22 Cdo 1544/2000
Datum rozhodnutí: 08.10.2001
Dotčené předpisy: § 507a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1544/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně A. F., zastoupené advokátem, proti žalované P. P. h., akciové společnosti, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1157/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1999, čj. 26 Co 653/98-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1999, čj. 26 Co 653/98-64, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. července 1998, čj. 8 C 1157/97-36, určil jedinou vlastnicí pozemkové parcely 149/34 uvedené v identifikačním protokole pro katastrální území H. ze dne 17. 4. 1992 rozdělené na pozemkovou parcelu 156/1, 152, 153 a 156/11, zapsaných na LV č. 1688 pro katastrální území H., obec H., okres P., žalobkyni A. F. .

Žaloba byla podána za účelem odstranění duplicitního zápisu o vlastnictví sporné pozemkové parcely v katastru nemovitostí. Vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno na základě rozhodnutí Státního notářství P., sp. zn. D 1290/77, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví po jejím otci V. Z., a vlastnické právo žalované, resp. jejího právního předchůdce, bylo zapsáno na základě v žalobě konkretizované hospodářské smlouvy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětnou parcelu původně vlastnila F. N., která ji kupní smlouvou z 29. 5. 1969 prodala právnímu předchůdci žalované, Ú. podniku z. t. se sídlem v P.; krátce po sepsání smlouvy, 4. 6. 1969, prodávající zemřela. Do pozůstalosti po F. N., kterou nabyl otec žalobkyně V. Z., nebyla sporná pozemková parcela zahrnuta. Přesto byla zahrnuta do pozůstalosti po V. Z., jejíž nabytí, včetně této parcely, bylo rozhodnutím Státního notářství P. z 17. 3. 1981, sp. zn. D 1290/77, potvrzeno žalobkyni. Soud prvního stupně proto řešil otázku, zda V. Z. mohl nabýt tuto parcelu děděním po F. N. a zkoumal platnost kupní smlouvy uzavřené mezi ní a právním předchůdcem žalované. Dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná, neboť nebyla splněna hmotněprávní podmínka její platnosti, a to souhlas příslušného okresního národního výboru, jak ukládalo ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) ve znění platném v době jejího uzavření. Za důvod její neplatnosti naopak nepovažoval skutečnost, že nebyla registrována příslušným státním notářstvím, a že nebyl ověřen podpis prodávající. Ke tvrzení, že ji prodávající nepodepsala a že ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu nezpůsobilou, nenabídla žalobkyně žádné důkazy, a proto k nim odvolací soud nepřihlédl. Uzavřel, že nepřevedla-li F. N. vlastnictví ke sporné parcele, stala se parcela po její smrti předmětem dědění, její vlastnictví nabyl V. Z. a v následném dědickém řízení se jejím vlastníkem stala žalobkyně.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. května 1999, čj. 26 Co 653/98-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že kupní smlouva uzavřená 29. 5. 1969 mezi F. N. a právním předchůdcem žalované byla uzavřena platně, neboť podle § 490 odst. 2 věty třetí ObčZ ve znění platném v době uzavření smlouvy byl souhlas příslušného národního výboru ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku nutný, ledaže by šlo o převod do socialistického společenského vlastnictví, jak tomu bylo v daném případě. V. Z. ani žalobkyně proto nemohli spornou pozemkovou parcelu děděním nabýt, neboť ji F. N. platně převedla na právního předchůdce žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje, jak uvádí, dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) OSŘ ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Uvádí, že spornou parcelu zdědila po svém otci, a ve sporu vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1390/93 nebylo prokázáno, že by se jejím vlastníkem stala žalovaná. Nebyla prokázána pravost podpisu F. N., která zemřela krátce po údajném podepsání smlouvy. Bez návaznosti na obsah rozhodnutí odvolacího soudu uvádí, že P. M., s. r. o., se v průběhu soudního řízení nepovažoval za vlastníka sporné pozemkové parcely a uznával restituční nárok žalobkyně. A., který vystupoval jako vlastník předmětné parcely, měl k dispozici hospodářskou smlouvu z 1. 1. 1985, kterou ji převedl na právního předchůdce žalované, P., k. p., nicméně z rozhodnutí státního notáře o dědictví po V. Z., které nabylo právní moci, je patrná kontinuita vlastnického práva žalobkyně. Žalovaná nepředložila žádné doklady o svém vlastnickém právu k předmětné parcele. Ta byla přidělena podle zákona č. 50/1955 Sb. do užívání JZD H. jako majetek V. Z. a bylo prokázáno, že ještě v roce 1972 byla ve vlastnictví právních nástupců po F. N. Zápisy v katastru nemovitostí byly provedeny v zájmu socialistického vlastnictví v době totality a nerespektovaly kontinuitu vlastnického práva. Proto je správné rozhodnutí soudu prvního stupně, až na to, že nevěděl, že původní vlastnice byla téměř jeden týden před svojí smrtí v bezvědomí a nemohla tedy kupní smlouvu podepsat. To bylo řešeno i v pozůstalostním řízení po V. Z., ale není to ve spise zachyceno.

K výzvě soudu prvního stupně z 2. 2. 2000, aby žalobkyně specifikovala, jaké konkrétní vady ve směru shora uvedených dovolacích důvodů namítá, dovolatelka dále uvedla, že základní otázkou dovolání je zjištění platnosti tzv. smlouvy, o kterou odvolací soud opřel bez dokazování své rozhodnutí, proti kterému ona brojí. V tom spočívá vada, kterou lze podřadit pod ustanovení § 237 osř. Lit. /ad/ . Účastník - Plynostav - neměl, i když to tvrdil, procesní způsobilost, soudu předložil smlouvu z 29. 5. 1969 a prosazoval její platnost. Jeho tvrzení o podepsání předmětné kupní smlouvy prodávající v den ve smlouvě označený, ji ale zpochybňuje. Její originál nebyl předložen. Ke jménu prodávající F. N. nebyl připojen datum narození nebo IČO. Křestní jméno není čitelné. F. N., která měla smlouvu podepsat, ležela v bezvědomí v oddělené, jen domácím přístupné, místnosti. Za tři dny, aniž procitla, zemřela. Její podpis na smlouvě nebyl ověřen. Nebylo připojeno potvrzení o souhlasu JZD se smlouvou. Ve spisech se nenašel geometrický plán. Označení (patrně parcely ) v katastru není (patrně uvedeno ) a kromě toho není ve smlouvě uvedeno zplnomocnění osoby oprávněné za F. N. návrh na povolení vkladu do katastru podepsat. Kupní cena, která byla údajně smluvena, byla nepochopitelně nízká a nikdy nebyla vyplacena. Není známo, kdo a kdy ji do katastru vložil. Za důležité pokládá zjištění, zda byl vydán souhlas JZD , které pozemky získalo podle zákona č. 50/1955 Sb. do užívání. Odvolací soud se zmíněnými pochybnostmi nezabýval a změnil prvoinstanční rozhodnutí. Jeho rozhodnutí nevychází ze skutkového zjištění, ale z nesprávného právního posouzení a je v rozporu s rozsáhlým rozborem provedeným soudem prvního stupně. Dovolatelka dále uvádí, že jde o zemědělský pozemek, jeho vydání se domáhala podle zákona č. 229/1991 Sb. a kontinuita jeho držby byla potvrzena pravomocným rozhodnutím státního notáře. V době prodeje i po podepsání smlouvy se na sporném pozemku nacházela zemědělská technika a nebylo vysvětleno, proč JZD s prodejem souhlasilo. P. pozemky použil pro jiné účely a když se schylovalo k jejich předání, obmyslně je převedl na obec H. Přikládá rozhodnutí Okresního úřadu P., čj. výst. 332/5-4167-II/93-Ku z 2.12. 1993, týkající se povolení užívání stavby zařízení staveniště na pozemcích p. č. 153, 154 a 156 v k. ú. H.

K další výzvě soudu prvního stupně ze 4. 5. 2000 ke konkretizaci všech uplatněných dovolacích důvodů, dovolatelka uvádí, že měla na mysli nedostatečnost skutkových zjištění, z nichž rozhodnutí soudu vychází. Uvádí, že kupní smlouva a její existence nebyla ověřena, stejně jako to, kdo prováděl vklad (patrně do katastru nemovitostí) a kdy se tak stalo. Dále uvedla, že před rozhodnutím bylo v téže věci zahájeno jiné řízení. Předmětná kupní smlouva měla být uzavřena na Místním národním výboru v H. 29. 5. 1969, není známo, kdy a před kým bylo jednání o tom zahájeno a na čem se smluvní strany dohodly. Nebyl o tom přeložen žádný protokol či záznam. Ve smlouvě je uvedeno, že místní JZD dalo k tomuto jednání souhlas, ale ten není u smlouvy přiložen. Pozemek není ve smlouvě správně označen co do polohy a do výměry. Na smlouvě chybí jakékoliv schválení. Prodávající nebyla pro svůj zdravotní stav schopna smlouvu podepsat. Sporný pozemek byl v užívání JZD H. a není zřejmé, jaké důvody mohly toto družstvo vést k souhlasu s jeho prodejem. Ze strany odvolacího soudu jde tedy o rozhodnutí, které nemá oporu v provedeném dokazování a vychází z nesprávného právního názoru. Navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen a rozsudek odvolacího soudu zrušen .

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen OSŘ"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b), c), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

V dané věci šlo o posouzení platnosti kupní smlouvy o převodu pozemku, uzavřené dne 29. 5. 1969. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná, neboť k ní nebyl udělen souhlas okresního národního výboru, jehož bylo ke smlouvě třeba podle § 490 odst. 2 ObčZ v tehdy platném znění. Odvolací soud pak zaujal názor, že podle § 490 odst. 2, věta třetí, tehdy platného ObčZ, byl souhlas příslušného národního výboru ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku nutný, ledaže by šlo o převod do socialistického společenského vlastnictví, jak tomu bylo v daném případě; proto souhlasu národního výboru třeba nebylo a smlouva je platná.

Podle § 490 odst. 2 věty třetí ObčZ, ve znění, platném v době uzavření smlouvy, tedy ve znění před novelou č. 131/1981 Sb., k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu okresního národního výboru. Novelou, provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., bylo toto ustanovení změněno a nadále znělo tak, že k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví. Podle § 507a odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Uvedené ustanovení zakotvilo tzv. pravou zpětnou působnost zákona č. 131/1982 Sb., takže na vztah mezi účastníky bylo možno nadále aplikovat § 490 odst. 2 ObčZ ve znění uvedené novely, nicméně bylo třeba zvážit i aplikaci § 47 odst. 1 a 3 ObčZ ve znění novely, podle kterého jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší. Nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili. Pokud se odvolací soud aplikací uvedených ustanovení nezabýval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

Naproti tomu odvolací soud nepochybil, když se nezabýval námitkami, že F. N. smlouvu nepodepsala, resp. že v době uzavření smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Soud prvního stupně totiž tyto námitky neshledal důvodnými, neboť žalobkyně ke svým tvrzením, ohledně kterých nese důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 OSŘ) nenabídla potřebné důkazy, a neučinila tak ani poté, co z rozsudku soudu prvního stupně musela zjistit, že soud jejím tvrzením nemohl přisvědčit právě z tohoto důvodu; soud pak nemá povinnost provádět dokazování z úřední povinnosti (§ 120 odst. 3 OSŘ). Naopak ve vyjádření k odvolání prvního žalovaného uvedla, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že tento soud velmi pečlivě přezkoumával jednotlivá tvrzení. Proto se odvolací soud zabýval jen námitkami vznesenými v odvolání. Dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ, tak ve věci nejsou dány.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.

předseda senátu