22 Cdo 1549/2001
Datum rozhodnutí: 05.11.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1549/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce F. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. Č. a 2) Mgr. E. Č., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 121/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001, č. j. 27 Co 126/2001-82, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2001, č. j. 27 Co 126/2001-82, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře (dále soud prvního stupně ) ze dne 9. ledna 2001, č. j. 11 C 121/97-68, kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaní L. a Mgr. E. Č. jsou povinni vyklidit ze stavební parcely č. 117 v obci a kat. území Č. J. na ní postavený skleník, jsou povinni odstranit z této parcely jimi vybudované oplocení a zdržet se užívání stavební parcely č. 117 v obci a kat. území Č. J., a to do tří dnů od právní moci rozsudku a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jako podíloví spoluvlastníci parcely č. 118 v katastrálním území Č. J. užívají zhruba od roku 1975 parcelu č. 117, jejímž vlastníkem byl žalobce. Konstatoval, že žalovaní vlastnické právo ke sporné části parcely č. 117 vydrželi. Odvolací soud, rozhodující k odvolání žalobce, postupoval, jak uvedl, podle § 212 odst. 1 (správně § 212) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen novela ) a ohledně odvolacích důvodů uplatněných žalobcem odkázal na § 205 odst. 2 OSŘ po novele s poukazem na to, že žalobcovo odvolací tvrzení naplňuje po obsahové stránce odvolací důvody podle § 205 odst. 1 písm. e) a g) OSŘ po novele [správně § 205 odst. 2 písm. e) a g) OSŘ po novele]. Po podrobné analýze vývoje a úpravy institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době v aplikaci na daný případ se s jeho právním závěrem ztotožnil a uzavřel, že žalovaní prokázali zákonné podmínky vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku. Odvolací soud s odkazem na úpravu řízení před odvolacím soudem po novele OSŘ konstatoval, že nezbylo, než napadený rozsudek věcně přezkoumat toliko na základě skutečností a důkazů uplatněných před soudem prvního stupně, s tím, že jiné skutečnosti a důkazy je možno uplatnit již jen žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou pro to důvody podle § 228 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ po novele. Proto nepřihlédl ke skutečnostem namítaným žalobcem v odvolání a ke skutečnostem tvrzeným až v průběhu odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ po novele. Současně přípustnost svého dovolání opírá o § 239 odst. 2 OSŘ před novelou, neboť výklad bodů 15 a 17 přechodných ustanovení novely nepokládá za jednoznačný, přičemž odvolacímu soudu návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku podal, odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl a jeho rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání spatřuje dále v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ před novelou. Jde tedy o dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ před novelou. Dále namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvod odpovídající § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ před novelou a § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ po novele. Připomíná, že téměř celé řízení, zahájené již v roce 1997, bylo konáno před 1. 1. 2001, kdy byly prováděny rozhodující důkazy, a namítá, že jediné jednání soudu, uskutečněné po novele, nemůže způsobit tak zásadní změnu, která by umožňovala striktní výklad koncentrační povinnosti podle § 119a OSŘ po novele, zabránila by žalobci domoci se práva a byla vyložena tak, že jde o řízení provedené podle OSŘ po novele. Uvádí, že některé soudy pro dovolání používají hledisko zahájení řízení a poučují účastníky, že je třeba podat dovolání ve lhůtě před novelou. Stejný způsob uvažování byl měl platit i pro odvolání. Jde o otázku zásadního právního významu a rozhodnutí dovolacího soudu by pomohlo sjednotit praxi. Pokud tedy dovolatel dodatečně nalezl listinu - dopis paní K. z 28. 4. 1987, která by byla schopna zásadním způsobem změnit důkazní situaci a předložil ji odvolacímu soudu až s odvoláním, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Skutečnost, že mu byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat, spatřuje v tom, že již v prosinci roku 2000 osobně u předsedy senátu omluvil svoji nepřítomnost při jednání nařízeném na 9. 1. 2001 z důvodu špatného zdravotního stavu manželky, o kterou se musel starat, a kvůli stavebním pracím v bytě, pro něž ostatně nemohl nalézt výše zmíněný listinný důkaz. Proto požádal o odročení jednání, čemuž ale nebylo soudem vyhověno a jednání proběhlo bez jeho účasti. Přítomný byl tedy pouze právní zástupce, který byl sice poučen podle § 119a OSŘ po novele, ale žalobce nemohl předmětný listinný důkaz pro svoji nepřítomnost předložit a ani ho v té době nemohl pro stavební práce v bytě nalézt. Předseda senátu musel vědět, že právě při tomto jednání bude věc ukončena a bude provedeno poučení účastníků řízení podle § 119a OSŘ po novele. Tuto vědomost však žalobce, jako laik, neměl a neodročením jednání mu byla odňata možnost před soudem jednat právě v situaci, kdy mohl navrhnout potřebný důkaz. Žalobce nemohl vědět, že nedojde k odročení, když předseda senátu jednání dříve odročoval z osobních důvodů žalovaných. Odvolací soud se pak vůbec námitkou vznesenou k tomuto problému nezabýval. Zásadní právní význam má tedy to, zda je odvolací soud povinen zabývat se řádně a včas uplatněným tvrzením účastníka, že mu byla při jednání u soudu prvního stupně odňata možnost jednat. Dovolatel ve skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval námitkou závažné procesní vady, spatřuje nedostatek, který by mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na tuto vadu byl odvolací soud upozorněn jak v odvolání, tak při odvolacím jednání. Odvolací soud tuto skutečnost účelově v odůvodnění rozsudku vynechal a zabýval se toliko vydržením práva. Pokud odvolací soud věc posuzoval podle OSŘ po novele, byl povinen se zmíněným tvrzením zabývat podle § 212a odst. 5 OSŘ po novele, protože tvrzená vada řízení je jako druhový příklad uvedena v § 229 odst. 3 OSŘ po novele. Z citovaného § 212a odst. 5 OSŘ plyne, že odvolací soud je povinen se takovouto vadou zabývat, i kdyby nebyla tvrzena (viz dikci: odvolací soud též přihlédne , nikoliv může přihlédnout ). Žalobce ale tuto vadu tvrdil, a tak neexistuje důvod, proč by se jí odvolací soud neměl zabývat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

I když usnesení, kterým se odmítá odvolání proto, že dovolací soud nedospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam, nemusí být odůvodněno (§ 243c odst. 2 OSŘ), dovolací soud výjimečně přistoupil k odůvodnění usnesení. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyla zpochybněna aplikace ustanovení ObčZ o držbě a vydržení, provedená soudy v nalézacím řízení, nemohl se dovolací soud zabývat otázkou, zda soudy v nalézacím řízení postupovaly v souladu s jeho konstantní judikaturou.

Danou věc je třeba posoudit podle OSŘ ve znění novely č. 30/2000 Sb. Podle bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002). Řízení v této věci bylo sice zahájeno již 20. října 2000, obě přezkoumávaná rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně však byla vydána po 1. lednu 2001; po tomto dni též proběhlo jednání u soudu prvního stupně. Z toho je zřejmé, že pro dovolací řízení je nutno užít občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Dovolací námitka dovolatele, že řízení mělo proběhnout podle OSŘ ve znění do novely č. 30/2000 Sb., neboť jen nepatrná část řízení před soudem prvního stupně proběhla za účinnosti nové úpravy, tak neobstojí.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze zákona jasně vyplývá, že podle zmíněného ustanovení může být dovolání shledáno přípustným jen pro řešení právních otázek, které se přímo týkají věci samé. V rozhodnutí publikovaném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: Pojem "věc sama" je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž jde o to rozhodnout spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§ 79 odst. 1 OSŘ) .

V posuzovaném případě je věcí samou požadavek na vyklizení parcely a zdržení se jejího užívání. O přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ by bylo možno uvažovat jen v případě, že by dovolatel namítal, že rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o předmětu řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě, že předmětem řízení je nárok vycházející z hmotného práva, nelze opírat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ o tvrzení, že odvolací soud nesprávně vyložil procesní normu, upravující postup řízení.

Dovolatel v dané věci spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v posouzení výkladu procesních norem, upravujících postup soudu v řízení; z tohoto hlediska však nemůže jít o rozhodnutí zásadní podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení je třeba postupovat podle OSŘ ve znění novely č. 30/2000 Sb., nelze ani uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ ve znění do uvedené novely. Jen na okraj lze dodat, že podle judikatury dovolacího soudu účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když nebyl vyrozuměn o jednání odvolacího soudu a nezúčastnil se jej, jestliže mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2725/2000, publikované pod č. C 185 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tím spíše nemohlo dojít k zmíněné vadě v dané věci, kde měla být založena jen tím, že nebylo vyhověno žádosti žalobce o odročení jednání, jehož se však zástupce žalobce zúčastnil.

Napadené rozhodnutí tedy nemá ve věci samé zásadní právní význam a není přípustné ani z jiného důvodu; proto nezbylo, než jej odmítnout (§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) OSŘ). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze skutečnosti, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a žalovaným žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu