22 Cdo 1525/2012
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 1525/2012 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, pobočka v Hořovicích, Husovo nám, 65/2, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 62 Co 231/2011-432, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.976,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Marty Janouškové. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 6 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. září 2010, č. j. 11 C 112/2005-365,zamítl žalobu na určení, že obytný dům na pozemku parc. č. 390, a pozemky parc. č. 390 zastavěná plocha o výměře 362 m2 a parc. č. 391 zahrada o výměře 870 m2 v k. ú. S. jsou v nevypořádaném společném jmění bývalých manželů JUDr. V. H. a J. H., eventuálně žalobu na určení, že shora uvedené nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků v rozsahu id. 1/2 u každého z nich. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 62 Co 231/2011-432, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Těmto rozsudkům předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. září 2002, č. j. 11 C 48/2002-67, kterým soud vyhověl žalobě na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobce a žalované Uvedený rozsudek byl potvrzený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. září 2003, č. j. 14 Co 257/2003-132. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 634/2004. K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, ve znění opravného usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 572/04, výše uvedené rozsudky nalézacích soudů zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [podle obsahu jde i o dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Protože k tvrzenému vzniku vlastnického práva účastníků mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podle § 148 odst. 2 obč. zák. na návrh některého z manželů soud může za splnění stanovených podmínek zúžit společné jmění manželů (dále SJM) až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti; z toho je zřejmé, že hodnoty, o které bylo SJM zúženo, přestávají být jeho součástí a společné jmění tak v tomto rozsahu zaniká. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se jeho vypořádání (§ 149 odst. 2 obč zák.). Tato pravidla jasně vyplývají ze zákona; ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel upozorňuje (sp. zn. 20 Cdo 3297/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2903/2005), na nich, ani na předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, nic nemění. Ostatně to, že zúžením SJM toto částečně zaniklo a bylo tedy způsobilé k vypořádání, vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000.
Otázka, zda vůle účastníků směřovala k vypořádání SJM podle § 24a zákona o rodině či k vypořádání zúženého SJM je otázkou skutkovou, jde o výsledek hodnocení důkazů, který by mohl být zpochybněn jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; ten však nelze v tomto řízení uplatnit (viz § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel dále tvrdí, že dohodu z 3. 7. 2000 neuzavřel svobodně, v této souvislosti však neformuluje právní otázku, která by z napadeného rozsudku mohla činit takové rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní právní význam.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ústavního článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 2873/2006, a řadu dalších rozhodnutí). V této věci Ústavní soud vyslovil závěr, že šlo o dohodu o vypořádání zúženého SJM; jeho názor je pro obecné soudy v této věci závazný. Obecné soudy nemohou v zásadě přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu z toho hlediska, zda v nich jde o ochranu ústavních práv či jen o jiné právo; navíc v dané věci Ústavní soud opřel tento výklad o § 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Dovolací soud nevidí možnost, jak závaznost právního názoru Ústavního soudu v této věci zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl nález publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. čl. II a čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), a je představována odměnou ve výši 25.300,- Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 25.600,- Kč a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5.376,- Kč, celkem tedy 30.976,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu