže se žalobkyně domáhá vydání předmětného měřícího zařízení a nikoliv toho, aby žalovanému bylo uloženo umožnit jí přístup k měřícímu zařízení za účelem jeho demontáže.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za přípustné považuje dovolání proto, že rozsudek řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Otázkou zásadního právního významu podle žalobkyně je, zda se vlastník měřícího zařízení může domáhat jeho vydání podle obecné právní úpravy, jestliže zvláštní předpis vydání věci neupravuje. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán tím, že žalobkyní předestřená otázka byla již dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně oproti tomu, jak ji řešil odvolací soud. Dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu přípustné a zároveň podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.

Dovolací soud se totožnou právní otázkou ve skutkově shodných poměrech zabýval v rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 385/2012, v němž dospěl k závěru, že povinnost vydat plynoměr není v dané situaci ničím jiným než povinností zpřístupnit jej na odběrném místě a umožnit jeho demontáž (a odnos), přičemž žalovaný není povinen ani jej demontovat, ani někam dopravit. Při posuzování důvodnosti žaloby tedy není rozhodné, zda žalobní návrh zní na zpřístupnění nebo na vydání. Nejpřesněji danému stavu odpovídá žalobní návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobkyni přístup do prostor, v nichž se nachází plynoměr, a demontáž plynoměru. Nelze však vyloučit ani žalobní návrh na uložení povinnosti plynoměr vydat, a to ať už je s dovětkem za účasti pověřeného zástupce nebo bez tohoto dovětku. Dovolací soud proto na uvedené rozhodnutí a argumentaci v něm obsaženou a podrobněji rozvedenou v plném rozsahu odkazuje.

Jestliže odvolací soud, veden jiným právním názorem, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, jde o rozhodnutí nesprávné. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu