22 Cdo 1526/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák., § 151o obč. zák.



22 Cdo 1526/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9/IV, proti žalovaným: 1) RNDr. K. R. a 2) Mgr. M. R. , zastoupeným JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o určení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 142/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2016, č. j. 11 Co 198/2016-293, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 600 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Františka Steidla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Klatovech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 7 C 142/2012-255, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že ve prospěch domu a pozemků parc. č. st. 7/6 a parc. č. 90 v katastrálním území a obci B., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 231, jakožto nemovitostí oprávněných, existuje věcné břemeno spočívající v právu průchodu a průjezdu k těmto nemovitostem přes nemovitosti povinné, a to pozemky parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 v katastrálním území a obci B., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 201. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou mělo být vlastníkům pozemků parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 zakázáno bránit vlastníkům domu a pozemků parc. č. st. 7/6 a parc. č. 90 v průchodu a průjezdu přes označené pozemky. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 11 Co 198/2016-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele se odvolací soud při řešení otázky vydržení věcného břemene či služebnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, tedy otázky posouzení dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, když poukázal na rozporné ustanovení dovolacího soudu a tyto nesprávně interpretoval . Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nastat přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, neboť nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo svědčí. Dovolatel přitom spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení dobré víry žalobce v souvislosti s vydržením věcného břemene, konkrétně od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, ze dne 28. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 933/2016. Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že na jeho straně nejsou splněny podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
V rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551 (dále jen Soubor ), na který dovolatel poukazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu a dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží .

Dále v něm mimo jiné uvedl, že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni .

Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím) a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), která má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1654). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně následně přihlásil v usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4728/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .

V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, Nejvyšší soud dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva .

V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru pod pořadovým č. C 1067, dále uvedl, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka .

Ke shora uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, nebo v usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 933/2016, na které dovolatel v dovolání poukazuje s tím, že jejich aplikace na řešenou věc dovolacím soudem je chybná.

V dané věci žalobce odvozuje své oprávnění k vydržení věcného břemene od trhové smlouvy ze dne 6. 5. 1918, na jejímž základě prodali manželé Ž. právním předchůdcům žalobce manželům V. dům společně s pozemky parc. č. 7/6 a parc. č. 90 a současně jim zřídili právo cesty pěší do domu tohoto s příslušenstvím a zpět, přes dvorek č. kat. 7/3 (mezi hospodou a lednicí) na náves, dále právo cesty vozové, průhonu dobytka i chůze do domu s příslušenstvím a zpět, přes nádvoří čís. kat. 7/2 kolem hospody tak jak dosud právo to manžely Ž. bylo vykonáváno (tedy také přes sousední parcely nádvorní č. k. 7/1 a 7/4). Součástí trhové smlouvy byl situační plán, ve kterém bylo uvedeno, že se vkládá všeobecná služebnost na stav. parc. č. k. 7/4, 7/1 7/2 pro stav. parc. č. k. 7/6 a služebnost chůze na stav. parc. č. k. 7/3 pro stav. parc. č. k. 7/6.

Odvolací soud zjistil, že na základě trhové smlouvy byla v pozemkových knihách poznamenána služebnost pěší cesty přes dvorek č. kat. 7/3, a dále pak služebnost cesty vozové, průhonu dobytka i chůze přes nádvoří č. kat. 7/2 co statek služebný pro držitele domu co statku panujícího . Jiné věcné právo, resp. jiná služebnost dle této smlouvy zřízena ani zapsána nebyla. Současný stav evidence nemovitostí je po vývoji katastrálního operátu takový, že parc. č. 7/3 byla polohově a geometricky sloučena s evidencí vlastnického práva jednoho oprávněného subjektu ve st. parc. č. 7/2 a věcné břemeno cesty tak v současnosti vázne pouze na stavební parc. č. 7/2. Dále zjistil, že manželé Ž., kteří věcné břemeno zřizovali, pozemky parc. č. 7/1 a 7/4 (dnes se jedná o parc. č. parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 ve vlastnictví žalovaných) nikdy nevlastnili, a proto ani nemohli služebnost k těmto pozemkům zřídit. I v případě, že jim byla tehdejším vlastníkem pozemků parc. č. 7/1 a 7/4 služebnost zřízena, nemohli toto oprávnění převést ve prospěch dalších vlastníků nemovitostí stavby na st. parc. č. 7/6 (včetně jejich nástupců). Ohledně způsobu užívání sporných pozemků pak vyšel ze zjištění, že pozemky byly v minulosti užívány blíže neurčeným okruhem osob.

Jestliže odvolací soud na základě shora učiněných zjištění dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli práva věcného břemene cesty přes pozemky žalovaných, neboť při vynaložení obvyklé opatrnosti mohli zjistit, že ke sporným nemovitostem žalovaných žádné právo odpovídající věcnému břemeni na základě smlouvy z roku 1918 nevzniklo a vzniknout nemohlo, a že na jejím základě byla vždy zapsána pouze věcná břemena vážící se k domu a pozemku stavební parc. č. 7/2 (původně č. kat. 7/2 a 7/3), navíc byly sporné pozemky po celou dobu užívány blíže neurčeným okruhem osob (projíždění a parkování aut zajišťujících zásobování hospody a pekárny), jsou jeho závěry správné a zcela v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.

K tomu nutno dodat, že dovolatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by otázka vydržení věcného břemene měla být odvolacím soudem posouzena jinak a podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Rovněž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. dubna 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu