22 Cdo 1565/2012
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 1565/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376, proti žalovaným: 1) K. H. , 2) M. H. , 3) V. H. a 4) Z. H. , všem zastoupeným JUDr. Josefem Wajglem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 9/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 29 Co 522/2011-179, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 1), 2), 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Zikmunda. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 29 Co 522/2011-179, rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. června 2011, č. j. 4 C 9/2007-145, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku v rozhodnutí uvedeného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu - dále o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu podala žalobkyně, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (Část první, čl. II přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) - dále opět o. s. ř .
Protože k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně uzavřela v roce 1957 formou notářského zápisu s předchůdcem žalovaných směnnou smlouvu, ve které však nebyl sporný pozemek řádně označen a tudíž byla v této části neplatná. Přesto se strany směnné smlouvy na jejím základě ujaly držby směňovaných pozemků; až v roce 2006 vyzvali žalovaní žalobkyni k vyklizení sporného pozemku. Nyní šlo o posouzení, zda žalovaná byla ohledně vlastnictví tohoto pozemku v objektivní dobré víře a zda tedy byla jeho oprávněnou držitelkou.
Dovolatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a tvrdí, že podle ní nemohla být držba oprávněná, protože žalobkyně mohla z obsahu smlouvy zjistit, čeho se týká. Nicméně tento speciální případ, kdy došlo k převodu nemovitosti za účasti státního notáře, řešily soudy v souladu s judikaturou zmíněných soudů.
V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (uveřejněném na nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž v jednotlivci vyvolá dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a vlastnictví k nim tedy mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako ústavně konformní tudíž neobstojí závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není dobře omluvitelné , aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Tento názor pak reflektoval v následné rozhodovací praxi i Nejvyšší soud České republiky. V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 5 (viz též rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 19), vyložil, že nebyla-li nemovitost uvedena ve smlouvě, neznamená to, že ten, kdo se omylem na základě této smlouvy chopil její držby, nemůže být za určitých podmínek jejím oprávněným držitelem; je nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. Proto v případě smlouvy sepsané notářem lze mít za to, že účastníci zachovali obvyklou opatrnost i tehdy, pokud si neověřili, že ve smlouvě jsou řádně identifikovány všechny pozemky, které zamýšleli převést; jestliže se na základě smlouvy sepsané notářem, ve které nebyly převáděné pozemky řádně označeny, uchopili jejich držby, není jejich držba neoprávněná (nepoctivá) jen proto, že z písemné smlouvy bylo nedostatečné označení patrné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl nález publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je představována odměnou ve výši 2.100,- Kč stanovenou podle § 6, § 9 odst. 3, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 2.400,- Kč a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 504,- Kč, celkem tedy 2.904,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2014 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu