22 Cdo 1596/2000
Datum rozhodnutí: 28.08.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1596/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. V., zastoupenému advokátem, 2) P. V., a 3) L. V., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 66/95-191, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 1999, č. j. 26 Co 195/99-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. V.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. května 1997, č. j. 5 C 66/95-134, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) k rekreační chalupě č. p. 53 v J., ke stavební parcele č. 269/1 o výměře 224 m2 a k pozemku parc. č. 1375/3 zahrada o výměře 515 m2, zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v R. n. K. na LV č. 506 pro obec a kat. úz. J. Pod bodem II. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a všech žalovaných k pozemku parc. č. 1375/4 ostatní plocha, cesta o výměře 275 m2, zapsanému na LV č. 196 pro obec a kat. úz. J. u Katastrálního úřadu v R. n. K. Pod bodem III. výroku rekreační chalupu č. p. 53 se stavební parcelou č. 269/1 a zahradou parc. č. 1375/3 přikázal do vlastnictví žalovaného 1). Pozemek parc. č. 1375/4 pod bodem IV. výroku přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to v rozsahu 1/2 do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) a v rozsahu 1/2 žalovanému 1). Pod bodem V. výroku žalovanému 1) uložil, aby na vypořádání podílů zaplatil žalobkyni částku 145 000,- Kč. Pod body VI. a VII. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 1. června 1998, č. j. 20 Co 634/97- 151, rozsudek soudu prvního stupně z 30. 5. 1997 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že od 1. 1. 1998 nabyl účinnosti zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a vyhláška č. 279/1997 Sb., kterou se nově stanovují ceny věcí a postupy při uplatnění způsobů oceňování věcí a kterou byla zrušena vyhláška č. 178/1994 Sb., o oceňování nemovitostí, podle níž byly předmětné nemovitosti oceněny. Soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování za účelem zjištění ceny nemovitostí podle nových cenových předpisů a tržní ceny, pokud by se tato lišila od ceny stanovené podle cenového předpisu. Ztotožnil se k právním závěrem soudu prvního stupně, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou ve stanovené tříleté lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se i nemovitostí, nestačí v této lhůtě jen uzavřít dohodu, ale je nutné v této lhůtě podat i návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; jinak se uplatní zákonná domněnka o podílovém spoluvlastnictví.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 24. února 1999, č. j. 5 C 66/95-191, pod body I. až IV. výroku rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku pouze s tím rozdílem, že ideální 1/2 pozemku parc. č. 1375/4 přikázal žalovaným 2) a 3) do jejich společného jmění, a pod bodem V. výroku uložil žalovanému 1), aby na vypořádání podílů zaplatil žalobkyni částku 140 000,- Kč. Pod body VI. až VIII. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1) uzavřeli manželství 8. 10. 1971 a jejich manželství zaniklo rozvodem k 1. 3. 1988. Žalobkyně a žalovaný 1) za trvání manželství zakoupili rekreační chalupu č. p. 53 s pozemky v J. V roce 1985 byla žalobkyni a žalovanému 1) povolena rekonstrukce této chalupy, v níž žalovaný 1) pokračoval i po rozvodu manželství. Ke kolaudaci chalupy po rekonstrukci došlo až 20. 4. 1998. Žalobkyně byla srozuměna s tím, že žalovaný 1) dokončí rekonstrukci chalupy a poté mezi nimi dojde k finančnímu vyrovnání. Postup rekonstrukčních prací žalobkyni není znám. Z výpovědi žalovaného 1) zjistil, že práce byly prováděny vesměs v letech 1989 1991, případně bez bližšího časového určení. Žalovaný si žádné doklady neschovával a postup prací není zachycen ani ve stavebním deníku, neboť nebyl veden. Podle potvrzení z 9. 4. 1988 žalobkyně převzala od žalovaného 1) částku 42 000,- Kč jako osobní dluh". V listině nadepsané Bezpodílové vyrovnání mezi J. V. a O. V." u osobního auta Škoda, chalupy a mrazícího boxu se uvádí poznámka finanční vyrovnání, aniž by bylo uvedeno, jaká je výše tohoto vyrovnání a případně doba a podmínky splatnosti. Ze znaleckého posudku Ing. J. M. z 16. 1. 1999 zjistil, že cena rekreační chalupy s pozemky a spoluvlastnickým podílem v rozsahu 1/2 pozemku parc. č. 1375/4 činí 251 350,- Kč, tržní cena činí 280 000,- Kč. Ve stavu rozestavěnosti chalupy ke dni rozvodu je cena 128 000,- Kč a tržní cena v tomto stavu 130 000,- Kč až 140 000,- Kč. Soud prvního stupně setrval na právním závěru, že rekreační chalupa s pozemky a ideální 1/2 pozemku parc. č. 1375/4 jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1), neboť mezi nimi nedošlo do tří let od rozvodu manželství k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou (§ 149 odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.). Podílové spoluvlastnictví k označeným nemovitostem soud zrušil a přikázal je žalovaným podle shodného návrhu účastníků řízení. Mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla sporá výše vypořádacího podílu, kdy žalovaný 1) navrhoval započtení částky 40 000,- Kč, předané žalobkyni podle potvrzení z 9. 4. 1988, a vypořádání zhodnocení nemovitosti v důsledku investic vynaložených jím po rozvodu manželství, zatímco žalobkyně tvrdila, že částka 42 000,- Kč se týkala vypořádání ostatních věcí movitých, a namítala promlčení nároku žalovaného 1) na náhradu nákladů vložených do rekonstrukce chalupy po rozvodu. Podle soudu prvního stupně žalovaný 1) neprokázal, že by mezi ním a žalobkyní došlo k uzavření dohody o vypořádacím podílu za chalupu ve výši 40 000,- Kč. Pokud jde o náhradu zhodnocení dospěl soud k závěru, že investice vložené do stavby do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví nebyly investicemi do podílového spoluvlastnictví, ale do bezpodílového spoluvlastnictví, které v tomto řízení nelze vypořádat. Žalovanému 1) se nepodařilo prokázat vynaložení nákladů po 1. 3. 1991 a zda v jejich důsledku došlo ke zhodnocení nemovitosti. I kdyby byl takový důkaz podán, nemohl by soud takové náklady započíst vzhledem ke vznesené námitce promlčení, protože šlo o náklady na nezbytné opravy vynaložené se souhlasem obou účastníků. Žalovaný pak neuplatnil a nespecifikoval nárok na náhradu investic, které by byly vynaloženy po 31. 3. 1992 (tj. v době tří let zpětně od zahájení řízení v této věci) a které by nebyly promlčeny.

Odvolací soud k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 15. prosince 1999, č. j. 26 Co 195/99-223, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a V. potvrdil, zamítl návrh na připuštění dovolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) a že každému z nich svědčí ideální 1/2. Rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného 1) považoval za věcně správné. Účastníci učinili nesporným, že tržní cena nemovitostí je představována částkou 280 000,- Kč. Pokud jde o náhradu nákladů vynaložených žalovaným 1) na opravy a investici do sporné nemovitosti, zejména rekreační chalupy, s odkazem na R 40/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že jestliže žalobkyně dala, byť konkludentní, souhlas s provedením oprav a úprav rekreační chalupy, je nepodstatné, zda šlo o běžné záležitosti či nutné opravy nebo o neběžnou záležitost. Žalovanému 1) tak v okamžiku, kdy vynaložil náklady na tyto úpravy, vzniklo majetkové právo investujícího spoluvlastníka a je nerozhodné, zda k těmto investicím docházelo v době tří let od zániku manželství účastníků nebo po uplynutí této tříleté lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) ani v odvolání nesporoval skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že jeho investice do podílového spoluvlastnictví nebyly vynaloženy po 31. 3. 1992, je rozhodnutí soudu prvního stupně o promlčení nároku žalovaného 1) věcně správné. Poukázal však na to, že žalovaný 1) uplatnil nárok na vypořádání v širším slova smyslu až v písemném vyjádření, doručeném soudu 15. 3. 1996, zatímco soud prvního stupně považoval za dobu, kdy byl tento nárok uplatněn, den 31. 3. 1995, tedy den zahájení řízení. Toto pochybení soudu prvního stupně však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí při skutkovém závěru, že žalovaný 1) po 31. 3. 1992 do chalupy neinvestoval. Odvolací soud vyslovil souhlas rovněž s rozhodnutím soudu prvního stupně pokud jde o požadavek žalovaného 1) k započtení částky 42 000,- Kč s tím, že žalovaný 1) nepodal žádné jiné nové důkazy k prokázání jeho tvrzení a v hodnocení důkazu učiněným soudem prvního stupně nebyl shledán logický rozpor s obsahem spisu. Návrh žalovaného 1) na připuštění dovolání odvolací soud zamítl z důvodu, že otázka počátku běhu promlčení majetkového nároku žalovaného 1) byla řešena v souladu s publikovanou judikaturou s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 14. 3. 1980, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1982.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud na tuto věc aplikoval Rc 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zcela nepřípadně, neboť v dané věci nešlo o investice na běžnou nebo nutnou opravu či údržbu nemovitosti, nýbrž o základní přestavbu, která měnila podstatu původní stavby se zásahem do nosných konstrukcí, do vnitřního členění objektu i do celkového vzhledu stavby. V podstatě šlo o novou stavbu na původních základech." R 37/1982 takový případ neřeší a proto má zato, že v této věci jde o otázku zásadního právního významu a dovolání je přípustné. Z postoje žalobkyně, která se zásadní přestavbou souhlasila a čekala na kolaudaci, při níž by se účastníci majetkově vypořádali, lze dovodit, že bezdůvodné obohacení žalobkyni vzniklo buď kolaudací přestavby nebo až zrušením podílového spoluvlastnictví. Stavební práce probíhaly postupně, takže prakticky by ani nebylo možné vyčíslit zhodnocení a tedy ani počátek promlčecí lhůty dříve, než ke dni provedené kolaudace nebo ke dni zrušení podílového spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud nárok žalovaného 1) na zápočet bezdůvodného obohacení nepřiznal z důvodu promlčení nároku, jde o nesprávné právní posouzení počátku promlčecí doby. Je také navíc nepřezkoumatelné, z jakých skutkových zjištění soud stanovil ukončení investic dnem 31. 3. 1992. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že promlčení nároku žalovaného 1) bylo soudy obou stupňů posouzeno správně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatel netvrdil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou postiženo.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 a 2 OSŘ.

O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ v dané věci nejde. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by v usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně byl vysloven jakýkoliv právní názor na vypořádání investic, a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Při aplikaci práva jde o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. zda byl správně aplikován na daný skutkový stav věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Dovolatel v dovolání nenamítá nepřípadnost aplikace (R 37/82) pokud by šlo o investice do společné věci; namítá ji však s tvrzením, že spornou nemovitost sám přestavěl tak, že byla vytvořena věc nová. Toto tvrzení je nové a v nalézacím řízení nebylo uplatněno; dovolatel zmiňoval pouze přestavbu chalupy. Až v dovolání tvrdí, že vytvořil nový dům na základech stavby původní. Taková stavba by ovšem ani nemohla být předmětem bezpodílového či podílového spoluvlastnictví, neboť by ji vytvořil sám ze svých výlučných prostředků po zániku manželství se žalobkyní; byla by tedy ve výlučném vlastnictví žalovaného. K takovým zcela novým skutkovým i právním tvrzením, jimiž se odvolací soud ani nemusel zabývat, dovolací soud jako soud přezkumný zásadně nepřihlíží.

Rozsah stavebních prací a jejich časová posloupnost představují otázky skutkové nikoli právní a dovolacímu soudu je nepřísluší v rámci zkoumání přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ řešit viz Rc č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nadto, co již bylo řečeno výše, dovolací soud pro úplnost dodává, že úvahy odvolacího soudu o promlčení eventuálních nároků v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví, jsou v souladu s výše zmiňovaným (v daném případě použitelným) rozhodnutím Rc č. 37/1982), neboť investice jakéhokoliv druhu učiněné jedním ze spoluvlastníků se souhlasem ostatních nepředstavují jejich bezdůvodné obohacení a jsou proto splatné (ve výši odpovídající příslušnému spoluvlastnickému podílu neinvestujícího spoluvlastníka) již za trvání spoluvlastnictví a nikoli až po jeho zrušení.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Žalovaný 1) s dovoláním nebyl úspěšný, proto žalobkyni byla podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, jež jí vznikly. Podle části dvanácté hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady řízení představovaly odměnu advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání ve výši 2 575,- Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Odměna na jeden úkon právní služby byla vypočtena z částky 72 500,- Kč představující zhodnocení sporné nemovitosti uplatňované žalovaným 1).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu