22 Cdo 1580/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 2371.1.2014 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 1580/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. L. , b) V. B. , c) M. D. , d) J. Š. , e) M. B. , všech zastoupených JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 17, proti žalovanému T. R. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o určení právní skutečnosti významné pro dědické řízení, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 31 Co 334,335/2014 - 354, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16 820,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Hany Hrubešové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 4 C 32/2012-271, určil, že dům postavený na stavební parcele č. 31/2 a stavební parcela č. 31/2 v K., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, na listu vlastnictví č. 245 pro obec a katastrální území K., byly ke dni úmrtí M. B., zemřelé 1. února 2009, předmětem společného jmění jmenované a jejího manžela V. B. (zemřelého 17. prosince 2009) výrok I. Dále uložil žalovanému, aby zaplatil svědečné a žalobcům náklady řízení, jak budou vyčísleny samostatným usnesením (výroky II. a III.). Usnesením ze dne 25. června 2014, č. j. 4 C 32/2012-301, ve znění opravného usnesení ze dne 27. srpna 2014, č. j. 4 C 32/2012-311, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení 28 255,- Kč, a rozhodl, že do pokladny soudu prvního stupně je žalovaný povinen zaplatit 0,- Kč a že se státu náhrada nákladů řízení ve výši 66,- Kč nepřiznává.

V rozhodnutí vyšel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Předmětné nemovitosti se nacházejí ve dvoře domu k. ú. K., který náležel do společného jmění M. a V. B. (právní předchůdci žalobců). Otci žalobců V. B. byly předmětné nemovitosti přiděleny po odsunuté německé rodině A. a A. U. spolu s domem a parcelou č. 31/1, v roce 1945. Ačkoli se budova se stavební parcelou 31/2 na vyčíslení přídělu ani na listině Okresního soudu Podobřany nenachází, byl dům, sloužící jako výměnek, v obci vždy považován za součást usedlosti. Žalobci zjistili, že objekt má samostatné číslo popisné a je postaven na samostatné parcele, až v dědickém řízení po své matce M. B. V dědickém řízení se zjistilo, že vlastníkem předmětných nemovitostí je podle katastru nemovitostí stále A. U., a proto nebyly tyto nemovitosti v dědickém řízení projednány. Po zjištění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí byl jako vlastník domu a parcely č. 31/2 zapsán stát. Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, dne 31. října 2011 prodala předmětné nemovitosti žalovanému ve výběrovém řízení. Soud uzavřel, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí právními předchůdci žalobců. Přihlédl zejména k tomu, že budova nebyla v době převzetí přiděleného majetku označena samostatným číslem popisným a právní předchůdci žalobců s ohledem na využití budovy, její stavebnětechnický stav a umístění uvnitř usedlosti nepředpokládali, že se jedná o samostatnou nemovitost. Celou dobu ji užívali v dobré víře, že jde o příděl náležející k domu, přičemž z ní později platili i daň z nemovitosti.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 31 Co 334, 335/2014-354, k odvolání žalovaného jako soud odvolací potvrdil výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok II. tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl o odvolání proti usnesením o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a dále o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a s odkazem na jeho odůvodnění uzavřel, že dobrá víra právních předchůdců žalobců v existenci jejich vlastnického práva ke sporným nemovitostem byla prokázána, tudíž došlo k vydržení nemovitostí právními předchůdci žalobců.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů ( dále jen o. s. ř. ), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř.

Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že učinil závěr o existenci dobré víry pouze na základě faktické držby. Podle judikatury dovolacího soudu musí být však dobrá víra opřena o jiné skutečnosti, jako jsou zejména listiny. Není možné dobrou víru dovozovat pouze z faktické držby.

Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou jeho dobré víry, ačkoli tak měl učinit mimo jiné s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře ve výběrovém řízení (navíc od státu), k čemuž měl odvolací soud přihlédnout a měl posoudit, zda nemohlo dojít k dobrověrnému nabytí vlastnického práva od nevlastníka.

Žalobci ve vyjádření souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí, dovolání považují za nepřípustné a navrhují proto jeho odmítnutí.

Dovolání je nepřípustné.

Dovolací soud již vícekrát uvedl: Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (srovnej rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný na www.nsoud.cz ). Jde tu o tzv. putativní (domnělý) titul.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu jen proto, že nebylo možné dohledat přídělovou listinu s označením předmětných nemovitostí. V řízení byla naopak pečlivě zkoumána dobrá víra v existenci právního titulu, o který se držba opírala, a s tím korespondovaly i závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

K druhé námitce soud podotýká, že v nyní projednávané věci je dovolatelovo možné nabytí nemovitostí od nevlastníka bezpředmětné. Jakkoli by mohla být námitka důvodná, ve výroku napadeného rozhodnutí se jedná o určení vlastnického práva ke dni 1. února 2009, přičemž dovolatel koupil sporné nemovitosti až dne 31. října 2011. Byť by tedy mohla být námitka důvodná v případě, že by v řízení bylo zpochybněno nabytí vlastnického práva dovolatele, v nyní projednávané věci se rozhoduje o právním stavu ke dni, kdy dovolateli vlastnické právo k nemovitostem nepříslušelo, ani to v řízení netvrdil. Jen na okraj se uvádí, že při posuzování dobré víry nabyvatele je třeba se zabývat i tím, kdo byl držitelem převáděné nemovitosti, zda nabyvatel o rozdílu mezi držbou a stavem katastru věděl a vynaložil potřebné úsilí, které lze po každém v podobné situaci očekávat, aby se seznámil s důvodem tohoto rozdílu.

V případě, že napadený výrok nabude právní moci, deklaruje takové rozhodnutí stav k 1. únoru 2009, čímž umožní dodatečné projednání předmětných nemovitostí v řízení o pozůstalosti; nicméně podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví řeší závazně pouze vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srovnej např. rozhodnutí ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, www.nsoud.cz ). Proto ani napadeným rozhodnutím nebo případným rozhodnutím v dědickém řízení nebude bezprostředně zasaženo do tvrzeného vlastnického práva dovolatele. Teprve v případě, že by byl v řízení o pozůstalosti vztah k předmětným nemovitostem projednán a následně by vznikl spor o vlastnictví k nemovitostem, mohl by dovolatel svou námitku uplatnit.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. září 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu