22 Cdo 1568/2004
Datum rozhodnutí: 29.11.2004
Dotčené předpisy: § 129 předpisu č. 40/1964Sb., § 130 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1568/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 C 1020/2002-97, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem pozemku v obci N., k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl f o výměře 213 m2 je žalobkyně s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v R. na LV č. 61 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, na parcele č. 4/1 jako díl g . Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. 4/1 v obci a kat. území N., včetně sporné části označené v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky z roku 1976 jako díl f ,uveden žalovaný. Právní předchůdce žalovaného V. K., právní předchůdce žalobkyně J. P. a MNV v N. uzavřeli 20. 3. 1966 smlouvu o přemístění veřejné cesty, podle níž se účastníci smlouvy dohodli, že V. K. postoupí část svého pozemku parc. č. 4 o šířce 4 m a délce cca 45 m ve prospěch J. P. s tím, že J. P. pozemek oplotí. V. K. současně dal souhlas k vybudování cesty přes sporný pozemek, kterou měl vybudovat J. P. na vlastní náklady, neboť získá část pozemku pod bývalou cestou. Změnu půdních změn u Geodézie a kartografie v N. S. se zavázal zajistit MNV v N. V. K. jako převodce a J. P. jako nabyvatel uzavřeli ohledně oddělené části pozemku parc. č. 4 kupní smlouvu. Kupní cena činila 3 500,- Kč. J. P. oddělenou část pozemku oplotil a užíval ji od roku 1966, po jeho smrti postupně Z. P. a Z. J. s rodinami. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že sporný pozemek užíval od roku 1981, kdy od V. K. koupil mj. pozemek parc. č. 4/1. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že sporný pozemek označený v geometrickém plánu z roku 1976 písmenem f nabyla do vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Z. P. vydržením k 1. 4. 1984. Její právní předchůdce J. P. odvozoval dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, od smlouvy z 20. 3. 1966. Žalobkyně se stala vlastnicí tohoto pozemku k 1. 1. 1992, neboť pozemek užívala nerušeně následně po Z. P. a k přerušení vydržecí doby nepostačovalo oznámení žalovaného, že mu věc patří, případně jeho zásahy do práva držby. Žalovaný žalobu u soudu nepodal. Za důvodnou neuznal námitku žalovaného, že žalobkyně a její právní předchůdkyně nemohly být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří s ohledem na výměru pozemků, které nabyly dědictvím, a jejich výměru, pokud by sporný pozemek měly ve svém vlastnictví. Soud poukázal na to, že v rozhodnutích o dědictví po J. P. a Z. P. výměry pozemků uvedeny nebyly a že díl f pozemku parc. č. 4/1 ke dni nabytí účinnosti zákona č. 131/1992 Sb. nebyl v užívání socialistické organizace. Díl pozemku označený písmenem g se netýká pozemku parc. č. 4/1, ale parc. č. 6, kterou žalovaný nevlastní.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně skutkového závěru, že ani po roce 1981, kdy se žalovaný stal vlastníkem sousední nemovitosti, nedošlo k přerušení držby sporného pozemku matkou žalobkyně a žalobkyní, neboť tyto až do roku 1992 se chovaly jako jeho vlastnice. Otec žalobkyně J. P. držel sporný pozemek od roku 1966 v omluvitelném omylu, že mu věc patří, neboť se zřetelem k účasti MNV na celé věci se důvodně spoléhal na to, že věc je vyřešena v souladu s právem . Právním důvodem oprávněné držby pozemku matkou žalobkyně, která v roce 1974 vstoupila do práv J. P., bylo dědění. S ohledem na okolnosti uzavření smlouvy v roce 1966 se důvodně mohla domnívat, že dědí vše, tj. i sporný pozemek, zejména když rozhodnutí státního notářství z 19. 12. 1974 neobsahovalo údaje o výměrách a sporný díl f tvořil jeden funkční celek s pozemkem parc. č. 41 a bývalou cestou parc. č. 421. Na tomto závěru nemůže nic změnit její dopis z 30. 4. 1981, adresovaný radě MNV, v němž žádala o zahrnutí pozemků do vlastnictví k rodinnému domu č. p. 27 . Podle odvolacího soudu důvodem tohoto dopisu mohla být jen její snaha dosáhnout toho, aby MNV splnil svůj závazek nahlásit změny ve vlastnictví pozemků podle smlouvy z roku 1966 u příslušného orgánu. Správný je také právní závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. vydržela část pozemku parc. č. 4/1 o výměře 213 m2, když podle § 872 odst. 6 si mohla započíst i dobu, po kterou měla v držbě její matka . Skutečnost, že v rozhodnutí o dědictví po Z. P. byla u pozemku parc. č. 41 uvedena výměra 198 m2, však u žalobkyně nemohla vyvolat pochybnosti o její dobré víře, že jí sporný pozemek patří, když se ujala držby pozemku v rozsahu, v jakém jej užívali její rodiče od roku 1966 na základě smlouvy s MNV, o níž věděla. Ke ztrátě její dobré víry nepostačovala oznámení žalovaného, že pozemek je jeho vlastnictvím. Na závěru o vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobkyní nemohla nic změnit ani skutečnost, že při jednání mezi účastníky na obci v roce 1991 žalobkyně projevila ochotu věc vyřešit tak, že by formálně uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a pozemek by znovu zaplatila, neboť byla nadále přesvědčena, že sporný pozemek zakoupil její otec a že jí patří.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele má po právní stránce zásadní význam. Vytýká soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jeho námitkami. Pozemek parc. č. 4/1 o výměře 3361 m2, označený na LV č. 61 pro obec a kat. území N., nabyl v roce 1981 bez jakýchkoliv omezení. Jistým omezením byla pouze neoprávněně vybudovaná cesta, která v evidenci nemovitostí nebyla vyznačena, a skutečnost, že část pozemku byla tehdy užívána socialistickou organizací. Pokud žalobkyně považuje za právní titul pro vydržení vlastnictví sporného pozemku o výměře 213 m2 rozhodnutí Státního notářství v Berouně z 15. 3. 1986, jímž se stala po své matce vlastnicí pozemku parc. č. 41 o výměře 198 m2, sousedícího přímo s pozemkem dovolatele parc. č. 4/1, minimálně od roku 1986 nemohla se nikdy domnívat, že vlastní pozemek o výměře více než dvojnásobné. Závěr odvolacího soudu o tom, že označené rozhodnutí státního notářství nemohlo vyvolat pochybnosti o dobré víře žalobkyně, činí jeho rozhodnutí zásadního právního významu, neboť připouští pochybnost a zpochybňuje i věrohodnost dědického rozhodnutí. Poukázal na to, že je obecně známo, že v případech, kdy se vlastník ujímá vlastnického práva, si velmi pečlivě kontroluje, zda výměry v těchto rozhodnutích odpovídají skutečnosti . Zápis pořízený v roce 1966 na tehdejším MNV v N. nemá náležitosti kupní smlouvy, nelze jej považovat ani za spornou smlouvu a není platným právním úkonem. Je proto pochybný právní názor, podle kterého účast státní moci mohla u právního předchůdce žalobkyně vyvolat přesvědčení, že právo nabyl. I při sebemenší opatrnosti muselo být právnímu předchůdci žalobkyně srozumitelné, že se vlastníkem sporného pozemku nestal. Geometrický plán o přeložce cesty z roku 1976 poprvé rozděloval pozemek V. K., takže zápis z roku 1966 se tento geometrický plán nemohl opírat. Nezákonný je i závěr o omluvitelném omylu matky žalobkyně, neboť J. P. a Z. P. měli bezpodílové spoluvlastnictví a proto se nemohla domnívat, že od roku 1966 její manžel vlastní spornou nemovitost, kterou by ona nevlastnila. O nedostatku její dobré víry svědčí i její dopis z 30. 4. 1981, z něhož je zřejmé, že věděla, že sporný pozemek nevlastní. Výklad tohoto dopisu ve vztahu k dobré víře právní předchůdkyně žalobkyně je spekulativní a postrádající logiku. Žalobkyně nebyla a ani nemohla být v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, o čemž svědčí i skutečnost, že v roce 1991 nabízela dovolateli ohledně sporného pozemku uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku dobré víry žalobkyně a jejích právních předchůdců řešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle § 872 odst. 6 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a podle § 129 a § 130 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č.509/1991 Sb. K 1. 1. 1992 mohla žalobkyně vydržet vlastnictví ke spornému pozemku pro sebe mj. za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyla dobrou víru, že je vlastnicí tohoto pozemku.



Nejvyšší soud v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen Soubor rozhodnutí ), pod C 739, svazek 10, uvedl, že dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování . Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573, svazek 7). Otázku dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16, Nejvyšší soud mj. vyslovil právní názor, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává .

Podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe, nemůže být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že před 1. 1. 1992 došlo mezi účastníky k jednání ohledně sporného pozemku, kdy žalobkyně projevila ochotu ohledně sporného pozemku uzavřít kupní smlouvu a kupní cenu znovu zaplatit. Žalobkyně sama při jednání před soudem prvního stupně 4. 6. 2003 (č. l. 70 spisu) uvedla, že poprvé jí žalovaný napsal v roce 1989, že pozemek jí nepatří a že je jeho. Poté navštívila žalovaného, kdy mu navrhla, že by sporný pozemek s manželem odkoupili. K dalšímu jednání mezi účastníky došlo v roce 1990 na národním výboru v souvislosti s projednáváním daní.

Není pochyb o tom, že sdělení žalovaného žalobkyni, že sporný pozemek je jeho a nikoli žalobkyně, jakož následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence její dobré víry k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možno vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně.

Pokud odvolací soud považoval žalobkyni k 1. 1. 1992 jako oprávněnou držitelku sporného pozemku a v návaznosti na to dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně vydržela vlastnictví ke spornému pozemku, věc po právní stránce neposoudil správně.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu