22 Cdo 1592/2007
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1592/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., 2) B. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn.


6 C 1079/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2187/2006-143, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :





Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2187/2006-143, jako soudu odvolacího byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 28. dubna 2006, č. j. 6 C 1079/2003-120, kterým bylo určeno vlastnictví žalobce k pozemkům specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.


Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním opřeným o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Dovolání není přípustné.


Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.


V dovolání žalovaní zpochybňují skutková zjištění, na nichž nalézací soudy založily svou úvahu o oprávněné držbě žalobce vedoucí k vyklizení a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů vedoucí k závěru, že na straně žalobce dobrá víra nemohla být dána. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).


Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Zpochybněný závěr o dobré víře žalobce, jejíž posouzení je otázkou právní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 25, 2004, pod pořadovým č. C 1816) totiž spojují dovolatelé výhradně s odlišnými skutkovými zjištěními, přičemž navíc dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 15, 2002, pod pořadovým č. 1068). O takový případ se ostatně zjevně nejednalo, neboť právní závěry odvolacího soudu vycházejí z jím učiněných skutkových zjištění.


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. května 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu