22 Cdo 1551/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



22 Cdo 1551/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 171/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2014, č. j. 17 Co 313/2014-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Hradci Králové (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 10 C 171/2012-64, rozhodl, že z majetku, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, připadá žalované hodnota podílu družstevního bytu v B. ulici v H. K. (výrok I.); že výplata vypořádacího podílu se žádnému z účastníků nestanovuje (výrok II.); že tím jsou vypořádány veškeré majetkové nároky účastníků ze společného jmění manželů (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 17 Co 313/2014-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (s upřesněním ve výroku I., že se jedná o družstevní byt 004 nacházející se v prvním poschodí) a ve výroku IV. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 94 380,- Kč. Dále pak rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 34 787,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak . Dále uvádí, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když správně mělo být postupováno podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. nebo § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žádnému účastníku nepřizná právo náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy a společně s dovoláním tvoří obsah procesního spisu, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě trpí dovolání vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť žalobce řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, když pouze citoval text ustanovení § 237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání by nezaložila ani žalobcem předkládaná otázka vymezení pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů. Řešení této otázky je v soudní praxi Nejvyššího soudu ustálené a odvolací soud se od přijatých závěrů neodchýlil.
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama: 1985, str. 644).
Jestliže dovolatel dále namítá, že by zde byl na místě i postup dle § 150 o. s. ř. , nevymezuje v souvislosti s touto námitkou žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2015

Mgr. David H a v l í k
předseda senátu