22 Cdo 1543/2004
Datum rozhodnutí: 22.07.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1543/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované L. B., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 16/2001, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 185/2003-45, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. dubna 2003, č. j. 14 Co 68/2003-35, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 26. července 2002, č. j. 9 C 16/2001-27, zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. dubna 2003, č. j. 14 Co 68/2003-35, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalované 16. 5. 2003.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. 9 C 16/2001-38, znovu rozhodl o nákladech řízení a odvolací soud toto usnesení k opětovnému odvolání žalované usnesením ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 185/2003-45, doručeným oběma právním zástupcům 6. 10. 2003, potvrdil.

Dne 13. ledna 2004 podala žalovaná v podatelně soudu prvního stupně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2003, č. j. 14 Co 185/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, č. j. 14 Co 68/2003 . Vyslovila přesvědčení, že jde o dovolání přípustné, neboť jsou jím napadena rozhodnutí, která mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a současně o dovolání včasné ve smyslu § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), jelikož poučení o nepřípustnosti dovolání, jehož se jí ze strany odvolacího soudu dostalo, není správné. Namítla, že napadená usnesení spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je opožděné.

Podle § 240 odst. 1 OSŘ může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odst. 3 téhož ustanovení je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.

S dovolatelkou nelze souhlasit především v tom, že usnesení ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 185/2003-45, je možno napadnout mimořádným opravným prostředkem ve spojení s usnesením ze dne 14. dubna 2003, č. j. 14 Co 68/2003-35, proto, že dřívější usnesení je pozdějším doplňováno . Usnesení z 11. 8. 2003 je samostatným rozhodnutím vydaným poté, co byl nákladový výrok předchozího rozhodnutí v odvolacím řízení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 a 2 OSŘ), a tak je nutno posuzovat včasnost dovolání směřujícího proti oběma těmto usnesením odděleně. Jak už bylo uvedeno, bylo usnesení ze 14. 4. 2003 doručeno právnímu zástupci žalované 16. 5. 2003, a je tedy zcela zřejmé, že dovolání podané 13. 1. 2004 by bylo opožděné i za předpokladu, že by jeho včasnost byla posuzována podle § 240 odst. 3 věty druhé OSŘ.

Usnesením z 11. 8. 2003 rozhodl odvolací soud pouze o náhradě nákladů řízení a nejde tedy o rozhodnutí ve věci samé. Proto přípustnost dovolání proti němu založená zásadním právním významem napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ] nepřipadá v úvahu. Jinak je proti usnesení odvolacího soudu dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v ustanoveních § 238, § 238a či § 239 OSŘ, ovšem žádné z nich na tento případ nedopadá. Proto odvolací soud správně a v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. usnesení dovolacího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 14/1998 pod č. 98) poučil účastníky, že dovolání proti usnesení z 11. 8. 2003 není přípustné. Za této situace nelze postupovat podle § 240 odst. 3 OSŘ, a tak s ohledem na datum jeho doručení 6. 10. 2003 nezbývá než uzavřít, že i dovolání proti tomuto usnesení bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.

Ze všech těchto důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218a OSŘ dovolání žalované jako opožděné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu